Pilátovský cyklus - výraz lidové zbožnosti?

Vydání: 2007/13 Proč mladí lidé (ne)vstupují do řádů?, 27.3.2007

Příloha: Perspektivy

V polovině 2. století se ve své První apologii proslulý mučedník a filozof Justin zmiňuje o blíže nespecifikovaném záznamu ze soudního procesu s Kristem a Eusebios z Césareje o dvě století později ve svých Církevních dějinách existenci takového textu potvrzuje. Oba mají na mysli soubor apokryfních textů označovaných od 10. století v některých rukopisech jako Nikodémovo evangelium, které tvoří dva původně řecké texty, starší verze A a mladší verze B, doplněná o Kristův sestup do pekel.
Názory na dataci obou verzí nejsou jednotné, historik C. Tischendorf datuje starší text do 2. století, zatímco F. Scheidweiler předpokládá, že vznikl v roce 425, verze B pak po koncilu v Efezu, tedy až po roce 431. Francouzští badatelé R. Gonnelle a Z. Izydorczyk kladou vznik apokryfu do 4. století, Kristův sestup do pekel až do století šestého.
Samotné Nikodémovo evangelium tvoří jen základní textový korpus většího celku, tzv. Akt Pilátových, která obsahují řadu drobnějších textů, rozšiřujících původní záznam soudního procesu o události následující bezprostředně po Kristově ukřižování: O Ježíšové nanebevzetí, O Šétově cestě do ráje, fiktivní listy Piláta císaři Tiberiovi, datované do rozmezí 5. až 7. století, zpráva o zničení Jeruzaléma a mnohé další. Cyklus uzavírá Svědectví Jana Malaly, byzantského kronikáře z přelomu 5. a 6. století.

Apokryf jako text dramatický
Nikodémův apokryf nepřebírá narativní postupy synoptických evangelií, není historizujícím dokumentem jako například Lukášovo evangelium, ani nevstupuje do metafyzických rovin evangelia Janova. Jádro apokryfu je vystavěno pouze na Kristově soudním procesu a tomu také odpovídá jeho forma: Kristus povstává ve vší plasticitě výhradně prostřednictvím dialogů a právních argumentů, události jeho života nejsou vyprávěny v chronologické časové ose, ale zakomponovány do řetězce replik, které postupně modelují psychologický a charakterový obraz všech zúčastněných postav.
Kristus sám vystupuje v roli pasivní, jeho promluvy nejsou časté, repliky se odehrávají především mezi Pilátem, veleknězi a Židy, kteří jsou Kristu nakloněni a argumentují v jeho prospěch. Konflikt se proto rozvíjí na více rovinách, vedle dramatu Kristova se otevírá spor mezi Pilátem a veleknězi i mezi Židy samotnými a Kristova tragédie se tak naplňuje v průsečíku celkového vzájemného nepochopení všech zúčastněných.
V apokryfu se projevují výrazné dramatizující tendence umocněné jak minimálními digresemi, tak i důsledným zachováním trojí dramatické jednoty, téměř v duchu Aristotelovy Poetiky. Řada emocionálně vypjatých scén dokládá, že vedle snahy suplovat skutečný soudní záznam Kristova procesu měl text působit rovněž jako dramatický výjev, a to i navzdory psychologickému schematismu a nepříliš vysoké jazykové kultivovanosti, která nás vede k předpokladu, že apokryf se utvářel v prostředí lidové zbožnosti. Leč právě v neumělém a syrovém výrazu spočívá kouzlo a dramatické napětí tohoto textu, podobně jako téměř hmatatelná živost všech postav.

Krev na nás a naše děti
Je až překvapující, v jak silně antisemitském duchu je Nikodémovo evangelium psáno, příznačné je přitom rozdělení na „dobré“ Římany a „zlé“ Židy. Kladný vztah Říma ke Kristu anticipuje již Kristův příchod k Pilátovi – Ježíš není násilím přivlečen, ale předstupuje před Piláta se všemi atributy a výsadami královské moci: římský posel předestře před Kristem svůj šátek a praporce s poprsím římského císaře se skloní. Židům je naopak přisouzena vina za Kristovu popravu, nejprve jen Kaifášovi, postupně je však zodpovědnost vztažena na celý židovský národ.
Proces se odehrává v konfrontaci racionality a fanatismu, jasného a temného rozumu, prvé je atributem Říma, respektive Řím zastupujícího Piláta, druhé velekněží. Podívejme se blíže na jednu scénu: střet praktického rozumu a věcné logiky s emotivními projevy Židů konflikt rychle vyostřuje, zatímco Pilát se pokouší zachovat klid, Židé propadají vzteku a stávají se hrozivou masou hnanou nenávistí, což nakonec vrcholí jejich vykázáním z pretoria. Na místě zůstává jen dvanáct Kristu nakloněných Židů. Pilátův tón se zklidňuje, jako by nyní doufal v rozumný rozhovor. Ironie a absurdita v následující citaci dovršují předcházející emocionálně vypjatou situaci:
Pilát: „Z jakého důvodu ho chtějí usmrtit?“ Dvanáct Židů: „Horlí proti němu, protože uzdravuje o šabatu.“ Pilát: „Chtějí ho usmrtit za dobrý skutek?“ Dvanáct Židů: „Ano.“ Rozezlený Pilát vychází z pretoria: „Vezměte si ho vy a suďte ho podle svého zákona.“ Velekněží: „Nám není dovoleno nikoho popravit.“ V Pilátově odpovědi slyšíme výsměch, ironii i pohrdání: „Vám Bůh řekl: Nezabíjejte – ale mně to povolil?“
Pilát varuje před usmrcením Krista a vyčítá Židům jejich nevděk Bohu, současně pak poznamenává, že místo Bohu, který je vyvedl z Egypta a krmil manou, dali přednost zlatému teleti (viz Ex 32,4). Motiv nevděku a tragicky chybných kroků v dějinách Židů je zde chápán jako jistá konstanta židovské povahy. Volání Židů „krev jeho na nás a na naše děti!“ (srovnejme tuto pasáž s Mt 27,25 a Sk 5,28) i varování Josefa Arimatejského v závěru evangelia „...já se nyní bojím, aby Boží hněv nepadl na vás a na vaše děti, jak jste řekli“ pak vystupuje v kontextu tragických židovských dějin, započatých zkázou Jeruzaléma, až s hrozivou fatálností.
Součástí Nikodémova evangelia je kratší text Pomsta Spasitele, vycházející z rukopisů z 9. a 14. století. V syrových a brutálních obrazech dobytí Jeruzaléma a vyvraždění jeho obyvatel zaznívá představa, že Kristova poprava nemůže zůstat nepotrestána. Apokryf do jisté míry vychází z historických událostí, opírá se o Válku židovskou Josepha Flavia ze 4. století a opět jednoznačně přisuzuje vinu na Kristově smrti Židům.
Důsledný antisemitismus vede zvláště ve východních překladech apokryfu k apologii Piláta a v etiopském i koptském překladu jsou Pilát a jeho žena Prokla nazýváni svatými. Fiktivní Zprávy vladaře Piláta, tzv. Anaphora Pilati, se snaží dokázat, že Pilát odsoudil Ježíše pod nátlakem Židů, ale ve skutečnosti – jak soudí i Tertullianus – byl „pokud se jeho svědomí týče“ křesťan (pro sua conscientia Christianus). Některé rukopisy zaznamenávající Pilátovu smrt se dokonce svou formou i kompozicí blíží křesťanské martyrologii a Pilátovu popravu využívají k explicitnímu zdůraznění jak Pilátova křesťanství, tak i špatnosti Židů: „Když Pilát odešel na místo (popravy), mlčky se modlil slovy: Pane, nezahub mne spolu se špatnými Židy, protože já bych nebyl na tebe vztáhl ruce...“ Západní tradice tak velkorysá není a Pilátovu popravu interpretuje prostřednictvím latinského rukopisu Smrt Piláta ze 14. století jako přiměřený trest za selhání v Kristově procesu.

Otevření brány pekelné
Katabasis, sestup do podsvětí, je tradiční topos antické mytologie a literatury. Nejstarší zpracování nalezneme již v mezopotamských a babylonských mýtech o Ištar a Ereškigal, nejznámější pak v mýtu o Orfeovi a Eurydiké, do podsvětí sestupuje Homérův Odysseus i Vergiliův Aeneas. Apokryfní spis Kristův sestup do pekel, přibližně datovaný do 2. století, vznikl nepochybně právě pod vlivem antických vzorů, ale na rozdíl od antické tradice Kristus nejen vstupuje do podsvětí a otevírá brány pekelné, nýbrž současně také křísí mrtvé. Nejde však jen o translaci vegetativního mýtu, proti životu nestojí smrt, jako je tomu v příbězích Ištary či Persefony, nýbrž zlo: satan je v apokryfu oddělen od Hádu, představujícího „dolní“ prostor, zrcadlový k prostoru nebeskému, zlo tak může být usmrceno a vykázáno do dolního prostoru. A více: smrt jako součást univerza sama zlem pohrdá, když spílá satanovi: „Ty arciďáble, příčino smrti, kořene hříchu, cíle všeho zla, co zlého jsi shledal na Ježíšovi, že jsi usiloval o jeho záhubu? Jak ses odvážil spáchat takovou špatnost?“
V krásné, později středověkem hojně užívané metafoře Hádes interpretuje pád satana jako vítězství dřeva kříže nad dřevem poznání. Symbolické vzkříšení Adama je umožněno smrtí Boha na kříži; poznání, možnost volby a z ní vycházející svoboda subjektu a jeho vymanění z nevědomého celku univerza vždy vede k bolesti, a přijetí této bolesti uzavírá započatý kruh. Dodejme, že motiv Kristova sestoupení do podsvětí a vzkříšení mrtvých se vyskytuje i v textech kanonických, například v Matoušově evangeliu čteme, že po Kristově ukřižování „hroby se otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena,“ (Mt 27,52n). Na rozdíl od Matoušova evangelia, kde popis otevřených hrobů implikuje představu fyzického vzkříšení, však apokryfní text redukuje vzkříšení spíše jen na nefyzické, duchovní vykoupení.

Vlivy a přesahy
Texty Akt Pilátových se dochovaly v desítkách různě od sebe odlišných rukopisů a v mnoha překladech, jen starší řecká verze Nikodémova evangelia existuje například v latinském, koptském, syrském, arménském i staroslověnském překladu. Vliv, jaký tento apokryf v průběhu staletí měl, není bezvýznamný: během pátého století ovlivňují některé scény z ukřižování a Kristova sestupu do podsvětí křesťanskou ikonografii, ve století třináctém působí Nikodémovo evangelium prostřednictvím antologie Legenda aurea Jakuba de Voragine a ještě ve století šestnáctém vzniká anonymní rukopis Druhý list Pilátův, rozšiřující již tak široký Pilátovský cyklus.
Nikodémovo evangelium a s ním související korpus textů jsou navzdory své nekanoničnosti důkazem potřeby neustále a nově se vztahovat k pašijovým událostem. Některé části apokryfu nesou stopy lidové zbožnosti, jiné ukazují na literárně vzdělanější autory, jednotlivé texty pilátovského souboru se mnohdy vyznačují silným antisemitismem i tendenčností, vždy jsou však výrazem neformální, neinstitucionalizované zbožnosti, a jako takové i svébytného a jedinečného prožívání dějin spásy.
Tomáš Vučka
V textu byly použity citace a obrazová dokumentace z knihy Neznámá evangelia: Novozákonní apokryfy I., vyd. Vyšehrad 2001.
Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 34 22. – 28. srpna 2017

Povzbuzení mládeže z Olomouce

Snad nikdy se ještě olomoucká Korunní pevnůstka neocitla v takovém obležení: o víkendu toto hlavní dějiště Celostátního setkání mládeže obsadilo více než osm tisíc lidí.

celý článek


Věří muži jinak než ženy?

Vzrůstající zájem o mužskou spiritualitu vychází z předpokladu, že muži prožívají svou víru jinak než ženy. Je tomu ale opravdu tak?

celý článek


Náboženství a politika v USA

Během nepokojů v americkém Charlottesville o sobě znovu dalo vědět rasistické hnutí Ku-Klux-Klan, které se nerozpakuje hlásit se svou symbolikou ke křesťanství. Jak důležitou…

celý článek


Jak děti ráno vypravit do školy?

Tápání v koupelně, nervozita v kuchyni, spěch v předsíni. Rychlé pohledy na ručičku hodinek a boj o to, abychom z domu odešli včas, upravení a nasnídaní. Nezapomněli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay