"Víc ze mě už asi nevymandlujete..."

Vydání: 2007/17 Kronikáři, 24.4.2007

Příloha: Perspektivy

Následující rozhovor s českobudějovickým knězem, filozofem a přírodovědcem Josefem P. Ondokem (1926–2003) přináší vedle vzpomínek na komunistické věznice i ohlédnutí za pozoruhodnou kněžskou a teologickou osobností Antonína Mandla, od jehož úmrtí uplyne v dubnu pětatřicet let. Rozhovor nebyl dosud nikde publikován a s P. Ondokem ho vedl nedávno zesnulý filmový kritik a publicista Jiří Cieslar, který se v posledních letech života právě Mandlovou osobností intenzivně zabýval a chystal se o něm a o lidech, kteří ho obklopovali, napsat publikaci.

Vybavíte si ještě, kdy jste se s Antonínem Mandlem setkal poprvé?
Nepamatuji se přesně v kterém roce, ale bylo to samozřejmě v kriminále. Snad v Leopoldově kolem roku 1954. Poslali nás tam rovnou z jáchymovských uranových dolů, přímo do Leopoldova, věznice prvního stupně, mezi největší kriminální případy.

Což ale taky znamenalo nejvyšší bezpečnostní opatření...
Ano, další štace v hierarchii věznic již nebyla. Patřil sem Leopoldov, Mírov či Bory. Do těchto věznic byly posílány nejtěžší případy, včetně odsouzených v inscenovaných komunistických procesech. O Mandlovi jsem věděl dávno před svým uvězněním, ale až díky komunistům jsme se setkali osobně.

Jaké byly důvody vašeho uvěznění?
Studoval jsem v Brně filozofickou a teologickou fakultu. V padesátém roce, když zrušili teologii, jsem pokračoval už jen na filozofii. V té době Oto Mádr organizoval náboženský kroužek podle vzoru francouzského hnutí Jeunesse Ouvrière Chrétienne. Samozřejmě jsem se zapojil, jenže vedení udělalo zásadní chybu: jednotlivé části tohoto hnutí na sebe byly příliš těsně napojeny, rovněž na Slovensku, a také spolupracovaly s kněžími mimo vlast. Nás vedl spirituál Nováček. Ve chvíli, kdy po nich začala jít Státní bezpečnost, praskla struktura celé organizace. Mé svěcení na kněze však proběhlo ještě předtím a bylo samozřejmě tajné.

A jak váš proces probíhal?
U soudu jsme byli dva, já a Jožka Mazolová, která později napsala zajímavou knížku právě o procesech s kněžími. Celkem ale bylo odsouzeno dvaatřicet osob. Výše mého trestu byla stanovena na sedmnáct let a poslali mě rovnou na Mírov. Další dva roky jsem si vydělal „za dobré chování“. Přesto jsme se na Mírově mezi sebou označovali jako tzv. „menší tresty“, ale moc povzbudivé to nebylo.

Kam pak vedla vaše cesta z Mírova?
Po roce část odsouzených včetně mě zamířila na Jáchymovsko těžit uran. Já konkrétně na oddělení „L“.

Spisovatel Karel Pecka v Motácích nezvěstnému popisuje příchod do uranových dolů jako to nejhlubší dno...
Pracoval jsem na OTK – oddělení technické kontroly, kde se shromažďovalo vše z Jáchymovska, Horažďovic či Příbramska. U nás se materiál drolil, míchal, odebíraly se vzorky a vše se nakládalo do vagónů, tzv. věrtušek. Každý den odjížděl jeden. Dlouho jsem dumal, proč tomu tak říkají. Když jsem později přečetl Solženicyna, pochopil jsem. V lágru byla řada pracovišť, ale to naše bylo nejbrutálnější. Pracovali jsme bez jakékoli elementární ochrany. Po několika letech se doly postupně začaly zavírat a já jsem byl odeslán do Leopoldova.

Kdy jste se dostal na svobodu?
V třiašedesátém z Valdic. Přestože moje maminka několikrát žádala o amnestii, nikdy mně nebyla udělena. Nakonec jsem byl propuštěn na žádost jirsíkovského JZD, kde pracovala moje sestra. Čili JZD přijalo odpovědnost za mou převýchovu! Ale než jsem se dostal tam, musel jsem nastoupit na pětiměsíční vojenskou službu do Liberce k PTP.

Jezuita Jan Rybář říká, že PTP byla ještě horší zkušenost než samotné vězení, stejně jako filmový režisér Juraj Herz považuje vojnu za horší zkušenost než nacistický koncentrační tábor...
Přiřadili nás k trestnímu komandu. To tedy znamenalo, že jsme byli s lidmi odsouzenými za kriminální delikty. Ale pak jsem se konečně dostal do JZD, kde jsem byl přiřazen ke stavební partě. A opět mezi podivná individua, často notorické alkoholiky. Podařilo se mi taky dálkově vystudovat stavební průmyslovku, díky čemuž jsem se nakonec dostal i z toho JZD. Když jsem odcházel, život se jevil jako jedna veliká naděje. Josef Svoboda, který v době uvolnění nastoupil na filozofickou fakultu v Brně, mě doporučil do Třeboně, kde vznikala skupina s názvem IBT – International Biological Program. Zabývala se ekologií a měla vyšetřovat mokřady, jak s nimi nakládat. Po nástupu Dubčeka jsem si udělal i doktorát z logiky. Takže jsem se začal zabývat matematickými modely. Konkrétně fyziologickými modely fotosyntézy.

A kdy jste začal působit v duchovní správě?
V době Pražského jara nastalo jakési uvolnění a já byl přijat jako výpomocný duchovní v Růžencovém kostele v Českých Budějovicích. Po třech letech mi souhlas zase sebrali. Záminkou bylo, že jsem pořádal biblické rozhovory s mládeží. Úplně jsem odejít nemusel, protože mě podržel akademik Slavomil Hejný, sice komunista, ale původem český bratr a slušný člověk. Po listopadu 1989 jsem mu to vrátil, když jsem ho na oplátku zase podržel já. Tehdy jsem se dokonce dostal i na Západ, do Anglie, do Francie, začal jsem také publikovat. Samozřejmě to po srpnu 1968 skončilo, ale v Třeboni mě potřebovali, takže jsem tam působil až do pádu komunistického režimu.

Potom jste začal přednášet na teologické fakultě a publikovat, ale vraťme se ještě k padesátým letům, jak jste se tehdy vyrovnával se svým nelehkým osudem?
Vězení, to byla taková brutalita, že jsme všichni věřili, že to do roka praskne. Zlom nastal v době maďarských událostí, kdy nastoupila silná skepse. Hodně mi pomohl Josef Zvěřina, který se stal mým přítelem i jakýmsi vůdcem. Vytvářel, jak jsme říkali, takový Zvěřinec, kterým obveseloval celý kriminál. Důležité bylo, že jsme nebyli izolováni, ale naopak koncentrováni dohromady. Díky tomu jsem měl možnost se seznámit s řadou mimořádných osobností, jako byli například Adolf Kajpr, Josef Zvěřina, Silvestr Braito nebo Antonín Mandl.

Můžete říct něco o rodinném zázemí Antonína Mandla?
Mandl byl člověk neobvyklého rozhledu a noblesního chování. A to bylo vidět i v jeho rodině. Jednou jsem navštívil jeho maminku. Představoval jsem si, že to musela být žena, která pořádala salóny, kde se scházela kulturní elita. Dokázala se bavit s lidmi na vysoké úrovni a s vytříbeným jazykovým stylem. Slavná herečka Adina Mandlová byla jeho sestřenice. Sama se o něm zmiňuje ve svých pamětech. Ale myslím, že si příliš blízcí nebyli.

A jak byste Antonína Mandla charakterizoval jako člověka?
Nedokážu si představit Mandla vzteklého, zásadně se vyhýbal sporům. Nepamatuji se, že by někdy někomu řekl tvrdé slovo. Zvěřina ano, ale Mandl nikoli. Vždy na společnost působil uklidňujícím, harmonickým dojmem. V Praze jsme se později potkávali na různých přednáškách. Posílal mi taky svoje texty. Jedním z problémů, kterému se intenzivně věnoval, byl spor mezi křesťanskou morálkou a přirozenou etikou. Říkával, že my křesťané si myslíme, že naše morálka je nejlepší a přirozená etika nestojí za nic. S tím nesouhlasil, když je dobrá morálka, musí být i dobrá etika. Neměl rád formalismus, vnější etiku přímo nesnášel.

Účastnil jste se jeho pohřbu, prý to byl nezapomenutelný zážitek?
Mandl se nechal pochovat v rudé košili. Zádušní mše se nesla v ekumenickém duchu. Bohoslužbu vedl Bonaventura Bouše, který používal kralickou Bibli, sice si ji trochu upravoval, ale minimálně. Na jedné straně byli evangeličtí duchovní, na druhé straně my katoličtí. Promluvu měl profesor Smolík. Doprovodili jsme Áťu na hřbitov, dodnes nemohu zapomenout na atmosféru, která tam panovala.

On tušil, že se blíží jeho konec?
Věděl, že jeho život se naplňuje, že jeho dny jsou sečteny, ale nikdy o tom nemluvil. Nemluvil o problémech, které s tím souvisejí. Pro něj život šel stále dále. Neizoloval se od lidí, ale ani je tím nezatěžoval. Měl takovou duchovní noblesu.
Když jsem se naposledy loučil s Jaroslavem Vrbenským, tak mně řekl: „Stejně z těch textů Mandl zas tak nevystoupí. Mandl byl především člověkem rozhovorů, setkání...“ Opravdu měl veliký dar naslouchat, a teprve potom diskutovat.

Jak Mandl zvládal všední vězeňský život?
Se spoustou věcí se samozřejmě potýkal, ale nikdy to nedal najevo. Pracovali jsme společně na brusírně a vyráběli lustrové ověšky. Většina z nás s tím měla problémy, protože norma byla příliš tvrdá. Vyřešili jsme to tak, že jsme si navzájem vypomáhali, tvořili jsme tzv. kombajny. A v našem kombajnu dělal Mandl tu nejlehčí práci. Na oplátku nás třeba učil básně, které si pamatoval, například Jana Zahradníčka. Dodnes je znám nazpaměť. V té době jsem se nadchnul pro Hermanna Hesseho a dokonce někde sehnal jeho známou knížku Siddhárta. Mandl mě z mého nadšení vyvedl a ukázal mi kýčovitost toho díla. Dokázal jsem reprodukovat myšlenku autora, kdežto Áťa ji citoval doslova. Přestože nebyl manuálně zdatný, vždycky se hlásil jako první do práce. Jednou přišel bachař, že potřebuje pět chlapů na brambory. Jediní, kdo se dobrovolně přihlásili, byli Adolf Kajpr a Áťa Mandl. V našem společenství nikdo na nikoho nechytračil.

Jak vzpomínáte na Adolfa Kajpra?
Velice jsem ho miloval. V době mého uvěznění jsem se seznámil s filozofickým směrem, který vznikl v belgické Lovani. Říká se mu transcendentální tomismus nebo také maréchalismus, podle autora Josepha Maréchala, belgického jezuity. Jedná se o interpretaci Tomáše Akvinského v pojmosloví Kantovy filozofie. A právě Kajpr tento směr studoval a já jsem z něj doloval různé detaily. Kajpr byl velký bojovník za pravdu. Když někoho přesvědčoval, šel do toho celou vahou své osobnosti.

Vraťme se však ještě na závěr k Mandlovi...
Ze mě už asi nic víc nevymandlujete. Řekl bych, že ke konci jeho života jsme si dost rozuměli názorově. Třeba pokud jde o ekumenickou spolupráci. Rozkošný je jeden takový jeho text: „Pane Bože, prosím tě, nechtěj na mně, abych byl hrdina, ale když už by to muselo bejt, tak ať nejsem posranej.“ Pravdou je, že to poslední slovo tam měl vytečkované...
Rozhovor připravili Jiří Cieslar a Jiří Š. Cieslar
Snímky z archivu Jaroslava Vrbenského
Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay