V které církvi "bytuje" církev Kristova?

Vydání: 2008/3 Katolíci a evangelíci na cestě k jednotě, 15.1.2008

Příloha: Perspektivy

Český oficiální překlad věroučné konstituce o církvi Lumen gentium posledního koncilu říká v článku 8, že církev Kristova, „ustavená a uspořádaná na zemi jako společnost, subsistuje v katolické církvi...,“ (Lumen gentium 8; ve stejném smyslu je použito slovesa subsistit – subsistuje – v dekretu o ekumenismu Unitatis redintegratio 4).

Různé doby, různé překlady

V roce 1967, těsně po koncilu, když prof. Vladimír Boublík jako první překládal tento koncilní text do češtiny, formuloval shora citovaný úryvek tak, že církev Kristova, „jež byla ustanovena a uspořádána na zemi jako společnost, je ve skutečnosti církev katolická...“ (Boží lid, Křesťanská akademie, Řím 1967, str. 388).
Jak je vidět, české oficiální vydání koncilních dokumentů z roku 1995 se liší od prvního vydání českého překladu konstituce o církvi z roku 1967 právě překladem slovesa „subsistit“. Boublík ho přeložil „je ve skutečnosti“. Překladatelská komise vedená Oto Mádrem se překladu vyhnula tím, že latinské subsistit jednoduše počeštila do tvaru „subsistuje“. Ať si s tím český čtenář poradí, jak umí.

Co je v tomto „subsistit“ tak zneklidňujícího?
Kdyby všichni četli toto koncilní „subsistit“, jak ho kdysi četl Boublík, nestalo by se, co už v roce 1975 konstatoval Mons. G. Philips (hlavní redaktor konstituce), že totiž na toto „subsistit in“ se už spotřebovalo moře inkoustu. A my dnes, po třiatřiceti letech, můžeme říci, že moře se už stalo oceánem. Proč? Co je tak stimulujícího v tomto subsistit?
Z důvodu úspory místa nechme stranou filologické rozbory tohoto slova a spokojme se s překladatelskou hypotézou, kterou si tu dovolím, že toto sporné subsistit znamená bytuje. Jakmile se však řekne, že církev Kristova bytuje v církvi katolické, tak toto bytuje chtě nechtě vnuká myšlenku, zda by snad církev Kristova nemohla též bytovat i v jiné církvi než té katolické. A naopak, řekne-li se, že církev Kristova „je ve skutečnosti“ církev katolická, tak sotva koho napadne, že by zároveň mohla být ještě nějakou jinou církví než tou katolickou. Ono „je ve skutečnosti“ prostě znamená totožnost, kdežto ono „bytuje“ připouští jakousi netotožnost. Ale jakou?

Kristova církev bytuje ve všech církvích?
Na to vznikly odpovědi, které, ač se odvolávají na koncilní text, vykládají ho tak, že to není dobře přijatelné právě tou ekleziologií, která byla definována v Lumen gentium. Tyto scestné odpovědi se dají shrnout do dvou typů. První typ se dá vystihnout – posloužíme-li si pro větší názornost obraznou mluvou – asi takto: církev Kristova je tak zámožná rodina, že si může dovolit nejenom jeden dům, ale více domů; skoro by se dalo říci, že si může dovolit celé sídliště sestávající z mnoha domů. Ty domy mají sice různé adresy, ale přesto jsou všechny spojeny v jakémsi družstvu či commonwealthu. Jsou to prostě SCK čili Spojené církve křesťanské – pojetí sociologicko-politicky dobře pochopitelné. Vnucuje se však otázka, zda by z toho neplynulo, že Kristus by tak měl nejenom jedno mystické tělo, ale více těl; a nejenom jednu snoubenku, ale více snoubenek? Na tuto námitku se sice vždycky dá něco odpovědět, ale těžko je tu myslet na církev jako na jeden živý organismus. Kristova církev by prostě bytovala ve všech církvích.

Že by Kristova církev dosud nikde opravdu nebytovala?
Druhý typ chápání onoho „bytování“ se dá nastínit asi takto: Je mnoho církví, ale žádná z nich není dosud důstojným domovem Kristovy církve, která stále dosud hledá byt, nemajíc, kde by důstojně mohla spočinout a ubytovat se. Proto všechny křesťanské církve, kolik jich tu je, musí usilovat o to, aby se čím dál tím více připodobňovaly tomu ideálnímu domu, jak ho naplánoval Kristus. Církev Kristova dosud přebývá, tak jako kdysi Izraelité na poušti, v různých stáncích a přístřeších, které jsou dosud vzdáleny tomu, co by měl být dům, v němž by Kristova rodina mohla důstojně přebývat. Ekumenické úsilí proto musí takový dům teprve postavit.
To je sice působivá vize, ale v její perspektivě není právě moc jasné, jak by takový důstojný Kristův dům, který dosud není a existuje jen jako utopická vize, mohl zároveň být „sloupem a pevnou oporou pravdy“, jak to o něm tvrdí apoštol Pavel v 1 Tim 3,15.

Zbytečné opakování, nebo repetita iuvant?
Avšak proti těmto dvěma shora nastíněným výkladům onoho sporného slůvka subsistit staví učitelský úřad katolické církve takový výklad, který je sice méně „kopernikánský“, ale přesto dosti obnovný. Staví nám ho před oči nejenom v dokumentu, o němž je tu řeč, ale i v mnoha předešlých, o nichž se tento poslední dokument zmiňuje (viz Mysterium Ecclesiae, 1973, tzv. Notificazione ke knize L. Boffa, 1985, Communionis notio, 1992, a Dominus Jesus, 2000), přičemž výslovně podotýká, že tu nemíní podat něco nového, ale jen potvrdit, co už bylo předtím vícekrát řečeno.
Můžeme se sice ptát, proč to opakování. Nicméně to opakování přece jen trochu lépe objasňuje, co se už předtím řeklo. Jde tu o pojetí, které bych si dovolil – zůstaneme-li i nadále u naší obrazné mluvy – nastínit takto: církev Kristova – jak bylo na koncilu vícekrát řečeno – je církví chudých, takže si nemůže dovolit (kromě jiných důvodů) mít více domů a bytovat ve vícero bydlištích. Od samého počátku měla a má jen jeden dům. Pravda, ten dům se časem rozšiřoval, přistavovaly se k němu různé místnosti, ale ty všechny byly mezi sebou propojeny dveřmi, takže tvořily jen jeden jediný a stále se rozšiřující dům. Na přelomu prvního a druhého tisíciletí sice došlo vlivem nesvárů v rodině k tomu, že celá jedna část domu, dříve spojená dveřmi, se znepřístupnila, dveře byly zazděny a komunikace přerušena. Byl to však stále jeden dům. Jen komunikace uvnitř domu začala váznout. O půltisíciletí později ale došlo k další roztržce v rodině. Ta část domu spravovaná římsko-latinsky a ovšem trápená nešvary obecného života své doby do té míry, že to vyvolávalo spravedlivé pohoršení u mnoha rodinných příslušníků této části domu, ta zažila ke svému zděšení nečekanou událost, když se mnozí příslušníci rodiny v dobrém a svatém úmyslu rozhodli ten dům, v němž se přestali cítit doma, patřičně přestavět. Ve skutečnosti ho ale opustili, aniž to třeba zamýšleli, a postavili si přístřešky mimo původní dům, byť i v mnoha náležitostech podobné domu, z něhož vyšli. Tolik tedy podobenství, z něhož by snad mohlo být jasné, o jaké dva typy církevních rozkolů tu šlo.

Od „est“ k „subsistit“ jako k odstupňovanému bytování
Klade se proto otázka, jak se k této katastrofě postavit? Můžeme zajisté říci – jak se ostatně už kolikrát řeklo – že Kristova církev bytuje pouze v té západní, latinské části domu spravované z Říma. Kdo soudí takto, ten naprosto odepisuje jak východní část domu, tak protestantské „přístřešky“ (sit venia verbo), jako kdyby v nich Kristus a jeho Duch vůbec nebyl a vůbec nepůsobil. Zkrátka: Kristova církev bytuje jen v západní, římsko-latinské části domu a nikde jinde, takže ono záhadné „subsistit in“ lze chápat tak, že církev Kristova „je ve skutečnosti“ církev katolická. Je to snad tohle, co chtěl říci poslední koncil?
Nikoliv. Druhý vatikánský koncil, aniž zamýšlel dělat nějaký „kopernikánský obrat“, chtěl spíše říci, že tak jednoduché to přece jenom není a že prosté rovnítko jest mezi církví Kristovou a církví katolickou se tak naplno položit nedá. A to proto, že východní část církevního domu má se západní částí společnou kontinuitu jednoho společného bytování v jednom domě na téže adrese. Známkou této kontinuity je apoštolská posloupnost (sukcese) čili vkládání rukou, jímž se předává z generace na generaci jedno platné Kristovo kněžství, a tím i platná eucharistie. A to je nesmírně mnoho.
S protestantskými „přístřešky“ tyto dvě známky společné kontinuity chybí, ale existují další velmi významné prvky, které jsou společné. Jmenujme ty hlavní jako svátost křtu, Boží slovo v Písmu a společné vyznání víry prvních koncilů nerozdělené církve, omezíme-li se jen na to nejpodstatnější. A to též není málo! Právě proto, že koncil si „nejednoduchost“ tohoto prostého rovnítka jest uvědomoval, použil místo slovesa est čili jest sloveso subsistit čili bytuje, aby naznačil, že i mimo katolickou církev je jakési odstupňované bytování jedné Kristovy rodiny.

Pět odpovědí na pět otázek
Podívejme se však závěrem na tento dokument z větší blízkosti. Řekli jsme, že v něm není nic nového, a to je pravda, pokud jde o věroučnou podstatu. Něco nového však v něm přece jenom je, a to je jeho komplexnější přístup k této otázce z pěti různých hledisek odpovídajících pěti následujícím otázkám, které si klade a na které odpovídá. Táže se: 1. Zda koncil změnil tradiční nauku o církvi, 2. jak se má chápat ono „subsistit in“, 3. proč se nepoužilo místo „subsistit“ prostě „est“, 4. proč koncil přiznává odloučeným východním církvím pojmenování „církve“ a 5. proč ho nepřiznává církvím vzniklým z reformace, o nichž mluví jen jako o „církevních společenstvích“. Na těchto pět otázek pak odpovídá takto: ad 1) koncil nezměnil tradiční nauku o církvi, ale prohloubil ji a vyzdvihl teologickou dimenzi církve, jež byla v minulosti zastíněna jejím příliš juridickým představováním, ad 2) toto subsistit znamená nepřetržité dějinné trvání všech prvků ustanovených Kristem v katolické církvi, ad 3) „est“ nebylo použito, protože by zastiňovalo, že mnohé prvky posvěcování a pravdy se nacházejí i mimo katolickou církev a ad 4) protože východní církve mají s katolickou církví společnou apoštolskou posloupnost, a tím i platnou eucharistii, zatímco ad 5) reformační církevní společenství je postrádají.

Roma locuta, causa finita?
Finita asi ne. Ona dvě pojetí Kristovy církve, jedno jako „bytové družstvo“, druhé jako „poutnice za důstojným bytem“ budou svými zlomky pravdy, jež v sobě obsahují, i nadále působit a inspirovat ty, kdo se budou angažovat v ekumenické práci. Ti by však neměli přehlížet pojetí, které vychází z konkrétní dějinné kontinuity jednoho domu katolické církve, v němž od samého počátku subsistovala čili bytovala – i přes všechno nedobré a pohoršlivé, co se v tom domě dálo a ještě děje, – jedna rodina církve Kristovy, jak se to v tomto dokumentu znova předkládá.
Karel Skalický Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 34 22. – 28. srpna 2017

Povzbuzení mládeže z Olomouce

Snad nikdy se ještě olomoucká Korunní pevnůstka neocitla v takovém obležení: o víkendu toto hlavní dějiště Celostátního setkání mládeže obsadilo více než osm tisíc lidí.

celý článek


Věří muži jinak než ženy?

Vzrůstající zájem o mužskou spiritualitu vychází z předpokladu, že muži prožívají svou víru jinak než ženy. Je tomu ale opravdu tak?

celý článek


Náboženství a politika v USA

Během nepokojů v americkém Charlottesville o sobě znovu dalo vědět rasistické hnutí Ku-Klux-Klan, které se nerozpakuje hlásit se svou symbolikou ke křesťanství. Jak důležitou…

celý článek


Jak děti ráno vypravit do školy?

Tápání v koupelně, nervozita v kuchyni, spěch v předsíni. Rychlé pohledy na ručičku hodinek a boj o to, abychom z domu odešli včas, upravení a nasnídaní. Nezapomněli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay