Volby a prostor odpovědnosti v demokracii

Vydání: 2006/38 Když zpověď "nestačí", 19.9.2006

Příloha: Perspektivy

V posledních několika desetiletích postupně ubývá v západních demokraciích lidí, kteří chodí k volbám. Sílí přesvědčení, že volby jsou manipulovány jak mocí peněz, tak médii, a že se jimi stejně nedá nic změnit. V této souvislosti se stále více mluví o jisté krizi liberální demokracie.
Například americký politolog Fareed Zakaria zdůrazňuje, že důležitější než procedurální stránka demokracie, kterou představují volby, je její obsah. Tím je podle něj především existence demokraticky kontrolovaných, ale na volebním cyklu nezávislých institucí, které chrání veřejný prostor před politickým populismem diktovaným krátkodobými zájmy. Takové instituce mohou existovat pouze tehdy, pokud ta která demokratická společnost ctí jistý vnitřní řád, jenž se odvozuje od vlády zákona (která je nadřazena politice) a od hodnotových systémů, jako jsou například všeobecně sdílené morální normy. Zakaria a další autoři také povětšinou zdůrazňují důležitost občanské společnosti, která je podle nich - už zásluhou své plurality a dobrovolnosti - prostředím, jež stojí v cestě příliš mechanickému pojetí demokracie.

Odpovědnost jako zakotvení v řádu
Volby tedy nemohou samy o sobě být instrumentem, který politiky nutí k větší odpovědnosti. Jsou jen příležitostí k větší odpovědnosti, protože před volbami politici a politické strany nabízejí své programy. Uzavírají tak s voliči jakousi pomyslnou smlouvu.
Vynutit si dodržení takové smlouvy je ale teoreticky možné jen v prostředí vysoce vyvinuté občanské společnosti, která je schopna nutit politiky skládat účty. V praxi se ovšem i v zemích, kde taková občanská společnost existuje, například v USA, nabízejí politikům různé formy manipulace, protože kontakt s veřejností se v moderních společnostech už jen málokdy odehrává tváří v tvář - děje se ponejvíce prostřednictvím médií.
Jinými slovy: je zřejmé, že pocit skutečné odpovědnosti může jen těžko vyrůst z pouhé procedury, jakou jsou volby. Odpovědnost je postoj, který vyrůstá jedině z určité zakotvenosti v širším řádu hodnot - z vědomí, že jedinec zvaný politik je odpovědný za své činy nejenom politicky (například tak, že nebude příště zvolen, pokud poruší své sliby), ale i tím, že své činy poměřuje s hodnotami, v nichž je zakotven. Tento řád se může, ale nemusí odvozovat od transcendentna.
Osobní odpovědnost politiků za jejich činy je někdy zaměňována za pojem „politické odpovědnosti“. Ve skutečnosti je třeba tyto dvě formy odpovědnosti od sebe odlišovat. Jak osobní odpovědnost toho kterého politika za jeho činy, tak „politická odpovědnost“ mají jistou nadosobní rovinu, ale každá trochu jiným způsobem. Poněkud zjednodušeně by se dalo říci, že osobní odpovědnost je postoj, který - protože je vždy ve vztahu k nějakému hodnotovému systému - úzce souvisí s kategoriemi, jako je svědomí či vina. Na druhé straně, pojem politické odpovědnosti je společenský konstrukt. Je to morální fikce svého druhu - i když fikce, která je velmi důležitá pro zdárné fungování demokratických společností. Politik na sebe za určitých okolností bere vinu a přijímá trest za něco, co sám neučinil, ale za co tak jako tak nese v očích veřejnosti obecnou odpovědnost. Neznamená to ale, že osobně skutečně cítí vinu nebo že má špatné svědomí.

Odpovědnost soukromá a veřejná
Politik se přijetím politické funkce stává veřejnou osobou, která (už proto, že může ovlivňovat životy nás všech a má moc, jež může být bez dostatečné transparentnosti zneužitelná) se vzdává části svého soukromí. Tím se ovšem soukromí politika teoreticky stává veřejným statkem; jeho odpovědnost v soukromém životě se stává součástí (nebo i měřítkem) jeho odpovědnosti veřejné.
Jenže tento nárok, který dlouho vnášel do demokratické politiky určitou morální osu, se v moderních demokraciích postupně rozmělňuje. Moderní média, zakotvená v masové kultuře, v níž se soukromí stává obchodovatelným statkem, stále více smazávají hranici mezi soukromým a veřejným. V „postmoderních“ společnostech masové kultury a spotřeby dochází ke stále větší relativizaci hodnot. Vůči politikům je tak těžké uplatňovat morální kritéria, která společnost jako celek frivolně porušuje. Rostoucí znechucení z politiky v západních společnostech tak není jen důsledkem morálního selhání politiků jako individuálních osob. Je též důsledkem celkového posunu hodnot, v němž už je těžké rozpoznat, co je soukromé a co je veřejné, co je přípustné a co je nepřípustné.
Ve společnosti, v níž je téměř vše dovoleno a každé selhání může být expertně vysvětleno nadosobními příčinami, neexistuje srozumitelný důvod pro to, aby politici byli výrazně odlišní od zbytku společnosti. Vyšší morální nároky na politiky lze klást pouze ve společnostech, kde ještě stále existuje obecná shoda v tom, co takové vyšší morální nároky vlastně jsou.
Nedůvěra a nechuť k politikům dnes vyrůstají nikoliv tolik z toho, že si politici často počínají nemorálně a jsou stále méně ochotni nést za cokoliv osobní odpovědnost. Vyrůstají především z toho, že v politicích vidí moderní společnost sebe samu - a to, co vidí, se jí nelíbí.

Média a politika
Stále ještě bychom chtěli, aby politici udávali tón, nasazovali laťku morality, šli příkladem, jenže toto vše dnes obstarávají převážně masová média. Ta přitom mají dvojí tvář. Na jedné straně se pokoušejí fungovat jako „hlídací pes demokracie“ tím, že kriticky reflektují politiku a nabízejí pluralitu názorů. Zároveň se ale stávají ve stále větší míře nositeli konformity a pokleslého vkusu. Racionální diskurs je v nich stále více nahrazován zábavou či infotainmentem (tj. propojováním informací a zábavy - pozn. red.). Zhruba od masového nástupu televize na začátku 60. let se postupně mění charakter veřejné diskuse. Ta byla v době nadvlády tištěných médií mnohem strukturovanější a přispívala k utváření demokratické veřejnosti. Přitom racionální diskurs ve veřejném prostoru, který je definičním znakem veřejnosti, je nezbytný pro zdárné fungování demokracie. Takový diskurs se ovšem pod vlivem moderních médií postupně vytrácí. Mizí i samotný veřejný prostor, protože je stále více kolonizován soukromými zájmy. Ještě před několika desetiletími byl přitom v rozvinutých demokraciích mnohem více než dnes doménou občanské společnosti.
Rychlost, s jakou současná média dokáží reagovat na nejrůznější události, způsobuje, že zatímco dříve se politika odehrávala v prostředí, kde mezi politickými rozhodnutími a jejich účinky na veřejnost existoval jistý časový odstup, dnes je dopad politických rozhodnutí testován médii buď okamžitě, nebo dokonce ještě před tím, než mohla být vůbec učiněna. Je to jako by se neustále konaly volby. Ještě před tím, než politik či politická strana mohou učinit závažné rozhodnutí, ví přibližně, jaké bude mít dopady.
To má pochopitelně závažné dopady na fungování politiky. Nebývalou měrou sílí politický populismus, protože politici se snaží činit především taková rozhodnutí, která jim zaručí znovuzvolení. Rapidně tak ubývá odpovědného politického vůdcovství. To je působeno i tím, že v době nadvlády obrazového zpravodajství, s jeho důrazem na stručnost a údernost, ubývá možností potenciálně nepopulární rozhodnutí vysvětlit. Politici ručící svou vlastní integritou a oslovující veřejnost silou svých osobností i vizí byli nahrazeni „hlasem lidu“, buď v podobě anonymního veřejného mínění, nebo v podobě nejrůznějších postav masové kultury.
I prostřednictvím médií jsme přistoupili na hru, v níž je každý osobní čin nakonec do značné míry produktem „okolností“ a v níž se lidé dobrovolně vzdávají soukromí (protože všudypřítomné oko médií zdánlivě dává jejich existenci stejné „transcendentní“ posvěcení, které kdysi dával Bůh). V takovém prostředí nemohou ani politici nakonec být ničím jiným než jen herci na jevišti. A jak víme, na jevišti lze odehrát i ta největší morální dramata bez toho, že by se konkrétních herců musela jakkoliv hlouběji dotknout. Jak z toho ven?
Není tedy divu, že se v poslední době stále častěji diskutuje o tom, zda v prostředí všeobecné mediální manipulace vůbec volby dávají smysl jako jakési měřítko odpovědnosti politiků. Už Aristoteles tvrdil, že demokracii coby vládu většiny (což je v Aristotelově pojetí vláda chudých) s pomocí voleb nelze uskutečnit. Volby podle něj patří k systému aristokracie a jsou v nich vybíráni ti nejlepší. Pokud jsou ti, kteří vládnou, zároveň těmi nejbohatšími, mluvíme o oligarchii. Novodobí kritici tvrdí, že moderní západní státy lze přinejlepším popsat jako plutokratické oligarchie.
Teoretici nových forem demokracie se zamýšlejí především nad otázkou, jak vnést do politiky zpět skutečnou odpovědnost. A protože volby se stále méně zdají být nástrojem, který politiky k odpovědnosti nutí, ozývají se hlasy, že bychom měli umožnit sice nevoleným, ale z hlediska demokratické legitimity nezpochybnitelným orgánům, aby - oproštěny od tlaků voleb a průzkumů veřejného mínění - mohly dělat racionální rozhodnutí v zájmu celé společnosti. Důležitá je též otázka, jak zapojit do politického procesu občanskou společnost.
Jiří Pehe
Autor je politolog.
Se svolením autora převzato z časopisu Křesťanská revue 3/2006, s. 23-25. http://krestanskarevue.evangnet.cz/
Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay