Vydání: 2008/40 Jak se žije nejchudším, 30.9.2008

Příloha: Perspektivy

V roce 1808 vyšel poprvé Goethův „Faust“. Jeho drama začíná noční velikonoční slavností. Faust sedí ve studovně, hloubá nad existenciálními otázkami života a zoufá si. Dokonce hodlá s vlastním životem skoncovat. Z přemítání ho vyruší a zaujme velikonoční zpěv lidu, který se právě vrací ze slavnosti Vzkříšení. Faust od sebevražedného záměru sice upustí, ale stýská si: „Já slyším poselství, leč víry ve mně není...“
O několik scén později se zamiluje do Markéty. Ta se ho na procházce rovnou zeptá na jeho postoj k náboženství: „Jakpak to s náboženstvím máš? Ty jsi tak hodný a dobrý muž, však na víru, zdá se mi, málo dáš.“ Tázaný se vykrucuje, pak se přizná k víře ve Všeobjímajícího, Všeudržujícího, dospívá k panteistickému pojetí božství („...a nevlá vše ve věčném taji nezřeno, zřeno, po boku tobě?“) a jeho vyznání vrcholí slovy: „Je všechno, vše jen cit...“ – Takto smýšlel a cítil i samotný Goethe. Přitahovala ho přírodní mystika, která je dnes znovu velmi moderní.
Paralela mezi Goethovým největším dílem a dneškem je zjevná. Některé fejetony sice hlásají „návrat náboženství“, ale je to religiozita velmi mlhavá, která dnes nachází ohlas. A nejen v esoterických kruzích je náboženství vykazováno do čistě subjektivní sféry a prohlašováno za pouhý cit. Své obrození radostně ohlašují i ty nejprimitivnější pověry. Drážďanský biskup Joachim Wanke napsal v letošním pastýřském listě: „Přichází doba, kdy na otázku, zda jsme nábožensky založeni, musíme odpovědět, že nejsme, protože jsme křesťany.“ Máme tedy znovu co činit s Markétinou otázkou. Velikonoční událost připomíná, že křesťan nevěří na něco, co pouze cítí nebo co si vymyslel. Že se Bůh stal člověkem, že pro nás trpěl a zemřel, že vstal třetího dne z hrobu – to vše je natolik vzdáleno lidské myšlenkové spekulaci, že se zde zviditelňuje suverénní jednání samotného Boha. Tento božský plán spásy by si nemohl vymyslet žádný člověk. Velikonoční pasáže evangelií nám popisují ohromení těch, kdo přišli k hrobu a shledali jej prázdným: ta událost neodpovídala ani skrytým přáním učedníků.
Povšimněme si i toho, že nikde v Novém zákoně není popsán samotný akt Kristova zmrtvýchvstání. Ženy a po nich apoštolové, kteří přicházejí k hrobu, shledávají pouze indicie již dokonané události. Slyší jen poselství: „Není zde. Byl vzkříšen.“ Předávají zprávu ostatním. Učedníci tehdy neměli ve srovnání s námi, dnešními lidmi, valný předstih. I jejich víra ve zmrtvýchvstání Krista má původ ve slyšení poselství a v důvěře k těm, kdo je šířili. I zde je křesťan v rozporu s esoterickými pojetími, pro něž je směrodatná pouze vlastní zkušenost víry. Dospět od slyšení k věření je pro stoupence moderní religiozity stejně nemožné jako kdysi pro Fausta. I on slyšel zvěst o Zmrtvýchvstání, ale kroku k víře už nebyl schopen.
Markétina otázka (v originále: „Nun sag, wie hast du’s mit der Religion?“) je po dvou stoletích stále aktuální. Jsme s ní konfrontováni při každé církevní slavnosti. Křesťanství však dnes stojí před novou výzvou. Oživení zájmu o náboženství žádá od všech, kdo se hlásí k víře v Krista, takové vyznání obsahů víry a takové vydání svědectví, aby ti, kdo se ptají, byli přivedeni ke Kristu a k plnosti pravdy.
Georg Alois Oblinger
Převzato z Die Tagespost. Přeložil pp, citáty z Fausta dle překladu Otakara Fischera.