Vyhledám ztracenou ovci

Vydání: 2011/23 Karel Otčenášek, 1.6.2011, Autor: Jakub Jinek

Příloha: Perspektivy

Když byl Dominik Duka v dubnu minulého roku jmenován nástupcem kardinála Miloslava Vlka na svatovojtěšském stolci, dával jasně najevo, že zpočátku nehodlá činit žádné závažné organizační změny. Proto také žádal – a jasně jej v tom podpořil i jeho předchůdce – věřící a veřejnost o trpělivost v prvním roce, v přechodném období nutném pro zdárné převzetí nového úkolu. V nadsázce přitom citoval doporučení dávané v seminářích budoucím kněžím přicházejícím do farností, aby alespoň rok „s ničím nehýbali“.

Nedávno dovršil Dominik Duka první rok v čele své „nové farnosti“ a při té příležitosti oslovil v květnovém Zpravodaji pražské arcidiecéze věřící statí První rok Dominika Duky na svatovojtěšském stolci. Jedná se o pozoruhodný text. Obsahuje jak pastýřská slova povzbuzení, tak také programové vize. Smíšený charakter a snaha vystihnout v několika odstavcích spletité problémy, před nimiž církev a pražský arcibiskup stojí, nečiní z textu právě snadné čtení. Domnívám se, že je vhodné pokusit se o jeho výklad.

Stav arcidiecéze

Hned úvodní věty, v nichž arcibiskup připomíná svoji roční programovou zdrženlivost, dávají na srozuměnou, že za tím, co Dominik Duka sděluje s úsměvem a zdánlivou nadsázkou (například vtipem o začínajících kněžích), se skrývá promyšlená koncepce. Důvodem ročního odstupu nebyla snaha vymínit si „dobu hájení“, nýbrž snaha co nejlépe arcidiecézi poznat, což však nemá být fráze, ale popis skutečné náplně arcibiskupovy činnosti v prvním roce, vyznačujícím se usilovnou snahou setkat se s co nejvíce lidmi a seznámit se s úkoly a prací, kterou pro církev vykonávají. Dominik Duka se však nesetkával jen s duchovními a věřícími – svůj úkol od počátku koncipoval obsáhleji a jeho snaha poznat arcidiecézi platila rovněž osobnostem „vědeckého, kulturního a politického života“. Ve vztahu ke společnosti podle svých slov poznal, že „o Bohu a duchovních otázkách je možné hovořit“, neboť „současná společnost je mnohem otevřenější a nemá pouze výhrady či předsudky, spíše naopak“. Paradoxní formulaci, že společnost vyznává opak předsudků a výhrad vůči náboženství, je možné chápat jako pokus o vystižení dvojznačného, či snad až rozporného postoje dnešních „nevěřících“. Text se s velkým zájmem věnuje celospolečenské problematice. Církevní svátky a výročí jsou arcibiskupovi příležitostí k upozornění na jejich celonárodní dimenzi (Anežka, Cyril a Metoděj). Překvapivá pozornost je věnována válečným výročím 2014 a 2018: „První světovou válkou věřící procházeli s ostatními. V bídě zákopů ztráceli životy a někdy i víru v Boha, právě tak jako ne-věřící ztráceli a zachraňovali životy a někdy nacházeli víru v Boha.“ Sepětí českých věřících s nevěřícími se tedy podle nezvyklého výkladu pražského arcibiskupa ukazuje v relativitě jejich víry a nevíry. Bylo by nanejvýš zajímavé tuto tezi teologicky rozvést, možná se v ní totiž skrývá šifra české duchovní situace. Poukazem na relativitu ztrácení a získávání víry snad Dominik Duka navazuje na ono známé diktum Masarykovo, podle něhož česká otázka je otázkou náboženskou, která solidárně zahrnuje nevěřící do celku křesťanstva bez ohledu na jejich skutečnou žitou víru. V této smířlivosti je vedeno poznání tragické dotčenosti našeho národa klopotným ztrácením a nacházením společné víry v dějinách. Je jisté, že konstatování politováníhodného faktu, že česká společnost je i přesto, že je národnostně, nábožensky a (dosud ještě) sociálně snad nejhomogennější evropskou národní komunitou, stále tolik sužována společenskými konflikty, lze sotva uspokojivě vysvětlit jinak než poukazem na tragédie dávných náboženských rozdělení.

Pastorace, evangelizace, ekumenismus

Arcibiskup si dobře uvědomuje, že úkol náboženského smíření mohou převzít pouze ti, kdo víru ještě neztratili. Věřící potřebují vzdělání, otevřenost, autenticitu a ryzost – toto vše je v textu uvedeno do takřka služebného vztahu vůči jejich úkolu budovat vztah s celkem společnosti, k němuž patří. Sám sebe ovšem Dominik Duka z tohoto úkolu nevyjímá: „Stal jsem se pastýřem této diecéze,“ z čehož mu ve světle Ez 34,16 vyplývá úkol „vyhledat ztracenou ovci“. Slovy „pastýř této diecéze“ se tak označuje za pastýře všech. Činnost pražského arcibiskupa a jeho církve bude tudíž zaměřena také na „nevěřící“ společnost, má být zejména pastorací a evangelizací. Arcibiskup v textu mezi pastorací a evangelizací záměrně nerozlišuje – má na mysli péči o celou diecézi v doslovném smyslu: poznal „složení této diecéze ve smyslu náboženském a sociálním“. V následujícím výčtu míst (velkoměsto, jeho okraj, venkov) a skupin lidí (mládež, studenti, akademici), jichž se bude pastorace/evangelizace týkat, proto nečiní rozdíl mezi církevním a mimocírkevním. Dominik Duka chce rovněž otevřít „chrámy a kláštery zahraničním hostům, kteří by pro nás neměli být pouhými turisty“ – zde jasně prosvítá dominikánská zkušenost. V témže duchu je psána pasáž o charitě a školství, „kde se naprosto přirozeně stýkají věřící s nevěřícími“. Pozoruhodné je zdůvodnění nutnosti ekumenismu, v němž se objevuje motiv zjevně benediktovský: ekumenismus je nutné prohloubit na pozadí hledání základů nové Evropy a zápasu o její křesťanské kořeny. Konkrétně má mít ekumenismus opět podobu společné veřejné činnosti (vězeňství, armáda, zdravotnictví, charita, školství, média).

Rehabilitace  katedrály

Katedrála, jak známo, tvořila výjimku v arcibiskupově předsevzetí rok nic neměnit – již po necelých dvou měsících po nástupu na arcibiskupský stolec uzavřel dohodu se státem o jejím společném užívání. Arcibiskup nám nyní poskytuje dlužné vysvětlení: jde o „plnou rehabilitaci katedrály v jejím duchovním, kulturním i společenském významu tak, aby zaujímala adekvátní místo v životě naší země“. Argumentace, jak se zdá, má být v tomto bodě důkladně založena: Pražská katedrála má být v první řadě „vzorem pro ostatní farní i jiné kostely u nás“. Kostely totiž nemohou „plnit jen sice prvořadý, ale úzce vymezený liturgický úkol“. Co je oním předpokládaným širším úkolem katedrály a kostelů? Odpovědí je analogie: „Tak jako je liturgie otevřena do života a rozlévá se do něho, musí i kostely a jejich farní společenství hrát úlohu sociogenní a kulturotvornou.“ Analogie je však pouze volná: nevyplývá z ní, že kostel či farnost má být otevřen do společenského života, nýbrž spíše že kostel by měl společnost a kulturu utvářet. Zatímco liturgie je přitakáním tomu pozitivnímu a přirozenému v člověku (tj. životu) – proto se po liturgické reformě klade důraz na společenství kněze a věřících kolem oltáře – v případě společnosti či stávající kultury často není čemu přitakávat. Dominik Duka má jistě na mysli výrok encykliky Evangelium vitae bl. Jana Pavla II., kde se o kultuře obklopující církev hovoří jako o „kultuře smrti“. Zde vysvítá pointa celého textu: zatímco církev a její hierarchie může svou sílu a spiritualitu čerpat ze svátostného sepětí liturgie a života (viz Jan 20,21; Kol 1,18 atd.), ve vztahu církve a společnosti panuje mnohem spíše napětí. Kultuře smrti se jako křesťané otevírat nemůžeme; zároveň však náležitým postojem není ani uzavření vůči okolí, nýbrž snaha je změnit, formovat podle evangelia. V tomto smyslu má tedy duchovní život v pražské katedrále – vzoru dalších kostelů – podle arcibiskupa formovat život celé společnosti.

Pochyby

Odvahu k plnění úkolů, které před ním stojí, dodává arcibiskupovi vědomí, že je zde celá církev, která spolupracuje na společném díle. Od vnitrocírkevní spolupráce text původně vyšel – závěr se tak spojuje se začátkem. Nyní je čas uvést nejhlubší argument pro veškerou spolupráci a vzájemnost, jímž je radikální přikázání lásky (Jan 15,12). Avšak láska se má opět týkat všech spoluobčanů: „Vykročme tedy s vědomím, že každý člověk v této zemi je můj bratr či má sestra.“ Motto pražského arcibiskupa na jeho internetových stránkách zní: „Úkolem doby je být pevnými, ale ne tvrdými. Umět říkat pravdu s láskou.“ Ve srovnání s „královéhradeckým“ biskupským heslem In Spiritu Veritatis (V Duchu Pravdy) je zde znatelný posun: Pravda a racionalita je doplněna druhou velkou duchovní mocností – láskou. Umění říkat pravdu s láskou – zachovat pravdu víry, avšak umět ji rovněž s láskou šířit – tento přetěžký úkol je klíčem k četbě tohoto bilančního a programového textu. Odtud také plyne usilovná snaha patrná v celém textu udržet sepětí vnitřního (církevního) a vnějšího (společenského) kontextu diecéze. Perspektivě „vnitřního“ čtenáře, tj. duchovního či věřícího, jemuž je text ve Zpravodaji primárně určen, nemůže zůstat skryt arcibiskupův energický zájem o „vnější“ publikum. Jeho doklady nacházíme i mimo psaný program: na jedné straně je to přízeň „většinových“ médií a veřejných představitelů vůči osobě nového arcibiskupa, na druhé straně překvapení a otázky, které vyvolalo řešení sporu o katedrálu „uvnitř“. Jak to, ptá se mnohý věřící, že se přístup obou pražských arcibiskupů tolik liší? Co je vlastním postojem církve, statečný boj, který vedl za katedrálu kardinál Vlk, anebo smířlivý poměr ke státu, který zastává arcibiskup Duka? Takovéto otázky jsou však již možná dokladem narušené jednoty „vnitřního“. Lze se ptát, zda je v takové situaci, tj. bez primární péče o vnitřní kohezi a živoucí duchovnost církve, vůbec možné uvažovat o skutečném sjednocení „navenek“, tedy zda je možné přistoupit k řešení české otázky náboženské.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay