Vytrácení smyslu Vánoc

Vydání: 2011/52 Vánoční dvojčíslo, 21.12.2011, Autor: Petr Příhoda

Příloha: Perspektivy

Že existuje Bůh, že je Stvořitelem všehomíra, je ohromující skutečnost, pro mnohé obtížně uvěřitelná. Tím spíše největší událost lidských dějin: že se Bůh snížil, stal se člověkem a přišel mezi nás v osobě Ježíše Krista. Jeho narození slavíme v těchto dnech. Prý jsme tím nahradili pohanskou oslavu zimního slunovratu. To ale nevadí, neboť i to byla zvěst o nové naději.

Od čtvrtého století slavíme Vánoce v celé církvi. Její liturgie svědčí o tom, že je to odedávna oslava radostná a vznešená. Jak to kdysi prožívali naši prostí, neurození předkové, o tom se dovídáme nepřímo. Ale dochované vánoční hry, nepřeberné množství koled (ta naše Narodil se Kristus Pán pochází z patnáctého století) a posléze ozdobené stromky prakticky v každé domácnosti svědčí o tom, že i „lid“ radostně vítal Spasitele, neboť věděl, že spásy je třeba.

Začalo to už dřív

Konkrétní zaznamenané vzpomínky současníků sahají u nás nanejvýš do doby baroka. V následujících dobách pamětníků přibývá, neboť přibývá i gramotnosti. I naši literáti z dob obrozeneckých a pozdějších nám předali své zážitky z oslavy Vánoc. Zážitky radostné a natolik hluboké, že na ně vzpomínali po celý život. Byly to ponejvíce Vánoce vnímané dětskýma očima a dětskou myslí, nadto – častěji – ve venkovském prostředí. Je to doba, kdy křesťanství už ustupuje modernizačním tlakům a vliv církve ve společnosti slábne. Ale lidová zbožnost stále ještě dýchá, i když v jejím prostoru vznikají vlivem industrializace a moderní osvěty (zejména v dosahu větších měst) šířící se enklávy zlhostejnění. Zajímavý jev: ve válkách devatenáctého století respektovaly obě strany tzv. vánoční příměří. Skoncovala s tím až první světová válka. Ta způsobila hromadný odklon od víry. Lidé, kteří prožili její hrůzy, si nedovedli srovnat, že by Pán Bůh něco takového dovolil, kdyby byl. Ano, pohoršení musejí přicházet, ale běda těm, od nichž pocházejí! To už jsme plně na půdě dvacátého století. Jako mladý lékař jsem se od nejstarších pacientů dovídal: „Maminka byla zbožná, modlila se růženec. Tatínek ne, ten do kostela nechodil.“ Ta informace se vztahovala k časům první republiky. Vánoce se však pořád radostně slavily. Vědomí potřeby spásy sice sláblo do ztracena, oslavován nebyl tolik náš Pán a Spasitel, ale spíše Ježíšek, a to vše hlavně „kvůli dětem“, kouzlo Vánoc však každoročně ožívalo a jeho podmanivost přitáhla na chvíli i dospělé.

za dvou totalit...

Za nacistické okupace u nás lidová zbožnost ožila, národ pociťoval úzkost. Kostely se znovu naplnily. Obnovila se i vánoční atmosféra. Pamatuji na ni jako dítě v předškolním věku, tehdy v zasněžené jihočeské vsi. To natěšené adventní očekávání, jiskřivá tajemnost blížícího se Štědrého večera ve všech chalupách, rodinná oslava plná laskavosti (dárky byly skromné) a pak maestoso božíhodové mše v lomeckém kostele. Díky za tuto radost dětství! Později jsem si ji propojil s tím, co mi tehdy ještě unikalo. Po válce už to bylo jiné. Až s odstupem času jsem si uvědomil, že jen ojediněle, při mši, se tehdy ozvala slova díků za konec válečného utrpení. Široká veřejnost neděkovala Bohu, nýbrž vítězným velmocím, hlavně jedné. Jak se v tom mezičase slavily Vánoce, přesně nevím, snad jako předtím, ale vzpomenuté oblasti ztracené víry se šířily a splývaly. Zakrátko se nám dostalo překvapení: poúnorový režim označil náboženství za opium lidu a církev za nepřítele. Začalo její pronásledování. Místa dosud živé lidové zbožnosti se scvrkla, jejich tichý odpor byl potlačen. Společenské vrstvy, které se nejvíce držely liturgických zvyklostí (rolnictvo, živnostníci), byly likvidovány. Tradice Vánoc byla přesto hluboce zakořeněna, režim ji nezrušil, ale snažil se jí dát nový obsah. Zdůraznil to, čemu říkal „lidovost“, i to „kvůli dětem“ (mimochodem: „lidovost“ zasula už mnohem dříve smysl nejvýznamnějších křesťanských svátků, totiž Velikonoc). Režim představil nového gestora Vánoc. Byl jím importovaný Děda Mráz. Mnozí, nevím kolik, si to nechali líbit. Ve škole nebylo radno říkat, že dárky nosí Ježíšek. Z vánočních pohlednic zmizely biblické motivy. V lepším případě tam zůstal Josef Lada, převažovaly scenérie zimní krajiny nebo ozdobená větvička vánočního stromku a pod ní cukroví nebo i číše vína. Zbytkově křesťanský ráz Vánoc z veřejného prostoru zmizel. Vytratil se i z privátního zázemí mnohých rodin. Při tom zůstalo i pak, kdy tlak režimu zčásti povolil. Sekularizace Vánoc, lze-li to tak nazvat, poznamenala především děti čili dorůstající generaci. Ta už na tu předchozí inspiraci nenavázala. Rodiny, které si ji uchovaly, se staly rozptýlenou menšinou. Doloženo to nemám, ale tuším, že i v tomto případě se – až na výjimky – vánoční oslava vztahovala nikoli k příchodu Krista Spasitele, nýbrž k „Ježíškovi“. Cítím v tom jakýsi rozdíl. – Tento stav trval až do listopadu 1989.

…a za politické svobody

O Vánocích 1989 se z tlampačů na veřejnosti rozezněly koledy, i ty mezitím zapomenuté. Některé jsou překrásné. Předtím je bylo slyšet jen při mši. Tu a tam se ve školách paní učitelky zmínily dětem o Bibli. Církev vyšla na veřejnost z ústraní i z katakomb a zdálo se, že nic nestojí v cestě obnovy jejího významu. Nestalo se tak. Mnohým se otevřely možnosti dříve netušené. Jiným se neotevřely, zato se jim uzavíraly vymoženosti do té doby samozřejmé. Z úst politiků i z veřejných tlampačů byla hlásána ideologie svobody, která nerozlišovala mezi svobodou a svévolí, mezi mravným a nemravným. Pronikla politikou i byznysem a nastolila zlořád. Není záměrem tohoto textu uvažovat, proč zůstala šance znovunabytí politické svobody tak dalekosáhle nevyužita, ba zneužita. Faktem je, že jsme masovou (vlastně atomizovanou) konzumní společností, závislou na médiích, většinou nikomu neodpovědných. Společností nespokojenou, zklamanou, která však nehledá cesty k nápravě. Mnohé napovídá mimo jiné preferovaný způsob oslavy Vánoc. Ty se staly – s vydatnou mediální podporou – triumfem materiálního konzumu. Advent se změnil v nákupní horečku, která začíná už s podzimem. Štědrý večer, původně vigilie, se stává vyvrcholením Vánoc. Proto je třeba pořídit nákladné dárky, které mají zvýšit rodinný komfort, ale často slouží jako alibi, jako náhražka skutečné vzájemné lásky. Také hojnost jídla a pití, ba i zábavnou pyrotechniku, neboť televize bude předvádět ohňostroje. Ten večer je vlastně jakýmsi „Silvestrem navíc“. A Boží hod vánoční, svátek v tu dobu nejslavnější, je – podobně jako zanedlouho Nový rok – dnem vyspávání. Nejpůvodnější smysl Vánoc, oslava příchodu Mesiáše, Spasitele, se vytratil beze stopy. Pokud se objeví Ježíšek, jeho odmocněná podoba „kvůli dětem“, pak nanejvýš jako postavička odněkud z Disneylandu. – Toto je většinový obraz. Ne všechny lze do něj vtěsnat. Jsou lidé (možná každý desátý), kteří přijdou „na půlnoční“. Některé tam přivádí rozverná potřeba happeningu, ale většina „jednoročáků“ snad touží po čemsi nevšedním, tajemném, co vybočí z ubíjejícího konzumního stereotypu. Možná chtějí uslyšet Slovo o tom, o čem se jindy a jinde mlčí. Záleží hodně na homilii, zda jejich nejasnému tušení vyjde vstříc a naznačí jim, že lidský život není jen nahodilá story, ale že má svůj smysl, který je zakotven v perspektivě věčnosti. A kněz by se na to měl předem důkladně připravit, neboť víra je „ze slyšení“ a pro mnohé je tohle jediná příležitost slyšení v roce.

Nenechme si je vzít

Věřící a jejich rodiny vědí, že Vánoce je třeba slavit jinak, a snaží se o to. Leč ani ony nejsou zcela odolné vůči tlaku ducha doby. Trápí je to, čemu se říkává „mlčení Boha“. Proto se také jim – i při dobré vůli – Vánoce stávají zbožnou náladou, dočasnou idylou, která končí odklizením odstrojeného stromku. Myslím, že bychom se měli proti jejich vyprázdnění účinněji bránit. Je dobré se dohodnout, že dárky nejsou hlavní náplní, ale jen doprovodem oslavy. Nic nevadí, budou-li skromnější. Proto je třeba dětem vysvětlit, proč se nemají zneklidňovat tím, že jejich vrstevníci jsou zahrnováni přemírou věcí. Ušetříme si tak horečné těkání po obchodních domech, což nám umožní vnímat kouzlo adventu. V prožívání vánoční nálady pomůže zpěv. Společné zpívání vánočních koled rodinu stmelí, aspoň na čas. Zejména, je-li písní víc a zkoušíme-li vícehlas, když ne letos, tak napřesrok. Společný zpěv je předstupněm společné modlitby, jejíž praxe se z rodin vytrácí. Nejzávažnějším výchovným, vlastně evangelizačním, úkolem věřících rodin v tomto období je – zprostředkovat pravý smysl Vánoc jejich dětem. I těm v pubertě, kde je to nejobtížnější. Proto skoncujme v pravý čas s legendou o Ježíškovi, abychom jim mohli předat poselství o Kristu. O tom, že je vtěleným Bohem a naším Spasitelem. Též o tom, že – jak věděli už naši dávní předkové – spásy je třeba. Doložit to není tak těžké, stačí se vnímavě rozhlédnout po světě kolem a poukázat na lidskou bezmoc. Dospívajícím dětem naznačme vhodným způsobem, že i my jsme součástí padlého světa, a proto také stojíme o spásu. Třeba porozumějí a ocení to. Jinými slovy: pravá oslava Vánoc předpokládá opravdovou víru. Nebo aspoň – pro začátek – nakročení k ní, touhu po přesahu. O víru je však třeba prosit a osvědčovat ji nejen v tento sváteční čas, ale po celý rok a stále, navzdory duchu doby, diktátu reklamy a tlaku veřejného mínění. Právě vánoční slavnost je příležitostí, která rozezní to, co je někdy opomíjenou součástí naší víry, totiž radost z Boží blízkosti.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 34 22. – 28. srpna 2017

Povzbuzení mládeže z Olomouce

Snad nikdy se ještě olomoucká Korunní pevnůstka neocitla v takovém obležení: o víkendu toto hlavní dějiště Celostátního setkání mládeže obsadilo více než osm tisíc lidí.

celý článek


Věří muži jinak než ženy?

Vzrůstající zájem o mužskou spiritualitu vychází z předpokladu, že muži prožívají svou víru jinak než ženy. Je tomu ale opravdu tak?

celý článek


Náboženství a politika v USA

Během nepokojů v americkém Charlottesville o sobě znovu dalo vědět rasistické hnutí Ku-Klux-Klan, které se nerozpakuje hlásit se svou symbolikou ke křesťanství. Jak důležitou…

celý článek


Jak děti ráno vypravit do školy?

Tápání v koupelně, nervozita v kuchyni, spěch v předsíni. Rychlé pohledy na ručičku hodinek a boj o to, abychom z domu odešli včas, upravení a nasnídaní. Nezapomněli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay