Vítejte v produktokracii

Vydání: 2013/41 Papež v rodišti svatého Františka, 9.10.2013, Autor: Josef Mlejnek

Příloha: Perspektivy

Od předčasných voleb se očekává (mělo by se tedy očekávat), že rozetnou gordický uzel, který zavázala (u nás spíše zašmodrchala) politická reprezentace odvozená ze sněmovny zvolené v roce 2010.

Kreslím, čmárám a tlachám – to je duch doby, který se projevuje i v politice. Ilustrační snímek Jozef Sedmák

To se takřka nepochybně stane, ale spíše jen v technickém smyslu: změní se poměr sil mezi stranami, do parlamentu asi proniknou některé nové, jiné zase zmizí. Celkově však úroveň české politiky po volbách nejspíše ještě poklesne, a to z řady pádných důvodů.

Kalifornské poměry

„Pokrokářské reformátory dobře opevněná korupce natolik vyděsila, že začali hledat, jak obejít zákonodárce a vrátit rozhodování o veřejné správě do rukou lidu. Prosadili do ústav jednotlivých států dodatky dovolující referenda, iniciativy a odvolávání – vše s cílem dát veřejnosti možnost překonávat mocné skupinové zájmy, které hýbaly zákonodárnou mocí. Pokrokáři soudili, že je třeba vrátit politiku k čistšímu, nezkorumpovanému stavu, protože vládnout by přece měli všichni, ne jen několik bohatých,“ popisuje Fareed Zakaria v knize Budoucnost svobody situaci, jež v USA, konkrétně v řadě států americké unie, na přelomu devatenáctého a dvacátého století vyústila v zavedení referend či možnosti odvolat politiky.

Výsledky amerického experimentování s přímou demokracií jsou více než sporné, mj. z toho důvodu, že referend začaly využívat právě i ony mocné zájmové skupiny, které mají dost prostředků, aby zaplatily kampaň, a prosadily tak své úzce partikulární zájmy údajně nejdemokratičtějším způsobem na zeměkouli. V Kalifornii, nazývané někdy „laboratoří přímé demokracie“, tak působí specializované firmy, jež prý občas ani nečekají na zakázky a nabízejí rovnou vlastní marketingové průzkumy, co všechno by se eventuelně dalo „protlačit“ lidovým hlasováním.

Nicméně u nás se o přímé demokracii zatím spíše teoretizuje, popřípadě ji mají ve štítu některé politické subjekty jako reklamní poutač – nyní asi nejviditelněji Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury. Důležitý je však Zakariův popis celospolečenské nálady, jenž tu současnou českou vystihuje s udivující přesností. Lidé jsou znechuceni z politiky, kterou považují za tragikomický a frustrující „bordel“. Tyto nálady dokládají rovněž exaktní sociologická šetření. „Řada jedinců v první dekádě jednadvacátého století hodnotila politické strany mnohem negativněji než v devadesátých letech. Tato negativní hodnocení se ale netýkají programových odlišností mezi stranami a nemožnosti si mezi stranami vybrat na základě programu. Negativita vyvěrá spíše z celkové nedůvěryhodnosti politických stran a ze ztráty přesvědčení o jejich kompetenci řešit problémy. Zároveň rostlo v čase přesvědčení o tom, že hlasování ve volbách nemá smysl a že jím nelze nic ovlivnit,“ konstatuje sociolog Lukáš Linek v letos vydané knize Kam se ztratili voliči?

Korupce, a zase korupce

Hitparádám toho, co občany nejvíce štve, vévodí korupce. Přímá korupce však není tím nejhorším požíračem veřejných prostředků. Vliv zájmových skupin se totiž projevuje daleko sofistikovaněji, často ve formálním souladu se zákony, leč ve srovnání s přímou korupcí mnohem destruktivněji, rozhodně v dlouhodobějším výhledu. Vliv – vyjádřeno Zakariovými slovy – „mocných skupinových zájmů, které hýbají veřejnou mocí“, lze ilustrovat na celé řadě případů z poslední doby. Na solárním byznysu, sKartách i na penzijní reformě. Ta skončila fiaskem, když se do takzvaného druhého pilíře přihlásilo jen několik desítek tisíc lidí. Naštěstí se totiž na toto téma rozpoutala veřejná diskuse, jež vládní plán odhalila jako jeden z nejhorších způsobů, jak si spořit na důchod. Byl však jednoznačně výhodný pro banky i jiné finanční skupiny – potenciální provozovatele nových penzijních fondů.

Avšak v řadě případů přichází debata „s křížkem po funuse“, neboť jen reaguje na odhalení kanálu, jímž si kdosi přečerpal (či stále přečerpává) miliardy, ale už s tím nejde nic dělat, neboť vše probíhá dle litery zákona a nevypověditelné smlouvy jsou uzavřeny. Čím dál tím větší díl vládních kroků je tak dirigován ze zákulisí, nějakou tou lobby, politici se stávají loutkami sloužícími hospodářským zájmům v pozadí. Podobně jako v řadě států americké unie na sklonku devatenáctého století. Ocitli jsme se tedy v Kalifornii, avšak způsobem, z něhož nelze mít radost.

Peníze jsou čas

Rozhořčení občanů z politického života ovšem chtě nechtě provází též jistá míra pokrytectví. Politiky přece do funkcí katapultovala svobodná volba svobodných občanů, politikou frustrovaní lidé si je kdysi sami vybrali. Nebo třeba nevybrali, poněvadž nešli volit, nicméně rozhořčené nadávání a emotivní výroky o „bordelu“ by měly být spojeny se sebezpytováním: i já, nadávající, mám na všeobecném marasmu podíl, neboť jsem v minulosti buď tak a tak volil, anebo nevolil.

K právě vyřčené výtce však nutno jedním dechem dodat jednu velkou polehčující okolnost: ono totiž není moc na výběr. Stranické systémy se zpravidla časem pevně ustálí a zatuhnou, nového hráče nechtějí ti staří mezi sebe pustit a vstup do celostátní politiky je také pěkně drahý. A i v případě krize a pádu popularity donedávna zavedených stran jsou nové strany často někým dobře placeny. Bez pár desítek či lépe stovek milionů se zkrátka nová úspěšná strana buduje dost obtížně.

I proto patrně postupně (a nejen u nás) sílí touha po kompletní výměně politické elity či rovnou po novém systému, zpravidla po přímé demokracii nebo alespoň po vnesení prvků přímé demokracie do současné demokracie zastupitelské. Ale kdyby mělo obyvatelstvo přímo rozhodovat o balících zákonů, které schvaluje parlament, vyžadovalo by to též velmi důkladnou znalost dané problematiky. Drtivé většině lidí však k něčemu takovému schází kompetence a skoro všem pak jedna velmi drahocenná veličina: čas. Normální člověk má totiž během dne dost vlastních starostí, v práci i doma v rodině, a i kdyby sebevíce chtěl, nedostojí vizi „superobčana“ bedlivě sledujícího veřejné dění a štěbetajícího o něm na sociálních sítích. Řada komunálních politiků se chlubí údajnou transparentností vlastní radnice, jež spočívá v tom, že se na web vyvěsí všechny smlouvy, které město uzavřelo. Hezké, ale kdo to má číst? Zábavná taková četba rozhodně není a vyzná se v tom stejně jenom právník.

Říká se, že čas jsou peníze. Ano, ale platí to též obráceně. I proto se daří dravcům typu solární lobby, neboť disponují dostatkem prostředků, aby zaplatili lidem, kteří prosadí jejich zájem. Nemyslím penězi přímo na úplatky, nýbrž prostředky na zaplacení okruhu specialistů v různých oborech (od expertů po vyjednavače). Ti pak dělají „svoji práci“, poněvadž jim ji někdo dobře zaplatil, a oni proto mají na zaplacenou práci, jíž se živí, čas. Naše zastupitelská demokracie tudíž nefunguje ze stejného důvodu, z jakého by nefungovala demokracie přímá: většině lidí k detailnějšímu sledování politiky zkrátka něco chybí: znalosti, čas, peníze či od každého něco.

Tím spíše jsou voliči v zajetí různých politicko-mediálních šamanů. A nelze se moc spolehnout ani na deklarovaný ideový základ politických stran, neboť, jak jsme zažili v uplynulém volebním období, pravice před volbami vyšila na své prapory snižování daní, aby je po převzetí moci začala zvyšovat. Vedena sice panickou hrůzou z růstu schodku státního rozpočtu, nicméně pokud dosud základní článek víry pravicové politické ekonomie pravil: snižuj daně, posílíš tak podnikavost a dosáhneš hospodářského růstu i vyšších příjmů rozpočtu, svědčí chování vlády Petra Nečase o úplné ztrátě víry v principy, které ODS i TOP 09 teoreticky hlásají. Ale jak jim má pak člověk cokoli věřit? U levice lze samozřejmě diagnostikovat podobné symptomy.

Kreslím, čmárám a tlachám

„V posledních letech se však rýsuje vývoj, v němž jako by se vytrácel po staletí platný princip synopse myšlení a činů nebo fakt, že stavění se má opírat o duchovní základ. Následující vyjádření mladého architekta, které popisuje proces navrhování, tedy zřejmě není ojedinělým případem, nýbrž spíš příznakem: ‚Kreslím, čmárám a tlachám, a při tom vznikají návrhy.‘ To je duch doby, který se projevuje i v jiných oblastech. Proto dnešní stavby nejsou míněny jako trvalé a do plánu je zahrnuto i datum jejich zániku. Nejpozději po třiceti letech jsou strhávány nebo vyhazovány do povětří. Může nám to být líto, ale mnoho lidí tento přístup vítá a připadá jim příznačný pro nové tisíciletí,“ píše Liselotte Ungersová v úvodu své knihy nazvané O architektech.

Ducha doby vystihla velmi přesně a sama konstatuje, že se projevuje i v jiných oblastech, nejen v architektuře. Tedy rovněž v politice. U nás asi nejviditelněji ve fenoménu takzvaných marketinkových stran typu Věcí veřejných nebo Babišova ANO. To už vlastně nejsou žádné strany, neboli relativně početné organizace spojené určitými idejemi a kolektivním sociálním zájmem, to už jsou jen produkty. Produkty, které nabízejí to, co lidé (přesněji řečeno příslušníci vybraných cílových skupin) chtějí vidět, slyšet, popřípadě cítit. Nejpozději po čtyřech letech jsou „strhávány nebo vyhazovány do povětří“. Ale nevadí, investoři nechají vyrobit nový produkt. A tak pořád dokola. I takzvaně zavedené strany se hbitě přizpůsobují duchu nové doby.

Politický marketinkový balíček musí pochopitelně obsahovat též kandidáty – nějaké, jak se říká, „osobnosti“. Zpravidla se jedná o jedince s poněkud přebujelými osobními ambicemi, u hnutí a stran, které se ostře vymezují proti stávajícímu establishmentu, může jít také o lidi upřímně rozhořčené z poměrů. Avšak, jak říkával T. G. Masaryk, rozčilení není program. A programem samozřejmě nejsou ani reklamní slogany či povrchní tlachání typu „přinášíme změnu“ nebo „nabízíme systémové řešení“, které lze od kandidátů obvykle slyšet. Naše nynější krize je zkrátka mnohem hlubší a volby tuto smutnou pravdu jen potvrdí.

Autor je politolog

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 35 23. – 29. srpna 2016

Olympijský kaplan: byla to velká škola

Olympijské hry v brazilském Riu de Janeiru právě skončily. Přinesly tři týdny zápolení nejlepších sportovců planety. V roli kaplana české výpravy se jich zúčastnil…

celý článek


Co podnikáme s navráceným majetkem?

Plzeňský biskup TOMÁŠ HOLUB v rámci České biskupské konference koordinuje Ekonomicko-právní sekci. Zodpovídá tak i za nakládání s navráceným majetkem a finanční hospodaření…

celý článek


Mladí lidé pomáhají v pohraničí

Prostoupení slov work (anglicky pracovat) a worship (chválení, uctívání) v názvu shrnuje smysl celé akce a cíl každého účastníka: chválit Pána prací, konkrétním skutkem,…

celý článek


Farní zájezd z jiné galaxie? Čína

Karvinský farář Przemysław A. Traczyk se vydal i s farníky na výlet do Číny. Návštěva poutního mariánského místa Še-Šan se však ukázala jako velmi stresová záležitost,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay