Vydání: 2005/31 Farní rady, 16.8.2005, Autor: Bohumil Šolc

Příloha: Perspektivy

Přicházím někdy na odpolední mši v době, kdy se věřící ženy ještě modlí řadu modliteb k různým svatým. Den poté, co pan kardinál Vlk mluvil na Velehradě o nutnosti vyjít z ghetta, jsem poslouchal opět obvyklou modlitbu ke svatému Josefovi. Ta se v úvodní části odvolává k jeho péči o malého Ježíše i jeho matku a ve své ústřední části žádá světce o ochranu před vším nebezpečím a zlem, které nás obklopuje. Pak jsem slyšel modlitbu ke svatému Michaelovi - aby zahnal do pekla všechny zlé duchy, kteří nás obklopují. Tyto modlitby známe všichni, většinou už od dětství. Nyní jsem si však najednou uvědomil, že se modlíme jako bezbranní lidé obklopení nebezpečím a zlem. To je jistý druh duchovního ghetta, které v sobě denně obnovujeme.

V eucharistické oběti, která po modlitbách věřících následuje, není po duchu ghetta ani stopy. Ta je naopak plná síly, která očisťuje, proměňuje a dává pokrm pro život. Kontrast proti úzkostlivému volání ze zdánlivého obklíčení zlem nemůže být větší.

Věříme, že Ježíš Kristus je pánem vesmíru a života v něm. Nějak jsme však ztratili myšlenku apoštola Pavla, opakovanou papeži dvacátého i současného století, že je třeba vše znovu obnovit v Kristu (přičemž český výraz „obnovit“ nevystihuje hluboký význam latinského, a už vůbec ne řeckého termínu použitého v Písmu). Výhled na obnovu světa v Kristu jsme kdesi ztratili. Ve světě existuje jen zlo, které nás obklopuje, a my to v tomto obklíčení musíme vydržet, než nás Pán odvolá. Myšlenka, že jsme povinni vyrazit ven z ghetta a působit kolem sebe dobro, se v našich běžných modlitbách a písních prostě nevyskytuje.

Nevím, jak si stratégové našeho náboženského života představují zrušení ghetta, jsem však přesvědčen, že to nebude jednorázová záležitost, ale přinejmenším běh na střední vzdálenost.

Proto by obnova v Kristu měla být zaměřena především na mladé lidi, kteří jako by pro naše běžné modlitební knihy a zpěvníky zatím vůbec neexistovali. Pár nadšenců, kteří používají zpěvník Koinonia anebo zpěvy z Taizé, je kapkou v moři. To, že navzdory našemu dlouhodobému pěstování ducha ghetta kolem sebe v kostele ještě sem tam vidíme alespoň nějakou mládež, je jeden ze zázraků Ducha Svatého.

Mládežnické zpěvníky a modlitební knihy jsou ovšem jen pro ty mladé lidi, kteří do kostela přijdou. Jak oslovit ty ostatní, kteří odešli ze své náhodné návštěvy kostela zklamáni duchem, který tam vládl? Kdo jim sdělí něco o apoštolském duchu Ježíše Krista a jeho církve? Nemáme žádné katolické či obecně křesťanské organizace či hnutí pro mladé lidi (snad kromě několika skautských oddílů), nemáme už žádný křesťanský mládežnický časopis, ba nemáme v oficiálním katolickém tisku ani jednu stránku pro mladé lidi do dvaceti let, která by mluvila jazykem mladých o tom, co mladé křesťany zajímá. Prostředky na takové minimum jsou zcela jistě k dispozici. Dosud chyběla vůle. Možná se teď najde.

Pak snad nadejde také doba na revizi zpěvníků, které zhusta obsahují texty staré sto padesát a více let, obsahující pokřivené postfeudální představy a výrazivo naprosto cizí dnešnímu člověku, navíc často lacině zveršované a doprovázené nezajímavým nápěvem.

A také snad dojde na změnu ducha modlitebních knížek. Možná se dočkáme i proseb ke svatému Josefovi, aby podpořil poznávání pravdy dnešní mladou generací tak, jako vedl výuku mladého Ježíše na dobrého tesaře. Snad přibude i prosba ke svatému Michaeli, aby nás všechny podporoval v naší ofenzivě překonávání zla a šíření pravdy a dobra pro obnovu světa v Kristu.