Vyřezal jsem křížek z vězeňského kýblu

Vydání: 2010/21 Letnice, 20.5.2010, Autor: Miloš Doležal

Příloha: Perspektivy

Rozhovor s brigádním generálem Antonínem Husníkem, vězněm nacistických a komunistických kriminálů.

Kde jste, pane generále, prožil konec války?

V Chudenicích, kde jsem pracoval u lesní správy. Nejdříve tam přijeli Němci, sídlilo tam totiž velitelství obrněné brigády, měli jenom zesílenou četu mladých esesáckých hrdlořezů, ale ostatní vojáci byli postarší fotříci. Když začala 5. května volat Praha, odzbrojovali jsme je. Odevzdávali nám ochotně zbraně a kupovali si civil, protože přes lesy to měli do Rakouska, co by dup. Jenže najednou místní rozhlas začal hlásit, že se musí německé zbraně vrátit, jinak postřílí rukojmí. Sebrali faráře, učitele a řídícího. Protože jsem byl jediný, kdo uměl německy, dostal jsem rozkaz, abych s nimi vyjednával. Šli jsme tam tři a měli jsme bílý prapor. V místnosti nás čekali tři vyšší důstojníci a generál. Ten seděl u okna, měl na sobě plášť s červenými výložkami. Spustil jsem, že jsme osvobození a že Německo kapitulovalo. Nechali mě chvilku mluvit, generál rozuměl, ale vůbec nereagoval. Až teprve když mu jeden důstojník zopakoval, co jsem říkal, odpověděl, že to jsou zbytečné řeči, oni že mají rozkaz ustoupit do zajetí k americké armádě a voják se vzdává se zbraní v ruce. Rukojmí nepustili. Nařídil okamžitě vrátit všecky zbraně, jinak že nechá Chudenice rozstřílet. Takže jsme srazili podpatky a odpochodovali. Zbraně už byly poschovávány ve dvou hospodách; sice už jich pár někdo ukradl, ale poněvadž někteří němečtí vojáci již utekli, ještě jich tam zbylo dost. Své věci – kancelářské zařízení, výstroj, boty a bednu s penězi – Němci vyházeli, zapálili a pak odjeli.

Kdy přijeli Američané?

Myslím, že za dva dny. Přijeli džípem a měli takové ty průzkumné lehké tančíky. Velel jim podporučík v civilu, lékárník, který uměl německy. Praha volala o pomoc, a tak jsem mu říkal, že by se dalo Praze pomoci rychlým přesunem přes Brdy. Kamsi volal a organizoval, kdo by jel, jenomže přišla zpráva z velitelství, že demarkační čáru překročit nemohou.

Měl jste za sebou tříleté vězení v nacistickém Německu. Za co jste byl odsouzen?

Chtěl jsem s kamarády v roce 1940 utéct do zahraniční armády. Tehdy mi ještě nebylo ani osmnáct. Zatkla nás ale slovenská pohraniční stráž, odvezli nás na hranice a v Hodoníně předali gestapu.

O útěk z vězení jste se nepokusil?

Už v Trnavě, ale nepovedlo se. Uvažoval jsem o útěku i ve vězení ve Strážnici. Přes jednoho člověka se mi podařilo poslat domů moták a kamarádi mi hned poslali takovou speciální pilku. Tou jsme začali pilovat mříže, ale druhý den přišel správce a říká: „Hoši, to mi nemůžete udělat, když utečete, budu z toho mít strašný malér, mne zavřou a vy se stejně daleko nedostanete.“ Když nás pak eskortovali do Berlína, kousek té pilky jsem převezl do berlínské věznice Alt Moabit.

Kde jste ho měl ukrytý?

Schoval jsem ho do úst. Tou pilčičkou jsem v berlínském vězení z kousku kbelíkového plechového víka vyřezal křížek, z rýžáku jsem vytahal drátky a z nich smotal řetízek. Ten se mi pak podařilo pronést až domů. Dnes je křížek vystaven mezi exponáty ve Vojenském historickém muzeu v Praze.

V Berlíně proběhl váš soud?

Ne, odvezli nás do Norimberku. Tam mě jednou odvedli k obhájci, zřejmě to byl Sudeťák, protože mluvil dobře česky. Ve stručnosti mi vysvětlil, že jsme se doznali, vina tady je, polehčující okolnost žádná a že v obhajovací řeči dohromady nemůže nic říct. U soudu pak řekl, že jsem se chtěl stát legionářem, a myslel si, že Německo prohraje válku a já dostanu trafiku, tedy že jsem hloupý mladý blázen. Vyfasoval jsem tři a půl roku. Z Norimberku nás vezli do Waldheimu v Sasku, kde byl těžký žalář. Vězeňský řád tam běžel jako za mírových dob. Tomu, kdo nepřišel do kontaktu s německou mašinerií, se to může zdát nepochopitelné. Na všechno byly předpisy, včetně třeba toho, jak často se smí psát domů. Kdežto v bolševickém kriminále neplatilo téměř vůbec nic.

Co vám pomáhalo přežít německý kriminál?

Víte, v mládí jsem do kostela moc často nechodil, ale v Boha jsem věřil. A v té hrůze vězení to byla mocná útěcha. Cítil jsem, že se Bůh nade mnou smiluje a ochrání mě. Když s ním rozmlouváte ve vězeňské kobce, nemyslíte na ten marast kolem.

Po válce jste absolvoval v Hranicích vojenskou akademii. Kde jste působil do února 1948?

Vyšla výzva, že se zakládá výsadkové vojsko. Za tím stáli generálové Karel Paleček a Rudolf Krzák, kteří působili za války u zvláštní skupiny D v Londýně. Podal jsem si přihlášku a jednoho dne dostal pozvání. Měli jsme se stát prvními instruktory vojáků, kteří narukují v budoucnu. V Nitře nás zastihl únor 1948. Nakonec nás všechny někam rozeslali – mě do Čáslavi.

Kdy došlo k vašemu zatčení?

Pro mě si přijeli v červnu 1950 do výcvikového tábora v Mimoni. Zrovna se nám narodila dcerka. Odvezli mě do Prahy na divizi a tam to pod střechou vypadalo jako ve věznici parmské, pekelný žár, vodu mi žádnou nedali… Nechali mě tam asi dva dny a táhli mě pak do hradčanského Domečku. Bylo to tam horší než v německém kriminále? To se nedalo srovnávat. V německém vězení jsem dostal facku, ale bylo to lepší, než kdyby bachař napsal hlášení a já dostal tři týdny krutého arestu. Naproti tomu Domeček nebo Bory byla česká věznice, kde čeští bachaři sadisticky mlátili české vězně. Komunisté si totiž usmysleli, že udělají monstrproces. Zatkli určitý okruh lidí, vymysleli na ně, že něco prováděli, ale ti lidé se mnohdy vůbec neznali.

Domeček byla pověstná mučírna gestapa i komunistického OBZ…

Byl tam bachař Pergl, říkalo se mu Suchá lípa. Zrůda a saďour. Ze samovazby mě vodili dolů a přes dvůr do kanceláře na výslech. Zpátky od výslechu šel se mnou strážný až ke dveřím a při tom už volal nahoru na Suchou lípu: „Tak si ho tam vem, zase si nemůže na nic vzpomenout.“ To už byl signál nejméně na profackování. K ruce měl takového pořeza staršinu. Ten když uhodil, šel jsem k zemi.

Proč zatkli zrovna vás?

Věděli, že nesouhlasím s režimem. V posádce se mnou byl poručík Kuzmik, který pocházel z Podkarpatské Rusi a za války bojoval ve Svobodově armádě. My jsme spolu bydleli a byli dobří kamarádi. Původně jsme spolu chtěli pláchnout za hranice letadlem, ale to nevyšlo. Kuzmik byl pak přeložen na hranice a utekl za čáru. A mně přišili, že jsem mu do zahraničí pomáhal. Nakonec jsem v Domečku prožil skoro tři měsíce. Monstrproces se nekonal, ale stejně všechny odsoudili.

Jak jste překonával těžké chvíle v Domečku?

Nevěděl jsem, co je s manželkou a narozenou dcerkou. A vyšetřovatel řval: „Hele, Husník, když nebudeš vypovídat, tak starou zavřem a dítě mrsknem do pasťáku!“ Dokonce říkali, že ani neví, je-li dítě živé. Bylo to šílené psychické týrání. Byl jsem zoufalý. Klekl jsem si u kavalce a prosil Boha o ochranu svých drahých. Nedonutili mne vstát. Maminka byla věřící, často jsem na ni vzpomínal a věděl, že se za mě modlí. Byla to každodenní útěcha. Tvrdý výslech trval asi týden, ale nezlomili mě.

A jak vám bylo, když u soudu v roce 1950 prohlásili, že dostanete třináct let?

Ve vyšetřovací cele na Pankráci, kde nás bylo i pět a pili jsme vodu ze záchodové mísy, se říkalo, že je jedno, dostaneme-li doživotí, hlavně že nás nepověsí… Víte, byl jsem už trochu ostřílený vězeň, a proto jsem mluvil docela jasně. Řekl jsem, že za války jsem měl v zatykači vysloveně napsáno, že „násilně a se zbraní v ruce se pokusil vycestovat z území přičleněného k Říši“. Tudíž i kdybych se s Kuzmikem dostal přes hranice, jako že jsem nechtěl, do Německa bych rozhodně nešel, poněvadž to byl můj nepřítel a tomu bych vlast nezradil. Takže špionáž mi nakonec nedali a za velezradu jen těch třináct roků.

Pomáhalo vám, že jste byl už zkušený kriminálník?

Jistě, v té bídě mi zkušenosti z německých věznic trochu pomohly, protože jsem věděl, co si mohu dovolit, kam se mám podívat, kde je v cele možná schovaný kousek tužky… Kdežto když zavřeli slušného pana profesora nebo básníka, muselo to pro něj být šokující. Po soudu jsem měl smůlu, že v papírech stálo: sloužil u výsadkářů. Věděli, jaký mám výcvik. Když nás převáželi, věnovali mi vždy zvýšenou „péči“ – kožené černé brýle a zvláštní pouta.

Prošel jste jáchymovskými lágry. Byl jste i na věži smrti a třídil uran?

Byl jsem tam bohužel mezi prvními, když se ještě do barelů pěchovala ruda kladivy. Pracovalo se bez jakékoliv ochrany. Když jsem tam přijel v roce 1991, po čtyřiceti letech, nemohl jsem to poznat a říkal jsem přátelům, že naše věž nebyla z červených cihel! My jsme ji totiž znali šedivou, pokrytou vrstvou radioaktivního prachu. Když mě převezli na tábor Nikolaj, z papírů vyčetli, že jsem zdráv, a bez prohlídek mě určili lamačem. Jako fedráka jsem měl mladého skauta Zdeňka Kika Kovaříka. Parašutista Ruda Pernický byl na druhém baráku. Obavy z bonzáků byly. Někdo třeba veřejně nadával „kurvy bolševický“ a pak nás udával.

Jak dlouho jste byl v Jáchymově?

Do roku 1954, kdy mě odvezli do Leopoldova. Tam jsem byl přes rok a nakonec mě dali do Valdic. V Leopoldově se sešla zajímavá společnost – generál Syrový, který na zahradě zaléval záhonky v trenkách, kolaboranti, politici z vlád do roku 1948, i bolševici Husák, London… Duchovní byli „ubytováni“ zvlášť. Propustili vás na podmínku v roce 1958. Jaké bylo shledání se ženou a dcerkou? Byli jsme jako novomanželé. Před zatčením jsme spolu byli jen rok. A pro dcerku jsem byl někdo jako strejda. Nebylo to jednoduché.

Jak jste po letech prožíval 17. listopad 1989?

Oslavou. Dvojnásobnou. Ten den mám totiž narozeniny. Splnil se mi sen – komunismus padl. Bohužel jsme ho však nezničili.

Jak vidíte dnešek? Co říkáte komunistům v parlamentu?

Skřípu bezmocně třetíma zubama, když se ohánějí demokracií a stěžují si na nedodržování lidských práv u Evropského soudu. Dost se jim daří, ale to jim nestačí. Chtějí moc a my voliči jim to dovolujeme. Kážou přesně to samé jako po válce v roce 1945. Daří se jim tam, kde není pořádek. Jejich hlavním způsobem jednání je rozeštvávat a pak oběma stranám něco naslibovat, aby je drželi proti sobě. Děsí mě i mladí neonacisté, pochodující po našich ulicích, stejně jako populističtí socialisté. 

Antonín HUSNÍK (nar. 1921) vystudoval strojní průmyslovou školu, člen sokolského a skautského hnutí. Za války vězněn ve Waldheimu a na Pankráci. Po válce vystudoval vojenskou akademii v Hranicích, v roce 1950 zatčen za údajnou velezradu a odsouzen na třináct let. Prošel pověstným Domečkem na Hradčanech, jáchymovskými lágry a věznicemi Leopoldov a Valdice. Do důchodu pracoval v Plzni jako dělník.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay