Vzpomínka na Karla Vránu

Vydání: 2005/35 Co je to štěstí?, 22.8.2005, Autor: Miloš Doležal

Příloha: Perspektivy

Osmdesáti let by se 24. srpna 2005 dožil mons. Karel Vrána, filozof, teolog, esejista, vydavatel, mecenáš, rektor římského Nepomucena a výrazná postava české kultury 20. století. Zemřel 11. prosince 2004 a my si tuto nezapomenutelnou osobnost a přítele Perspektiv připomínáme několika úryvky z připravovaného knižního rozhovoru, který s Karlem Vránou v posledním roce jeho života připravoval Miloš Doležal.  

Městečko, kde jsem se narodil, se jmenovalo Zahrádka na Želivce nebo u Ledče nad Sázavou. I proto mi později říkali, že jsem pěkné kvítko z čertovy zahrádky. Ale dneska o ní hovořím v minulém čase - obec byla totiž v sedmdesátých letech zbourána a zatopena přehradní nádrží. Nicméně Vysočina zůstala a hluboce se do mě zapsala. Řeka Želivka, ta naše hora Šafranice, Melechov... Vztah k mým kořenům, mým předkům - nejenom k rodičům, ale i prarodičům a vůbec celému velkému rodu Vránů, kteří přišli do Zahrádky ze Studének - ten trval, ale taky se měnil. Ale jak se měnil? Do hloubky i vertikálně! Víc a víc jsem si uvědomoval, že zakotvení v rodu i v krajině, v níž jsem vyrůstal a která vrůstala do mě, má velký smysl pro celistvost lidského příběhu a že je velkým bohatstvím. Nechci nic přehánět nebo pateticky nafukovat a tvrdit, že je to milost, ale je to určitě veliký dar a byla by škoda ho ztratit. Toto nebezpečí ztráty pochopila moje matka, když jsem žil mimo vlast. Psala mi, že se bojí, abych se neodrodil. To je hezké slovo: odrodit se. Znamená ztratit vazbu na vlastní rod. Ale to spojení se dá zachovat, a to i na jiných rovinách. Zakotvení v české vlasti a kultuře a zakotvení v Evropě a Itálii - to se navzájem neruší, je potřeba mít odvahu k určité syntezi. U rodového zakotvení je to podobné.

***

Selský život, to byla předně pracovitost. Na gruntě se nedá lenošit, je potřeba se neustále o svěřené starat. Jde tam hlavně o poctivost, neboť příroda a celé hospodářství se nedá ošvindlovat. Tam nemůžete udělat nějakou velkou chybu, protože ta se vám potom někde vrátí. Musíte dobře zasít, dobře pohnojit, dobře sklidit a když se o to nestaráte, tak to jde - jak se říkalo - „cugrunt“. Říkáme tomu někdy trošinku nadsazeně, že to je taková tvořivá trpělivost - tedy nejen ta pasivní, spojená s čekáním. Umět také aktivně čekat; vědět, že živá příroda (i lidský život) potřebuje svůj čas. Moudrost spočívá v tom, abys ten svěřený čas nepropásl, a současně abys ho zase nechtěl příliš urychlit a dovedl si vše dobře načasovat. V selském životě se do toho člověk ponoří a ono mu to zůstane jako styl...

***

Ohniště, to je krb, domov... Když je venku nepříznivo, sychravo, když přijdeš promrzlý, promočený, tak si sedneš ke kamnům. To je něco jiného než ústřední topení... Nic proti ústřednímu topení, ale už to samotné dřevo a všechno ostatní kolem kamen... Člověk se k nim posadí, ohřeje si ruce, udělá si třeba topinku nebo čaj. Není to jenom atmosféra, ale prostě jedna dimenze lidské existence: člověk je někde doma, kam sychravost a nepřízeň světa nedolehne. To znamená, že tvoje bytost nebo existence se tam může zase ohřát. Ale nejenom ohřát, má možnost či příležitost se tam i soustředit. Když je tedy venku sychravo a zažene tě to domů ke kamnům, tak si tam můžeš lépe hledět sebe, soustředit se na to, co jsi ještě nezpracoval a co se v tobě nahromadilo... My samozřejmě vnímáme dobré i to méně dobré a právě u těch kamen to všechno můžeme prosvětlit, uspořádat a ponořit se do toho. A to je vnitřní život, a tudíž domov, který nespočívá jenom v nějakém vnějším stavu, nýbrž je součástí tvé existence. Tedy být doma, být u sebe - jak říkají Francouzi...

***

Trpělivost Ježíše spočívá v tom, že když přijal lidskou přirozenost, pak přijal i celou naši minulost. Přišel vykoupit tento svět, osvobodit ho, a zároveň se ujmout všech našich očekávání a nadějí; tím, že je přijal, tím na sebe svým způsobem vzal celou časnou dimenzi a dějinnost naší existence, a tak ji zase otevřel budoucnosti; ovšem není to něco úplně hotového. On věděl, že království Boží je jako malé semeno, které poroste. A je nám také svěřeno. Bůh tedy ve svém království nechce dělat všechno sám, ale chce se s námi o vše podílet. A právě Ježíš je tím absolutním bodem v naší proměnlivé lidské existenci. My to říkáme laicky nebo světsky, kalendářově: „před Kristem, po Kristu“. Co znamená náš letopočet? To je Kristův letopočet, Kristův čas. To je „před“ a „po“, ale zároveň „po“ neruší to, co bylo „před“, pouze to naplňuje. „Nepřišel jsem rušit, nýbrž naplnit.“ Naplňování je pokračování a je v něm přítomno také obohacování vším novým, tvořivým. A s tím souvisí i zmíněná trpělivost, přijmutí břemen a očekávání. To je vlastně Kristův kříž - ne nějaké negativní završení, nýbrž především pozitivní zvrat, který se děje v poslušnosti. Ne má, ale tvá vůle se staň... Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 8 20. – 26. února 2018

Zesnul Jaroslav Med

Na Popeleční středu zemřel ve věku 85 let literární historik a dlouholetý předseda redakční rady Perspektiv KT Jaroslav Med.

celý článek


Mladí lidé chudobu dědí

Chudoba se u nás dědí, zjistila Charita ČR. Při výzkumu se soustředila na mladé lidi, jichž je takto ohroženo zhruba tři sta tisíc. Charita proto navrhuje šest opatření,…

celý článek


Pouť ke hrobu svatého Cyrila

Mší svatou, jejímž hlavním celebrantem byl arcibiskup Jan Graubner, oslavili věřící v Římě svátek jednoho ze slovanských apoštolů.

celý článek


Na hranicích jsem se modlil

Jeho osudy inspirovaly spisovatele, filmové tvůrce i socialistickou propagandu. JOSEF HASIL po únoru 1948 převáděl ohrožené lidi přes hranice. „Nikdy jsem nešel přes hranice,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay