Víra není ideologie

Vydání: 2005/29 Křesťanské knihy včera a dnes, 12.7.2005, Autor: Radim Palouš

Příloha: Perspektivy

Kdo má pyšné oči a naduté srdce, toho nestrpím. (Ž 101,5)

Věřící lidé, zvláště pak katolíci, jsou v poslední době v naší veřejnosti nejednou kritizováni. Myslím si, že se tak děje zčásti právem, zčásti neprávem. Oprávněná kritika se obrací k neřídkému jevu jakési lidsky nenáležité sebejistoty a suverenity, která zavání ideologičností a které chybí to, co by mělo být jedním z nejpodstatnějších znaků křesťana: pokora, otevřenost, chápající ohleduplnost vůči ať jinověrcům, ať nevěřícím.

Jako by se ztrácelo ono partnerství viníků a hříšníků, jako by někde v neartikulovaném a skrývajícím se podhoubí bytovala pýcha, nekritičnost vůči sobě samým, ona důležitá ochota podstoupit rizika spojená s vírou, nejexpresivněji vyjádřená křižovaným Ježíšem a jeho povzdechem „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil“ (Mk 15,34). Víra není ideologie, totiž suverénní majetnictví „správného“ světového názoru, nýbrž je v první řadě a především velice těžkým a nakonec nikdy zcela splnitelným úkolem odpovídat se Pánu, tedy tomu, koho lze zklamat (a tato lidská nedostatečnost je na denním pořádku i u věřících), avšak koho nelze oklamat. Tedy: každý, věřící i nevěřící, je pouze člověkem, a je tudíž vystaven chybování a hřešení. Nelze však jednoznačně vyvozovat z poklesků katolíků či křesťanů vůči nárokům víry, kterou vyznávají, bludnost katolictví nebo křesťanství samotného. 

V neprávu jsou kritici právě tehdy, když mylně ztotožňují skutečnost nedokonalých křesťanů s křesťanstvím samotným, ba jakýkoli náboženský postoj s primitivní zaostalostí či s historicky překonanou ideologií, zatímco nevěra se jim jeví jako důsledná otevřenost pravdivým skutečnostem. Takový postoj, nemá-li být nečinnou lhostejností, se potom orientuje tu tak, tu onak. Avšak již samotné odhodlání pro pravdu je přece jedním ze základních kamenů pokorné orientace: nikoli já podle své libovůle, nýbrž cosi jiného má určovat to, co platí, a tedy i to, co bych měl činit. Zdalipak se již zde nevynořuje cosi „zbožného“, totiž lidská subordinace instanci, která je člověku nadřazena? Jestliže kritici tomuto porozumí, potom nelze pokorně věřícímu vytýkat ideologické bludařství.

„Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás“ (J 15,16). Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 3 15. – 21. ledna 2019

Panamské Jezulátko přivítalo Čechy

Panama přivítá na Světovém dni mládeže 22.–27. ledna více než 200 tisíc mladých lidí ze 155 zemí světa. Na místě jsou už čeští poutníci se dvěma biskupy.

celý článek


Tři králové v bance i v Senátu

Do Tříkrálové sbírky se stále častěji zapojují i firmy. Většina z nich zve koledníky, které vyšle Charita. V České spořitelně uspořádali sbírku sami zaměstnanci.…

celý článek


Jan Palach: Jak reagovala církev?

Palachův čin otřásl celou tehdejší společností. Reagovali na něj i představitelé církve – a to jak domácí, tak i světové.

celý článek


Karmelitky si staví klášter

Sestra karmelitka se zednickým kladívkem, kolečkem či za volantem traktoru. Takové obrázky lze spatřit v Drastech, osadě nedaleko Prahy. V prostorách bývalého statku tu roste…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay