Vasarely v Čelákovicích

Vydání: 2008/30 Setkání mládeže ActIv8 na Velehradě, 22.7.2008, Autor: Václav Sokol

Příloha: Perspektivy

Šedivé a nudné časy normalizace občas vyrušilo něco živého a zajímavého, co vybočovalo z dobových souvislostí. Rubikova kostka – vtipný, pestrobarevný hlavolam – vládl snad dva roky. Kamkoli jste přišli, všude s ní někdo točil, hbité prsty skládaly kostku tak, aby měla šest jednobarevných stěn. Studenti soutěžili, jak rychle se jim to povede. Ze začátku byla kostka k sehnání za bony v Tuzexu, jinak jen těžko. Později ale bylo kostek dost, psalo se o nich v novinách a časopisech. Rubik, tvůrce kostky, dostal vysoké státní vyznamenání v rodném Maďarsku, ale také v Anglii. Za objevem magické hračky stála ale ještě jedna osobnost, která nebyla komunistům po chuti. Viktor Vasarely (1906–1997) prožil mládí v Piešťanech. V Budapešti nedokončil studium medicíny, studoval v „Dílně“, maďarské obdobě německého Bauhausu, a se svou ženou Klárou, textilní návrhářkou, odjel v roce 1930 natrvalo do Francie. Pracoval jako grafik v různých firmách a ve svých návrzích často používal černobílého kontrastu, který příroda nabízí na kůžích zvířat: tygrů a zejména zeber. Postupným zjednodušováním a abstrahováním docházel pozvolna k osobitému výrazu, kde převládala geometrie v jednotě barvy a tvaru bez jakékoli vazby na viděnou skutečnost. Pomáhala mu jeho žena a také nastupující vývoj počítačové technologie. Počátkem padesátých let, po vydání Žlutého manifestu vyhlašujícího „plastickou jednotu“, se zařadil rovnocenně mezi přední umělce: Picassa, Dalího a Chagalla.
Vasarelyho umění se ukázalo být výborně využitelné v architektuře i designu, vznikl pro něj název „op art“. Dostávalo se do světových galerií jako opravdový „styl doby“ ale i pokračování holandského hnutí De Stijl Pieta Mondriana či našeho Františka Kupky. Abstraktní umění se podobalo hudbě: barvy, podobně jako tóny, nic nepředstavovaly. Byly „jen“ samy sebou, v dosud nevídané čistotě a plnosti. Úspěch Vasarelyho umění byl obrovský: velké výstavy ve světových metropolích, čestná občanství nejrůznějších měst, jmenování zasloužilým umělcem Francie, řád Čestné legie, zlaté medaile na mezinárodních výstavách atd.
U nás tomu bylo jinak: požadavek „angažovanosti“ stanovil jiné priority, a tak jen občas do časopisu Žena a móda, a tedy také do dámského oblékání, proniklo trochu op artu. Až koncem sedmdesátých let se objevila Rubikova kostka, jakýsi Vasarely pro mládež. V té době vzniklo ve světě několik Vasarelyho muzeí (od nás se jezdilo do Pécse) a mistr chtěl jedno vybudovat také v Piešťanech, městě svého mládí. To ovšem naše „kulturní politika“ stroze odmítla. Neměli jsme rádi ani „své“ emigranty: Jiřího Koláře, Bohuslava Martinů, Josefa Šímu. A ve jméně Viktora Vasarelyho se nedalo najít ani to československé, jako u Ondřeje Varchala, proslulého amerického pop-artisty Andyho Warhola, původem z Humenného.
Po odmítnutí v Piešťanech nabízeli Vasarelyho čeští přátelé (Jan Stěnička) obrazy různým institucím (celkem třiceti), ale nikdo „to“ nechtěl, dohled z UV KSČ, ministerstva kultury i uměleckých svazů byl pořád bedlivý. Nakonec se povedlo: „pod svícnem“, nedaleko Prahy, byla v městském muzeu v Čelákovicích v roce 1987 uspořádána kvalitní výstava Vasarelyho originálů. Je to už více než dvacet let, ale byl to významný počin, a tak ho muzeum svou jubilejní 250. výstavou připomíná. Až do 14. září tedy můžete v Čelákovicích vidět průřez Vasarelyho dílem. Ale radím vám: nechte si čas také na okolí muzea, Čelákovice jsou nesmírně půvabné místo. Když půjdete od nádraží, uvidíte hlavní (Sedláčkovu) ulici skoro stejnou jako na kresbě Č. Jandy. Jen vzadu se rýsuje velké sídliště, související s místním průmyslem. Mezi nízkými domky se zahrádkami stojí barokové pomníčky a blízko kostela je malé košíkářské muzeum, pomník prastarého čelákovického řemesla. Kromě nejrůznějších košů a dětských kočárků zde pletli i závětrné koše, jaké se používají na Baltu. Bylo to pro místní labskou „Riviéru“. Městské muzeum je ve středověké tvrzi téměř na labském břehu vedle románského kostela, oboje na návrší. Od městského muzea se můžete vydat proti proudu řeky ke skanzenu v Přerově nad Labem a dál až k písečným dunám u Sadské. Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 16 16. – 22. dubna 2019

Radost Velké noci zrozená z bolesti

Prožíváme Svatý týden, živou připomínku Kristova umučení a vzkříšení.

celý článek


Mladí lidé se setkali s biskupy

Na pět tisíc mladých lidí se den před Květnou nedělí setkalo v diecézích se svými biskupy v rámci Světového dne mládeže.

celý článek


Obdělávat půdu je umění

Vesnice se vylidňují. Většina půdy je dnes v rukou velkovýroby, jen asi třetinu jí obhospodařují rodinné farmy. Proto nejen do kostelů, ale i k nakládání s půdou jsou…

celý článek


Anketa: Za co vděčím kněžím?

Média už delší dobu plní odhalení sexuálního zneužívání v církvi. Někdy kvůli tomu podléháme pokušení zapomínat, že většina kněží slouží poctivě, oddaně…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay