Život jako entertainment

Vydání: 2010/36 Sexuální výchova, 2.9.2010, Autor: Zdeněk Jančařík

Příloha: Perspektivy

Jedenadvacet lidí bylo v sobotu 24. července 2010 umačkáno, ušlapáno nebo se zabilo pádem z výšky a více než tři sta dalších utrpělo zranění. Panika vypukla u ústí tunelu, jímž se vcházelo na prostranství, kde se megaparty konala. Loveparade se podle organizátorů účastnilo téměř jeden a půl milionu lidí, podle policie ale výrazně méně. Po tragédii akce skončila.

„Tak protikladný je náš život. V jednom okamžiku je ohlášena slavnost a v další chvíli ležíme bezmocní na zemi,“ řekl během bohoslužby sloužené za oběti této tragédie essenský biskup Franz-Josef Overbeck.

Z oslavy lásky tanec smrti

„Přehlídka lásky“, jak by se asi dalo přeložit slůvko Loveparade, název nedávné duisburské technoparty, se po masové panice proměnila v „tanec smrti“. Nezúčastněnému divákovi se prostřednictvím kamer naskytl hrůzyplný pohled na rozmarně a roztodivně pomalované teenagery, kteří pláčou nad svými jedenadvaceti ušlapanými kamarády. Jak se něco takového mohlo stát? Technoparty nebo Loveparade ma- jí v Německu mnohem větší rozměry a mnohem oficiálnější postavení, než je tomu ve stále ještě poměrně konzervativním a k duchu hlučně odvázané „neandrtálské“ zábavy odmítavém Česku. Loveparade se vyznačuje duchem extatického a exaltovaného postmoderního exhibicionismu a odvázané tolerance. Při takovém shromáždění se bujaře slaví všech zábran zbavená sexualita, tělesnost, nespoutanost. Navzdory německé velkorysosti, aby „se z toho mladí vyskákali“, se tentokrát duisburské úřady rozhodly akci více monitorovat a „kanalizovat“ a uspořádaly ji na dost nepřístupném prostranství, k němuž byl jediný možný přístup – tunelem. Rozhicovaní mladí lidé v tunelu najednou nemohli dýchat, tlačili se na sebe a v záchvatu paniky se navzájem ušlapali. Několik dní nato uspořádaly církve ekumenickou bohoslužbu za oběti technoparty. Přátelé ušlapaných se slzami v očích zapálili postupně jedenadvacet svící. „Smutek a zoufalství, bezmoc a hněv nás svazují jako řetězy,“ řekl jeden z mladých. „Jsou to hrozné rány pro naši důvěru v Boží spravedlivost a lásku. Copak Bůh ve svém hněvu zapomněl na své milosrdenství?“ ptal se jiný účastník akce slovy biblického žalmu.

Ubavit se k smrti

Případ duisburské Loveparade by mohl být vodou na mlýn všem skeptickým západním prorokům předvídajícím zánik civilizace entertainmentu, civilizace divácké mentality, která se jednou zalkne vlastním smíchem vyvolaným šaškováním bavičů. Americký mediální teoretik Neil Postman už v roce 1985 ve své slavné knize Ubavit se k smrti napsal: „Dnes musíme metaforu našeho národního charakteru a našich tužeb hledat v nevadském Las Vegas, jehož symbolem je lepenkový poutač s hracím automatem a sborovou tanečnicí. Las Vegas je totiž město beze zbytku zasvěcené zábavě a jako takové proklamuje ducha kultury, v níž veškerá veřejná komunikace stále výrazněji nabývá formy zábavy. Naše politika, náboženství, zpravodajství, sport, vzdělání i obchod se proměnily ve stejnorodý doplněk zábavy, aniž proti tomu veřejnost protestovala nebo to vůbec zaregistrovala. V důsledku toho všeho se pozvolna ocitáme v nebezpečí, že se ubavíme k smrti.“ Jiný mediální skeptik, francouzský spisovatel českého původu Milan Kundera, píše v česky dosud nevydaném eseji Cesty mlhou o rockové kultuře mladých lidí: „Je to zvláštní: díky zvukové reprodukční technice tato extatická hudba rezonuje všude a bez ustání… Akustický obraz extáze se stal každodenní dekorací naší nudy. Nevyzývá nás k jakési orgii, mystickému zážitku, který takříkajíc tuto extázi jen banalizuje?“ A dále pokračuje: „Extatická morálka je v opozici k morálce procesu; pod její ochranou si celý svět dělá, co chce: každý si tedy může cucat svůj palec podle libosti od dětství po bakalářskou zkoušku a je to svoboda, jíž se nikdo nebude chtít vzdát; podívejte se kolem sebe v metru: vsedě, vestoje, každý má prst v některém z otvorů své hlavy – v uchu, v ústech, v nose…“ A dalo by se pokračovat: Nikdo se o nikoho nestará, nikdo nikoho nezajímá. Každý je sám sobě ostrovem. Jsme do sebe ponořenými monádami, které bloudí mlhou, a jediné, co nás spojuje, je společná zábava, kterou si ale každý užíváme odděleně, byť stojíme pod pódiem v davu lidí. Chmurná vize apokalyptiků by mohla vyznít poněkud jednostranně. Opravdu nejsme s to se bránit všudypřítomné mediální masáži? Jsme bezmocní konzumenti, s nimiž si média po libosti hrají a mají nás omotané kolem prstu?

Nejsme na tom tak zle

Mediální optimisté, nebo takzvaní moderovaní optimisté, tvrdí, že divák a posluchač není vůči médiím už dávno tak bezbranný a že se naučil s nimi zacházet. Jednak se „masové publikum“ rozdělilo na „publika“ a média už na nás nemají šanci útočit pouze jedním kanálem, jakým byla dřív televize ve svých dvou nebo třech programech. Máme k dispozici „sety“ kanálů, z nichž si můžeme vybírat podle libosti a preferencí. Máme navíc k dispozici internet, který je sítí bez viditelné hierarchie a každý si na něm může brouzdat, jak chce. Filozof tam najde Platóna či Sókrata v originále, houbař atlasy hub, vláčkař může chatovat o modelech ve tvaru TT nebo H0. Místo abychom byli ve svých názorech na politiku závislí na dobře placených komentátorech největších deníků a televizních kanálů, můžeme si číst blogy nezávislých osobností, které jsou dnes sledovány možná víc než sloupky ve velkých novinách. Jednou z primárních cest odpovědného uživatele médií však je „hygienický přístup“. Je to cesta vědomého oproštění, uživatelského postu. Ne všechno, co čtu, mě obohatí, ne všechno, co vidím, vidět musím. Televize, počítač i rádio mají jeden výborný vynález: vypínač. A jedním z největších umění našich uspěchaných životů je umění ho používat, lépe řečeno: umění ho vypnout. Věřte, nebo ne: i dnes jsou mezi námi lidé, kteří nemají televizi, neužívají mimo práci internet, ba dokonce odmítají mobilní telefon. Právě tito lidé jsou často k našemu podivu mnohem poučenější o tom, co se děje kolem nich, reflektují současné události a mnohdy mají hlubší vhled do literatury, umění, religiozity než většina lidí závislých na médiích.

Kulturní občanství

Jinou alternativou uvážlivého konzumu je cesta „aktivního publika“, aktivního diváctví. V souvislosti s médii se dnes mluví o vstupu „obyčejných lidí“ (Irena Reifová), kteří nejsou profesionálové, celebrity nebo představitelé elit – ve smyslu tzv. demokratického obratu. Mediální teoretik Graham Turner to vysvětluje takto: „Zavedl jsem pojem demokratický obrat, abych poukázal na to, jak se obyčejní lidé v médiích zviditelnili a jak se za pomoci kultury celebrit, různých reality show, amatérských webových stránek či komerčních rozhlasových stanic proměnili v mediální obsahy…“ Podle tohoto pojetí populární kultura zpřístupnila suchopárná a neproniknutelná témata širším lidovým kruhům a zpříjemnila občanství. Zrodil se pojem „kulturního občanství“ a „populárního občanství“ – mediální lidé se začali vymezovat více podle své příslušnosti ke komunitě stejných zájmů a podobných zálib (Facebook, chat, YouTube) než na základě příslušnosti k národu a místu svého původu. Určité rysy tohoto sdíleného vědomého občanství byly zjevně viditelné například i při našich posledních volbách do parlamentu, kdy určité komunity po vzájemné domluvě „vykroužkovaly“ nepřijatelné kandidáty a dosadily „své“ kandidáty a nedaly na oficiální propagandu velkých stran.

Řekni ďáblovi ne

Při pohledu na stádní mentalitu lidí, kteří tvrdí, že něčemu věří, „protože to přece říkali v televizi“, se ale přiznám, že pokud jde o uvědomělé a svobodné užívání mediálních produktů, pak jsem spíš zastáncem umírněného skepticismu. Není přece možné nevidět, čím vším nás televize, internet nebo komerční rádia krmí a na čí straně je jejich sledovanost. Přestože jsou zde neustále přítomny bílé vrány a Pánu Bohu za ně zaplať! (ČT 2, ČRo 3 - Vltava, ČRo 6) – bezduchá komerce dnes hraje prim. Naděje je v našem alternativním přístupu k médiím, který bude ovšem vždycky pro ty „osvícené“ a mediálně odpovědné. Obdivuji lidi, kteří jsou schopni dlouhodobého postu a oproštění od mediálních produktů – není-li to jen projev domýšlivého nezájmu o svět kolem nás. Kteří jsou sami natolik tvůrčí a plni invence, že stále ještě umí sami zpívat, hrát na nějaký hudební nástroj, vyprávět příběhy, scházet se bez ohlušující techno hudby. Kteří svůj život neberou jako pasivní konzumní příjem zvuků a obrazů nebo jako taneční parket, ale jako místo aktivního a odpovědného žití, kde entertainment, zábava, neznamená civění, nýbrž vidění, pozorování, čtení a reflektování.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay