Vydání: 2004/33 Mladí křesťané na módní vlně, 31.10.2004

Příloha: Perspektivy

Josef Heyduk (30. 3. 1904 - 29. 1. 1994)
Poslední povolenou knihou spisovatele Josefa Heyduka, současně jednoho z nejlepších překladatelů z moderní francouzské literatury (mj. Bertrand, Claudel, Bloy, Giono, Bernanos, Mauriac, Proust), byly drobné úvahy, které v roce 1989 vyšly v Bloku pod názvem Fragmenty, tehdy však z cenzurních důvodů ochuzeny o ty pasáže, které se týkaly Heydukových názorů na víru, čehož on sám vždycky velice litoval. Nutno připomenout, že Fragmenty byly vlastně knihou citátů z obsáhlé Heydukovy korespondence, tedy i z dopisů, kterými také nás (mne a mou ženu) po dobu pětadvaceti let obdarovával. Než jsem je po jeho smrti uložil do Památníku písemnictví, vypsal jsem si z nich na paměť pár Heydukových nejryzejších myšlenek, které by byl jistě sám za příznivější politické situace do Fragmentů zařadil. U příležitosti letošního hned dvojího Heydukova výročí, rozděluji se o ně aspoň se čtenáři Perspektiv v jistotě, že by Josef Heyduk i při své skromnosti a pokoře takovou poctu rád přijal.
Věroslav Mertl
***
Dívat se k zítřkům, to je má filozofie. A ten zítřek by měl být podle toho, co se nám slibuje, sama věčnost! Jen si to umět představit! Neumím. Zmocní se mě pokaždé závrať. Sladká závrať, protože to musí být něco úžasného, nemít před sebou už smrt a veškerou nejistotu, kterou s sebou nese život.
***
Když jsem kdysi řekl Durychovi, že po něm zůstane velké dílo - měl tu dobu obavy, že má rakovinu - rozkolébal se v houpacím křesle a málem se na mě utrhl: 'Myslíte, že při posledním soudu se mě budou ptát třeba na Bloudění?'
***
Mám o lidech mínění stále horší - či soucit s nimi stále větší. Viděno prizmatem Kristovy lásky a učení, které nám jasně říká, jak máme žít, jsou to jen nebezpečné odrůdy živočicha, který si zamanul být svým způsobem bohem, jehož atributy jsou omezenost a krutost. 'Nechci oběti, chci milosrdenství,' říká Kristus. Snažím se přesto najít kódový klíč ke každému člověku, jak nás k tomu nabádá právě On. A nelze říci, že by to nemělo příchuť dobrodružství; žádný člověk, ani zločinec nemůže v sobě nakonec potlačit - zcela a úplně - onen předobraz, k němuž byl podle Bible stvořen; v tomto hledačství je i kus mé životní naděje.
***
Co mi chybí? Nic. Co mi chybí? Všecko. To je ten kruh, který uzavírá modlitby světců, objetí milenců, kraj bitý lijákem. Jsem svým způsobem kruh rozlomený. K zemi blízko, k hvězdám daleko - každý z nás je tu jako na skřipci; země mu nestačí, bloudí v noci v duchu po dalekých galaxiích, zatímco moudrý sedmihlásek je zcela spokojen se svou větvičkou, houpající se ve větru. Učit se od dětí a ptáků!
***
Jsem vlastně šťastný člověk! Ať je to omezenost nebo talent lásky a obdivu - žiju stále ve slunečním světle, v radosti. V té se taví - jako zlato v ohni - bolest, žal, smutek; ty přece patří k lidskému životu.
***
A jako vítr dul do plamenů, žene mě ještě větší láska než ta minulá kamsi k zítřkům - chtěl bych začít všecko znovu, počítat s každou vteřinou, myslet jenom na křehkou architekturu, jakou je láska k ženě, k umění, stromům, květinám. Život se nám jeví v pravé podobě teprve v předvečer smrti - světci a básníci jej vidí takto dřív - a jednou z muk je neodvratný pocit, že už je na všecko pozdě; co jsi neudělal, neuděláš. Uvědomil jsem si to už několikrát, že křesťanem, to jest člověkem lásky, se člověk rodí; ta láska ho pak žene k tomu oslnivému slunci, ke Kristu, který je láskou s majuskulí.
***
Nalézám v sobě prastaré děje, které se kdy udály v této šťastné nešťastné zemi - jak ji miluji pro její utrpení! Každý z nás se mohl narodit někde jinde - naším krásným údělem jsou ale Čechy uprostřed Evropy. Líbat tu zemi! Byla snad předurčena pro nějaký heroický čas - a jestliže se setkáváme tak často s lidmi mrzkými, je to cosi jako hnojivo pro budoucí růže.
(1981)
***
Kristus a Mohamed! Jaká velikost a krása našeho Pána, jaká šaškárna kolem Alláhova proroka! Ve čtyřiadvaceti letech se ožení s devítiletou Ajšou, která pak patří mezi nejoblíbenější z jeho dvanácti žen konkubín.
***
Dlouho jsem nemohl pochopit, když jsem četl, že láska k Bohu dává člověku pocit nesmírné svobody - a co všecka ta přísná přikázání? Pak jsem sám v sobě poznal, že dát se Bohu znamená nebýt na ničem závislý, to je ta veliká svoboda - přijde to samo, jako když jablko dozraje a spadne do trávy. Nikdo z lidí mě nemá ve své moci, miluji svobodně, nejsem nevolníkem ani ženy, ani dětí, ani přátel - a sebe nejmíň.
***
A tak si každý čekáme na tu svou smrt a jsme až nemístně zvědavi, jaké to bude, být s ní sami jako ženich s nevěstou, řečeno postaru. Škoda, že smrt nemá podobu krásné ženy a nezabíjí nás polibkem na ústa!
***
Není nic horšího, než být dlužníky mrtvých.
***
Mít svůj styl je víc než údělné knížectví - mají ho mé povídky? Posedlost po vlastním stylu - což je jen vyšší forma vnitřního života - může být tak veliká, že jsme s to roztřískat v sobě všechno jako maniak zrcadlo, ukazující zkřivenou tvář.
***
Vidím, že bez vlastního intenzivního vnitřního života, obráceného ke Kristu, nepochopíme nic - rozum je velkolepý instrument, ale zde téměř není k ničemu.
***
Žiju zářivým zítřkem, a přece zároveň bez zítřku; můj den zhasíná s poslední svící a tma, která rychle zaplní kdejaký prostor, jako by už nevěděla nic o svítání. Těžkých je nejspíš těch několik kroků ke smrti, ale potom už jsme na širém moři, to je ten zářivý zítřek. Moře! Moře! Modlím se - nechám-li stranou rodinu a přátele - za lidi nevinně vězněné, mučené, bez přístřeší, nemocné, hladovějící, osamělé, umírající; má to přinejmenším jakýs takýs smysl v tom směru, že si denně uvědomuji přítomnost utrpení ve světě, že to stírá med z našich úst a dává okusit hořkost pelyňku. Někdy se cítím uprostřed štěstí, které v takové míře prožívám, jakoby odstrčený, bez přímé účasti na bolesti světa; zápecný život. Kdesi se bez nás hraje vysoká hra, na níž závisí všechno; karban, při němž jde o miliony ubožáků - ať už takových, či onakých. A já při tom nejsem, já se jen tvářím, že je všecko v pořádku, a ono není! Prožívám teplé dny, dívám se z okna na nebe klamně modré a málem bych snil o slavíkovi. Nevím, a už se to nikdy nedozvím, co je to mít nůž na hrdle, jak chutná palčivý řez, a jestli ta nedočkavě unikající krev není ještě teplejší než mé bařtipánské dny. Měl šťastný život, řeknou jednou o mně, a snad se ozve tichá námitka, že to nebyl život dost nešťastný, abych pochopil všecko to, bez čeho možná nedojdeme spásy.
(1987)
***
Jako čáp s rozkoší vzlétá nad dalekou hladinu vod, rozlitých až k obzoru, upínám se celou svou bytostí k tajemnému neznámu, které nás obepíná jako kukla budoucího motýla.
***
Lidé se dobývají do náboženství jako do pevnosti - Tolstoj! - a mudrují, přitakávají, odporují, negují; přitom je to vlastně strašně prosté: stačí milovat, milovat, a jsme v náruči Boží. Navždy!
***
Minulost je ve mně stále živá, mohu jí procházet křížem krážem: kameny, na nichž jsme si opékali ryby, jsou stále ještě žhavé, šťovík chutná stejně kysele, voda pod naším mostem studí stejně jako kdysi, a tak jen žádný stesk, mé hájemství je pořád, jak bylo před léty - víc mě teď zajímá zítřek; stále ještě se nevzdávám, stále žiju z lásky a naděje. Cinknout mi pod rukama krásný verš, byl bych dokonce blouznivě šťastný... Minulost! Je dost věcí přítomných, které mi kradou dech. 'Země i nebe jsou plny Tvé slávy,' zpíváme v kostele, a tu mě vždy prostoupí pocit vděčnosti, že mi bylo dáno účastnit se toho všeho ne pouze jako divák, ale jako jeden z posledních služebníků Božích. Před Židy na cestě z egyptské země svítil ohnivý sloup - jeho záře padá ještě dnes na ty, kdo uvěřili. Měl bych se stáhnout do žalmů a posvátných slov jako housenka do kukly a čekat v bázni na svou novou podobu - zázrak motýlího zrodu! - ale ke mně stále ještě desaterými otevřenými dveřmi zaléhá hudba ne vždy chrámová. 'Stoupej, stále stoupej!' šeptá čísi hlas... Cítím jasně, že každý z nás sahá čímsi do doby před početím, a čímsi do budoucího věku, jak se říká v Krédu - nikde tam necítím smrt jako překážku, či dokonce zánik. Takovou kontinuitu nelze beztrestně přervat - zasahovali bychom do Božích plánů, záměrů. Jaký úchvatný pocit, pomyslím-li, že Stvořitel má se mnou - nicotným! - svůj záměr. Vyvolal mě z nicoty, dal mi všecko, co je třeba člověku k životu - a navíc do mě vložil víru, lásku, naději, ten démant o třech fasetách. Jaká něha, jaká péče, jaká štědrost! Ať ubíhají dny, ať se střídají noci! Nic mě nemůže ohrozit... Ať jsi teista, nebo ateista, ať v něco věříš, či nikoliv, ti Židé na poušti zůstanou navždy velikým předobrazem našich cest k absolutnu, dějinným dramatem, jaké nemá v historii mnoho obdob.
***
Co všechno bych chtěl ještě obsáhnout, a je to pošetilost, dny jsou sečteny. 'Obsáhnout' však může být pro umělce nemalým nebezpečím - je třeba soustředit se na jedno jediné jako v modlitbě. V tom směru jediný krásný verš může pro básníka znamenat víc než celá encyklopedie - co všechno jsem naštěstí zapomněl z věcí vyčtených, nikdy však verše, které jsem miloval.
***
Po osmdesátce jsem s úzkostí pozoroval úprk dní, z nichž každý mě přibližoval ke smrti; bralo mi to radost, odvahu, něco, co jsem nikdy nepozoroval. A jednoho rána - snad před čtrnácti dny - když jsem si položil nepochopitelnou otázku: Zas už žít? dostalo se mi nenadálého osvícení, ne, žádné nadpřirozené hlasy, ale já si to přece jen přeložil do slov: Čeho se bojíš, ty dny tě naopak přibližují k tomu nejkrásnějšímu, nejúžasnějšímu - k setkání s milovaným Kristem. V tom okamžiku jsem pochopil Březinovo: Sladko je žít! Centrum securitatis! Jak neděkovat na kolenou. Jinak však cítím, jak mě už jen vlákno babího léta poutá k životu - slastný nápor toho neviditelného světa zbavuje tento náš svět nejednoho kouzla, ani ve víně, které jsem miloval, nenalézám dávný půvab s bakchickými odstíny, to bakchické trvá jen ve vztahu k ženě, a ještě jen jako hledání domova v jejím klíně. Yeats kdesi říká, že poslední šalbou, kterou nám život nakonec nachystá, je číše vína a smyslný polibek; nu, zde bych zaváhal.
***
V mém věku a při mém životním postoji touží člověk jen po tom, aby byl členem království Božího. Myslím (díváme-li se na smrt jako křesťané), že je sladko umírat ve svobodné zemi s takovými duchovními perspektivami. Vy se ještě zahledíte daleko i do svobodné, sjednocené Evropy - v tom je také veliká naděje. Ale přes tu velkou radost, kterou cítím, jsem už jinde - zpit tím neznámým štěstím, které mi Pán Bůh dopřál; stěží tomu zázraku uvěřit - to je můj osobní zázrak. Nikdy jsem nechápal, jaká to může být ta křesťanům slibovaná svoboda, když je tu tolik přikázání, zákazů... Stačí splnit ta přikázání, potlačit v sobě, co církev zakazuje, a naráz je tu ten vytoužený pocit Boží svobody, moře, volné moře! Patřit cele ke Kristu, v tom je všecko, v tom je ta svoboda - jsme prázdní jako vymřelý úl, a přitom plní lásky a radosti. Paradox nad paradox!
(1990)
***
Člověk se musí učit umírat, a k tomu patří i umění neutíkat tam, kam se ženou senzacechtivé zástupy, a potěšit se pohledem na osamělého sedmihláska, neboť učit se samotě, to je ta nejlepší příprava pro náš let tam kamsi. Vstoupit sám, nahý, do neznáma bez nejmenšího zachvění - !
***
Věřím, že nevyšším principem v tomto vesmíru je láska - ale to může cítit jako jistotu jen ten, kdo ji sám v sobě prožívá, kdo se jí cele dává, kdo okouší div ne na rtech její sladkost.
***
Všecky tyto fragmenty jsou vlastně hledáním sama sebe - snad proto, že jsem sám pro sebe nezajímavý, že často sám sebou pohrdám, sám sobě se vysmívám, ale přitom všem je ve mně naděje, že za vší tou omezeností, roztržitostí, leností je cosi jako zlatá fólie, zachvívající se v Božím dechu; a to jsem já, hříšný a kajícný, obrácený však i tak cele ke světlu. Inkubační doba hříchu! A přece hřích na jistém mravním stupni nás může vrhnout daleko kupředu. Síla se zdokonaluje ve slabosti, tak nějak to čteme u svatého Pavla.
***
Člověk, který v sobě nese lásku, není nikdy cele sám, vždy stojí opodál diskrétní neviditelný anděl či jiný strážný duch, který od něho odvrací všecko zlé.
Josef Heyduk