Kromě devadesátiletého papouška, který opakuje šokující repliky francouzského premiéra Édouarda Daladiera, je hlavní „rekvizitou“ filmu kniha historika Jana Tesaře Mnichovský komplex. Co chvíli ji některá z postav drží v ruce nebo si v ní čte.

Tesař ve svém díle bourá mýtus Mnichovské zrady. Podle něj nešlo o morální selhání Západu a prodání Československa Hitlerovi. Jednalo se naopak o mistrnou diplomatickou hru Edvarda Beneše. Československý prezident dosáhl toho, že jeho země, ačkoli proti okupantovi vojensky nevystoupila, byla po válce chápána jako součást protinacistické koalice. Republika byla obnovena v předválečných hranicích a nestálo to (v porovnání s jinými) ani tolik lidských životů. Politikům ani svému národu ale Beneš dost nevěřil, a tak své aktivity zahalil právě Mnichovským komplexem: prodali nás, nemohli jsme se bránit, jsme obětí dějin… Tento mýtus přetrval dodnes.

Jan Tesař ve své knize tuto burcující tezi poctivě zdrojuje a podkládá dobovými souvislostmi. Požadovat takto komplexní přístup od filmařů by nebylo korektní. Zelenka však celou složitou problematiku zhustil do pár moralizujících vět. Postavy, které na plátně točí veselý příběh o papouškovi (Ztraceni v Mnichově jsou vlastně filmem o filmu), jsou Tesařovou pravdou náhle tak zasaženy, že chtějí změnit scénář a do komedie propašovat zásadní poselství. Nepodaří se jim to.

Bohužel se to nepovedlo ani Petru Zelenkovi. Zjevně se nedokázal rozhodnout, zda natočit komedii ze současnosti, nebo drama z naší nedávné minulosti. Jestli nepříjemné věci ošvejkovat, nebo se s nimi opravdu pokoušet vyrovnat. Zkusil od každého trochu a výsledkem je rozpačitost.

Režisér Zelenka je zároveň autorem scénáře, už ten ovšem kulhá. Základní Tesařovu tezi o mnichovském triumfu prezidenta Beneše odbývá v několika větách. Tohle má stačit k tomu, aby Češi začali přemýšlet jinak? Ve filmu se Zelenkovi doslova ztrácejí motivy: třeba nevěra manželky hlavního hrdiny vede zpočátku zcela logicky k jeho naprosté beznaději. Brzy se ovšem tato linie z filmu zcela vytratí. Jak si dotyčný se situací poradí, jak se to vyvine? Už to není důležité?

Jiné momenty by obstály v crazy komedii, ale ne ve filmu, který chce zároveň diváka upozornit na složité dobové souvislosti. Postava režiséra (ztvárněná Tomášem Bambuškem) například trvá na hlavním hereckém protagonistovi (Martinu Myšičkovi), i když zjistí, že je silně alergický na peří a s papouškem točit nemůže. V bláznivé komedii by se to stát mohlo, jenže má-li být film pohledem za kulisy a hledáním skutečných souvislostí, stojí to zcela na vodě.

Petr Zelenka (Knoflíkáři, Příběhy obyčejného šílenství) se odhodlal udělat nevelký film o velkých problémech. Za toto odhodlání mu patří dík. Zpopularizoval dílo Jana Tesaře a pokusil se vyvolat diskusi, která kupodivu nad Tesařovými kontroverzními vývody dříve nevznikla (o mnichovském vítězství Edvarda Beneše přitom začal Tesař poprvé psát už v roce 1989). Film by ale neměl být jen odkazem na něco jiného: na očekávanou diskusi či na knihu, byť zásadní a svým způsobem opomíjenou. Umělecké dílo by mělo být sdělením samo o sobě.

Pro ty, kdo se o historii hlouběji zajímají, budou Ztraceni v Mnichově objevováním Ameriky. Těm, kteří o alternativním výkladu vlastní minulosti slyší poprvé, zase nenabídnou dostatek motivů k přemýšlení. Možná by to chtělo vrátit se k často opomíjené pravdě: o vážných věcech je dobré mluvit vážně. Že se můžeme radostně „probavit“ k hlubokým existenciálním pravdám, je bohužel dalším široce tradovaným mýtem. Kdo ho kdy nabourá?