Víra jako pouhá rekvizita

Vydání: 2008/13 Jsem starý, nemůžu najít práci, 25.3.2008

Příloha: Perspektivy

O událostech v Severním Irsku referoval náš tisk notoricky jako o konfliktu mezi katolíky a protestanty. Právem? Lze vnímat vztahy mezi Ruskem a Polskem jako projev napětí mezi pravoslavím a katolictvím? Je ničení srbských svatyní kosovskými Albánci projevem jejich odporu vůči křesťanství? Jakou úlohu může hrát náboženství – zejména jeho vnějškové znaky, symboly atd. – v konfliktech nejen mezi sunnity a šíity, ale mezi lidmi vůbec? Bernd Posselt, jehož naši čtenáři už znají (viz Perspektivy 21/07), osvětluje některé ryze „sekulární“ souvislosti tohoto problému.

Vzpomínka na třicetiletou válku sice v myslích Evropanů postupně vybledla, ale severoirský konflikt stále platí za model náboženské války mezi křesťany. Přitom nikdo nedokáže říci, o jaký rozdíl vyznání, o jakou věroučnou zásadu, o jaký náboženský obsah se vlastně vede na severu Zeleného ostrova tak krvavý zápas. Není divu, tento údajně náboženský spor je vlastně etnickým, sociálním, historickým a kulturním konfliktem, přičemž označení „katolický“ a „protestantský“ jsou užívána jen jako rekvizity dramatu plného násilí. Na této skutečnosti nic nezmění to, že v minulosti i v současnosti se na vzájemném terorizování podílely i církevní kruhy, například známý pastor Ian Paisley, po desítky let politický lídr radikálního křídla severoirských protestantů. Doma byl idolem atentátníků, jejichž snahám propůjčoval legální poslanecký hlas. V Dolní sněmovně i v Evropském parlamentu vystupoval jako bojovník za údajně ohroženou náboženskou svobodu svých chráněnců. Nikdy se nevyslovil k opravdovému náboženskému tématu, zato se profiloval užíváním konfesijní symboliky. Když počátkem osmdesátých let demonstrovali rozzuření francouzští rolníci za vyšší agrární ceny a na protest proti reformám Margaret Thatcherové spálili britskou vlajku, snažil se to Paisley vydávat za katolicko-protestantský konflikt. Když později předstoupil před europoslance Jan Pavel II., vítal ho Paisley pokřikem „Antikrist!“ a hrozil mu pěstí. Na pokyn předsedy, Brita, ho několik poslanců, včetně jednoho irského, vyvedlo z jednací síně. Paisley pak objížděl Ulster a oznamoval na schůzích, jak ho ohrožovaly „hordy papeženců“. K podobné demagogii sahali na oplátku „katoličtí“, ve skutečnosti marxističtí poslanci za stranu Sinn Fein, když vydávali teroristy z IRA, kteří drželi v britských věznicích hladovku, za mučedníky.
Severoirský konflikt nelze vydávat za folklor už proto, že připravil na obou stranách o život příliš mnoho lidí. Spoluodpovědnost za napětí mezi katolíky a protestanty mají jistě i duchovní obou táborů. Když každoročně pochodují známí „oranžisté“, aby připomněli vítězství protestantského Viléma III. Oranžského nad katolickým Jakubem II. Stuartovcem na řece Boyne v roce 1690, je to jistě výpověď konfesijně-politická, nikoli však náboženská. Kořeny konfliktu jsou jinde.
Od 12. století, tedy dávno před církevním rozkolem, se angličtí králové snažili Irsko dosídlovat, aby je snáze ovládali. Tehdejší angličtí kolonizátoři se však integrovali do domácí irsko-keltské kultury. Nebylo ještě konfesijních rozdílů a docházelo ke smíšeným sňatkům. Účinným nástrojem britské koruny se stali teprve Angličané a Skotové, jimiž Londýn osídloval Irsko v 16. a 17. století. Byli už protestanty, a proto si uchovávali odstup od domácího katolického obyvatelstva. Církevní ani světské zákony nepřipouštěly sňatky mezi Angloskoty a Iry. Pouze potud má severoirská otázka jakýsi vztah k náboženskému rozkolu.
Jinak jde o konflikt mezi dvěma etniky, která se sice definují konfesijně, ale reálný rozdíl – kromě původu – spočívá v tom, že jedni bojovali stále usilovněji za samostatné Irsko, protože se jako Irové a katolíci cítili ve Velké Británii diskriminováni (jejich masivní diskriminace byla faktem), zatímco druzí se obávali o svá privilegia. Tyto poměry vedly ve 20. století k rozdělení Irska, k osamostatnění jeho větší části, zatímco v té menší, severní (Ulsteru), která zůstala součástí britské koruny, vzplála občanská válka, nikoli však o katolickou či protestantskou víru.

Kromě jazyka a jiných tvárných prvků přispívá někdy k formování národnosti rovněž i náboženství, resp. konfese. Nemusí to automaticky vést ke konfliktu, ale často se tak profiluje kulturní odlišnost. V Maďarsku jsem navštívil vesnice tzv. podunajských Švábů. Stalo se, že se před staletími v horním konci usadili migranti z evangelických končin Německa, zatímco v dolním z těch katolických. Jejich soužití bylo sice harmonické, ale kvůli rozdílu vyznání se mezi sebou neženili a nevdávali, proto si zachovali své původní německé dialekty. Když jsem se ptal místního učitele na výslovnost jistých výrazů, odpověděl: „Katolicky se to u nás řekne tak, a evangelicky zase onak.“ To mi připomnělo jistý alemanský fenomén. V Allgau, v horním a v bavorském Švábsku znají jistý typ těstovin (Spätzle) knoflíkového tvaru, říká se jim „katolické“. Znají je i ve Württembersku, ale tam jsou protáhlejší, říká se jim „evangelické“. Jde o kulturní odlišnost, jejíž „náboženský“ obsah je určen pouhým zeměpisným původem.
I když se náboženství či konfese stává vedle jazyka důležitým identifikačním znakem národnosti, důsledky jsou, jak vidno, rozličné. Například v rumunském Sedmihradsku žili spolu luteránští sedmihradští Sasové, kalvínští a katoličtí Maďaři, katoličtí Sekelové a pravoslavní Rumuni v poklidném a tvořivém soužití. Tehdejší konfesijní organizace fungovaly i jako orgány samosprávy té které etnické skupiny v mnohonárodním státě. Sedmihradští Sasové měli i svou demokraticky spravovanou Národní univerzitu, která byla zrušena až ve 20. století. Jejich samostatná evangelicko-luterská církev přetrvává jako německá komunita v Rumunsku dodnes.

Ještě nápadnější bylo ztotožnění etnika a náboženské komunity v Osmanské říši. Ta neuznávala – stejně jako po roce 1923 Atatürkova republika – žádné národnostní menšiny, pouze ty náboženské. Z toho těžily menší národnostní skupiny: Řekové, Aramejci, Arméni. Měly totiž své malé národní církve (zčásti sjednocené s Římem, zčásti nikoli). Ty směly provozovat školy a v nich svou mateřštinu. Etnickou identitu tedy zajišťovala konfesijní úroveň. Tyto cír- kve dokonce reprezentovaly své etnikum vůči osmanské vrchnosti i politicky a měly i jistou soudní pravomoc. Řecký arcibiskup v Nikosii na Kypru platil za „etnarchu ostrovních Řeků“.
Je dáno právě touto tradicí (vedle Herzlova sekulárně pojatého sionismu), že se na Blízkém a Středním východě národnosti dodnes definují především nábožensky. Nejvíc je to znát v Libanonu, který je složitou federací maronitských křesťanů různých směrů, sunnitů, drúzů a šíitů. Též v Iráku existují vedle Kurdů (kteří jsou svou náboženskou různorodostí v regionu výjimkou) dvě velké skupiny arabských kmenů, šíitská a sunnitská, které se definují konfesijně. Přesto lze říci, že ani šíitsko-sunnitská rivalita v boji o moc a o ropné zdroje v Iráku, ani ničivá občanská válka mezi národnostními skupinami v Libanonu nemají opravdový náboženský motiv. I zde se víra vzdálila původnímu určení a funguje jako rekvizita stávající národní identity. Takovéto rekvizity však nemusejí mít pokaždé konfesijní povahu. Například ve Španělsku jsou Baskové, Katalánci i Kastilci vesměs katolíky. V jejich třenicích tam místo náboženských rozlišovacích znaků takto fungují jazykové odlišnosti nebo historické mýty.

Zejména v 19. a 20. století se tvořily amalgámy dějinného vědomí a náboženství, které pak posloužily jako ospravedlnění chladně plánovaných dobyvačných válek a etnických čistek. Zvláště výmluvné příklady skýtá nacionalistická propaganda srbská.
V roce 1389 porazili Turci na Kosově poli sdružené voje Srbů, Albánců, Chorvatů, Maďarů aj. Protože tehdy zaniklo středověké království srbských Nemanjićů, začali Srbové v 19. století pěstovat zvláštní „kosovský mýtus“, který jim měl přisoudit úlohu jedinečné oběti. Své někdejší albánské spojence pojednou ztotožnili s Turky, protože Albánci představují devadesát procent kosovského obyvatelstva a za osmanské nadvlády byli z větší části islamizováni. Přitom Skanderbeg, poslední velký křesťanský protivník osmanské expanze na Balkánu, byl Albánec.
Důvodů, které vedly v osmdesátých a devadesátých letech 20. století srbskou (resp. jugoslávskou) komunistickou státní moc k systematickému brutálnímu potlačování Albánců a posléze k jejich vraždění a vyhánění, bylo více. Svou roli v tom hrály i historické a pseudonáboženské mýty. Ještě v roce 1999, kdy bělehradský režim vystupňoval plošné masové vyhánění kosovských Albánců, ospravedlňovali to militantní komunisté kolem Miloševiče zdánlivě náboženskou metaforou, když nazvali Kosovo „srbským Jeruzalémem“, jehož se Bělehrad nikdy nevzdá. O jakou zásadu křesťanské víry se přitom opírali, to nevysvětlil žádný z těch srbských pravoslavných biskupů, kteří se přidali k této historizující nacionalistické propagandě.
Zdá se, že pokusům podsunout válečným konfliktům nějaký duchovní rozměr nebude ani v 21. století konec. I dnes vydávají povrchní analýzy za náboženskou válku to, co má zcela jiné pozadí. Pátráme-li pak v zákulisí po skutečných příčinách mnoha krvavých válek, většinou objevíme utrpení útlaku vyvolaného mocenskými zájmy, násilnou kulturní asimilaci nebo extrémní sociální a ekonomickou nerovnost, která vyústila v konflikt – ale neobjevíme žádný skutečný zápas o pravou víru.
Bernd Posselt
Originální text je součástí sbírky esejů Ist Religion gefährlich?. Sankt Ulrich Verlag, Augsburg 2007. Přeložil pp
Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay