Velikán osvícenské filozofie

Vydání: 2004/13 Aby děti byly šťastné, 31.10.2004, Autor: Stanislav Sousedík

Příloha: Perspektivy

K letošnímu dvojímu výročí Immanuela Kanta
Před dvě stě osmdesáti lety se narodil a před rovnými dvěma staletími zemřel jeden z nejvýznamnějších filozofů Immanuel Kant (l724-1804). Narodil se v Královci (dnes Kaliningradu) v rodině mistra sedlářského. Rodiče byli luteráni, hluboce zbožná matka byla zaměřena pietisticky. Kant dosáhl vysokoškolského vzdělání na univerzitě v rodném městě, kde se pak jako třicetiletý habilitoval. Jeho akademická dráha nebyla příliš rychlá: přes rozsáhlou učitelskou i publikační činnost byl jmenován řádným profesorem teprve roku 1770. @LH 6


NESNADNÉ ZAČÁTKY
Kolem šedesátky vydal dvě nejdůležitější práce, Kritiku čistého rozumu a Kritiku praktického rozumu. Jejich převratný význam nebyl sice plně rozpoznán ihned, jejich vydání však přineslo autorovi přece jen nemalý a s léty stále rostoucí věhlas. Byla mu nabídnuta katedra filozofie v Göttingen, Jeně a v Halle. Kant, povahově dosti konzervativní, toho nevyužil. Zůstal v provinčním Královci, kde se pak zabýval náboženskými důsledky své nauky. Výsledky zveřejnil jako sedmdesátiletý ve spise Náboženství v mezích pouhého rozumu. Kritika tradičního křesťanství obsažená v tomto spise byla tak zásadní, že se po jeho vydání ozval pruský ministr Wöllner. Zakázal užívat knihu jako učební text na pruských univerzitách, s odůvodněním, že "překrucuje a snižuje některé základní pravdy Písma a křesťanství". Věcně to byla pravda, ať si o zakazování knih různými mocipány myslíme cokoli. Kant, v teorii smělý, projevil při střetu s politickou autoritou povolnost. Prohlásil se za věrného poddaného Jeho Veličenstva a pokorně přislíbil, že již dále nebude na univerzitě hloubat o náboženských otázkách. Jak dalece to bylo upřímné, o tom lze pochybovat. Nezbývalo mu však příležitosti projevit skutečné smýšlení. Krutě na něho dolehly obtíže věku, z nichž ho vysvobodila 14. února 1804 ve věku osmdesáti let smrt.

BÍDA ČISTÉHO ROZUMU
Velký filozof byl - co do zevnějšku - drobný muž podprostřední výšky a zarytý starý mládenec (zvídaví životopisci neobjevili žádný náznak milostného vzplanutí). Byl věrně oddán svým povinnostem a s příslovečnou dochvilností dodržoval po léta stanovený denní řád. To vše působí dojmem jisté pedanterie. Nezapomínejme však, že to bylo podmínkou vzniku rozsáhlého díla. Když ale pedantský profesor chtěl, dovedl být i příjemným a duchaplným společníkem. Na rozdíl od mnoha slavných filozofů byl i oblíbeným učitelem. Hojně navštěvovány byly zejména jeho přednášky zeměpisné (specializace byla teprve v počátcích a profesoři filozofie přednášívali i o takových námětech). Kant poutal posluchače barvitými popisy přírodního prostředí dálných zemí, věc jistě překvapivá, uvážíme-li, že za celý život nepoznal na vlastní oči nic než Královec a jeho blízké okolí.

Kantovo dílo bývá - co do svého převratného významu - často srovnáváno s Koperníkovým. To je z určitého hlediska správné, výstižnější se mi však zdá přisoudit takový význam vystoupení Descarta s jeho myšlenkou, že původním předmětem našeho poznání nejsou od nás odlišná jsoucna, nýbrž my sami a v našem vědomí obsažené ideje. Toto východisko přijímá totiž za své i Kant, aniž by si příliš uvědomoval jeho problematičnost. Připouští ovšem, že existují věci na našem vědomí nezávislé, ty však jsou pro něj pouhou příčinou našeho poznání, o níž prý nemůžeme dále nic myslet ani říci. Tyto věci - říká jim věci o sobě - působí na naše smysly, a ty jsou "zařízeny" tak, že si ony věci o sobě uvědomujeme jako cosi, co je v prostoru a čase. Čas a prostor jsou tedy podle Kanta pouhými "formami" naší smyslovosti. Věci, které známe ze zkušenosti, nejsou však jen v prostoru a čase, ale mají i další vlastnosti. Jsou např. nositeli různých kvalit, vstupují do různých vztahů (např. příčinných), vyznačují se různou modalitou (jsou možné, nutné atd.). Tyto vlastnosti nemají předměty zkušenosti díky činnosti našich smyslů, nýbrž se jim jich dostává činností vyšší poznávací schopnosti. Té Kant říká Verstand, což z Patočkova podnětu nyní překládáme (nevím, zda šťastně) jako schopnost rozvažovací. Ta neutříbený materiál, jejž jí poskytují smysly, určitým zákonitým způsobem pospojuje ("syntetizuje"), čímž v našem vědomí vznikají předměty naší zkušenosti, tj. přírodní i kulturní výtvory, jak je známe ze svého běžného okolí. Důležité je, že podmínkou náležité činnosti rozvažovací schopnosti je materiál dodaný jí ke zpracování (k syntéze) smysly. Pokoušíme-li se proto pomocí rozumu spekulovat o předmětech, které nemohou smysly postihovat, tj. o Bohu, o lidské duši, o světě jako celku, pracuje náš rozum podle Kanta jakoby naprázdno a podobá se prý holubici, která by chtěla letět vzduchoprázdnem. Existencí Boží, nesmrtelností lidské duše a podobnými náměty se, jak známo, zabývá tradiční anticko- středověká metafyzika. Tu Kant v důsledku uvedeného rozhodně odmítá. Rozum, jenž uvažuje o nadsmyslných předmětech, se prý zákonitě zaplétá do nepřekonatelných nesnází, a to ukazuje, že je poznání takových předmětů nemožné.

JAK ZACHRÁNIT MRAVNOST
Naše poznání se tedy podle Kanta může týkat jen předmětů daných v naší smyslové zkušenosti. To ovšem připomíná empirismus. Na rozdíl od empiristů však Kant připouští, že rozvažováním můžeme dospět k poznání obecně a nutně platných souvislostí mezi předměty postižitelnými smysly. "Předměty", o něž tu jde, nejsou však na nás nezávisle existující jsoucna, nýbrž jen zákonitě vzniklé výplody našich vlastních poznávacích schopností. Takový - nepříliš povzbudivý - je výsledek Kantovy Kritiky čistého rozumu.

Jak nyní Kant pojme na základě takových předpokladů etiku a jak na nich vybuduje svou filozofii náboženství? Pokud jde o etiku, uzavřel si Kant Kritikou čistého rozumu cestu k poznání, že zdrojem mravního zákona je Bůh. Nechtěl však jít ani cestou utilitarismu, v jehož rámci se mravnost jednání posuzuje na základě empirických východisek. Řešení nalezl v myšlence, že rozum, selhávající v oblasti teoretického poznání nadsmyslného, je v praktické oblasti schopen formulovat tzv. kategorický imperativ, formální normu, podle níž lze posuzovat mravní hodnotu konkrétnějších mravních norem. Jak zní tento imperativ? Na to u Kanta není jednoznačné odpovědi, v jeho spisech totiž nacházíme nejméně čtyři formulace, o nichž nelze říci, že by jen jinými slovy říkaly totéž. Zhruba však jde o to, že máme jednat tak, aby pravidlo, jímž se při jednání řídíme, bylo možno "univerzalizovat", tj. aby mohlo platit pro všechny lidi. S přesným výkladem kategorického imperativu nemají vykladači lehkou práci, zdá se však, že mu lze dát srozumitelný smysl. Kant z něj odvozuje některé krásné myšlenky, (např. o důstojnosti lidské osoby), stinnou stránkou nauky však je, že zdrojem mravní závaznosti je posléze člověk sám sobě. Kant si to zřejmě do jisté míry uvědomoval a zavedl do své etiky tzv. postuláty, tj. předpoklady, že existuje Bůh, že má člověk svobodnou vůli a nesmrtelnou duši. To jsou ovšem věci, o nichž před tím usoudil, že o jejich existenci v rámci teoretického poznání nelze smysluplně uvažovat.

A CO NÁBOŽENSTVÍ?
Masaryk se při rozhovoru s Karlem Čapkem přiznal, že nikdy nepochopil, jak se pro Kanta něco, co je v oblasti teoretického uvažování nepoznatelné, může stát poznaným předpokladem uvažování praktického (etického). Přiznám, že i mně to působí potíže, a přenechávám proto vysvětlení té záhady kompetentním vykladačům. Tolik však přece jen řeknu, že podle mého mínění Kant přes všechnu snahu nepřekročil v oblasti etiky svůj vlastní stín a nevybočil zásadně z antropocentrické, osvícenské tradice novověké filozofie. Jak velkou je to překážkou pro to, abychom se jako věřící křesťané mohli upřímně hlásit k myšlenkovému odkazu tohoto význačného myslitele, je nejlépe vidět na Kantově náboženské filozofii.

Ve spise Náboženství v mezích pouhého rozumu redukuje Kant náboženství na pouhou mravnost. Ta, a nikoli víra v Boha, je prý jádrem všech náboženských soustav. Náboženské přesvědčení je oprávněné jen potud, pokud napomáhá mravnímu jednání. Různá náboženství se podle Kanta od sebe liší tím, co náboženské v jádru není, totiž věroučnými články (jejichž bezcennost je prý dána tím, že se pokoušejí poskytnout teoretické poznatky o oblasti, o níž nemůžeme nic vědět), rituálními předpisy, organizačními pravidly apod. Myšlenku nadpřirozeného zjevení Kant samozřejmě odmítá. Judaismus pro něj téměř ani není náboženství, protože je to ve své původní podobě jen sbírka rituálních předpisů, doplněná později přísliby mesiánskými. Podřadnost eschatologické stránky starozákonního náboženství plyne pro Kanta z toho, že se v proroctvích za mravní jednání slibuje odměna (to je totiž v rozporu s jeho kategorickým imperativem). O křesťanství se Kant (asi jen z opatrnosti) vyjadřuje mírněji, ale rozdíl je jen povrchní. Jednotlivé události dějin spásy jsou mu pouhými symboly obecně platných mravních skutečností. Modlitba ve smyslu, jak jí rozumí židovsko-křesťanská tradice, je pro něj pouhým pověrečným blouzněním. Některé z těchto Kantových myšlenek vyšly časem z módy, s jinými se setkáváme na každém kroku dodnes. Lidé, kteří je v různých obměnách opakují, často ani neznají jejich původ (někdy je dokonce považují za své vlastní objevy).

TEMNĚ A HLUBOCE
Kant nebyl obratný stylista. Každý, kdo alespoň jednou v životě otevřel jeho spisy, ví, jak obtížně se jeho texty čtou, a není to vždycky jejich myšlenkovou náročností. On sám o sobě věděl, že "neumí psát", a příležitostně se za to čtenářům omlouvá. Po jeho smrti však bylo jinak: temný způsob vyjadřování začal být považován za projev jeho génia a za znak originálního filozofování vůbec. Již Kantův žák Fichte se ve svých Řečech k německému národu posmívá údajně povrchní francouzské "clarté" (oné klasické jasnosti zděděné z latinské antiky a humanismu) a velebí - ve zřejmé narážce na Kanta - německého ducha, který prý doluje z temných hlubin obrovité balvany myšlenek, aby si z nich lidstvo mohlo pro sebe jednou postavit důstojný příbytek. Tato poněkud bombastická glorifikace Kantova těžkopádného stylu nezůstala osamocená a jistá "geniální" temnost zůstala natrvalo znakem filozofického vyjadřování příznačného pro německou idealistickou tradici. - U nás se tomuto stylu vysmíval ve své Romantické vědě Emanuel Rádl. Pokud jde o německé teology, donedávna je před tím bezpečně chránila obligátní latina. Když nyní ustoupila národním jazykům, bývá tomu i jinak. Až se budete prokousávat - nedávno do češtiny přeloženým - stěžejním dílem Karla Rahnera a budete znovu a znovu zjišťovat, jak celkem prosté myšlenky se za jeho mnohdy šroubovanými formulacemi skrývají, připomeňte si, že jde stále o původně nezamýšlený, ale tradicí mnohonásobně zprostředkovaný vliv královeckého filozofa.

Stanislav Sousedík
Mírně kráceno; mezititulky redakční Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay