Vydání: 2011/9 Václav IV., 23.2.2011, Autor: Michal Šimek

Příloha: Perspektivy

Rozhovor s vyšetřovatelem a dokumentaristou zločinů komunismu Adolfem Rázkem

Co bylo podle vás příčinou, že komunisté tři roky po válce v podstatě bez většího odporu převzali v zemi moc?

Samotný únor 1948 byl jen vyvrcholením poválečného vývoje, svobodnou volbou většiny prosocialisticky smýšlející společnosti manipulované cílevědomou propagandistickou prací komunistů. Představitelé nekomunistických stran jí nedokázali čelit věcnou argumentací. Jejich hlavním zájmem bylo získání moci ve vnitrostranických soubojích, nikoliv ukázat na cíle komunistů. Politici nedokázali během tří let likvidovat ve svých politických stranách prokomunistické skupiny, které vystoupily v Únoru jako akční výbory. Stejná situace byla i ve většině společenských organizací. Únor nebyl jen dílem komunistů, straníků, ale měl i širokou podporu kolaborantů.

Považujete za správný zákaz činnosti agrární strany po druhé světové válce s odůvodněním, že kolaborovala s fašisty?

Odůvodnění bylo čistě účelové. Komunisté nemohli povolit činnost politické strany hájící zájmy zemědělců, protože jejich programový dokument z roku 1848 (Komunistický manifest), který nebyl nikdy odvolán, požaduje mimo jiné vyvlastnění pozemkového majetku, zrušení dědického práva, zřízení průmyslových armád, zejména pro zemědělství. Čtyři politické strany, povolené v tehdejším Československu, byly diktátem Moskvy, ne rozhodnutím občanů.

Jakou roli podle vás po únoru 1948 sehrála římskokatolická církev?

Na novou situaci nebyla dostatečně připravená stejně jako celá společnost. Lidé neznali vývoj v Rusku po bolševické revoluci. Nepoučili se z historie, a proto si ji v určité variantě zopakovali.

Mohl poúnorový vývoj zvrátit odboj se zbraní v ruce? Byla nějaká šance tímto způsobem dosáhnout návratu k demokracii?

Komunisté měli kromě stranické policie (útvary 9600, později vojsko PS) lidové milice, ovládali policii i vojsko. Ozbrojený odboj nebyl připraven a organizován. K intervenci v občanské válce by západní mocnosti nepřistoupily už s ohledem na jejich vnitropolitickou situaci. Šance demokratického směřování byly ztraceny už předúnorovým vývojem, kdy nebyl doceněn význam politické práce poskytnutím dostatečného množství informací o realitě života v SSSR a o skutečném programu komunistů. Informační servis nekomunistických stran selhal. Osobní útoky současných stranických představitelů jsou obdobou tehdejší politické scény.

Co pro vás osobně znamenala zkušenost politického vězně padesátých let?

Poznání hodnoty křesťanské víry, která i ve složitých podmínkách dávala člověku vnitřní svobodu. Vězňům, kteří věřili jen prázdným politickým proklamacím, se svět zřítil jako domeček z karet.

Zabýval jste se podrobně kolektivizací zemědělství, například případem Babice. Jak ovlivnilo násilné združstevňování život na venkově?

Násilná kolektivizace měla přípravnou fázi: vyvolání strachu. Ten strach nezmizel, jak jsem se právě při zmíněném vyšetřování přesvědčil, dodneška. Popravy, věznění, deportace, to vše přerušilo staleté vazby rodů, rodin i sousedské vztahy, které nikdy nemohou být plně obnoveny.

Během posledního roku jste se intenzivně zabýval provokací liberecké Státní bezpečnosti proti soukromým zemědělcům na Mladoboleslavsku v letech 1952 a 1953 nazvané podle jedné z místních obcí akce „Kluky“. Přineslo toto bádání nějaké nové poznatky o kolektivizaci?

Zmíněná akce Kluky je vzorovou ukázkou podvodného jednání komunistického režimu. Provokace odbojové činnosti podle zkušeností z Babic umožnila potrestání téměř čtyř desítek zemědělců třemi a půl stoletími vězení, zdůvodnila krádež jimi obhospodařované půdy, deportace jejich rodin, navodila strach. Strach byl potom důvodem k „dobrovolnému“ vytváření zemědělských družstev v širokém okolí.

Zastáváte názor, že v případě vyhánění sedláků komunistickým režimem šlo o cílenou genocidu. Mohl byste ho trochu víc objasnit?

Nešlo o genocidu v trestněprávním smyslu, čili zbavit je života jako jednotlivce, ale o jejich likvidaci coby svobodného selského stavu – a to se režimu nevratně podařilo.

Čím podle vás přispěl selský stav k rozvoji života československé společnosti ve dvacátém století?

Všestranný podíl selského stavu na kulturním a společenském životě první ČSR neumím jednoduše formulovat, ale na adresu dělnické třídy chci zdůraznit, že v protektorátu nebyl hlad ne proto, že dělníci dostávali přídavkové lístky za dobrou práci pro Říši, ale protože existovala solidarita zemědělců.

Co pro vás osobně znamenalo období kolem Pražského jara?

Posílení naděje, že započatý proces uvolňování totalitního systému bude pokračovat.

Mohl byste popsat váš nejpozitivnější, ale také nejzápornější zážitek z těchto let.

Nejpozitivnějším zážitkem byla možnost navázání vzájemných kontaktů bývalých politických vězňů, která zejména po amnestii v roce 1960 byla sledováním a provokacemi ze strany Státní bezpečnosti pod hrozbou nového uvěznění (většina bývalých vězňů byla propuštěna podmínečně) znemožněna. Uvolnění umožnilo i rozvoj ekumenické spolupráce, která ani v následujícím období „normalizace“ nezanikla. Nejzápornější? Ztráta naděje u mladé generace, vyjádřená sebeobětováním Jana Palacha. Nejsem anděl a nežiji mezi anděly a člověka bez příkras se naučíte poznávat právě ve vězení. Neočekáváte proto nesplnitelné.

Co bylo horší? Represe padesátých let, nebo husákovská normalizace?

Jako horší společenské klima jsem vnímal období bezzásadové normalizace.

Proč jste neemigroval?

Hlavním důvodem byly rodinné vazby a naděje, že dojde k trvalé změně.

V polovině osmdesátých let minulého století jste byl zatčen za šíření katolického samizdatu. Jaké byly vaše pocity normalizačního vězně?

Vazební podmínky v polovině osmdesátých let byly naprosto nesrovnatelné s padesátými lety. Vězeňství se až neuvěřitelně humanizovalo, možná proto, že političtí vězni již byli téměř exoty. Ani vznesená obvinění nebyly notoriety padesátých let – velezrada a špionáž, ale v našem případě maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi.

Po převratu v roce 1989 jste se angažoval jako vyšetřovatel a posléze dokumentarista Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV). Proč jste do toho šel?

Protože jsem byl vyzván ke spolupráci a znal jsem situaci v období tvrdých represí, takže mě nikdo nemohl při vyšetřování vyprávět pohádky. Zároveň jsem cítil odpovědnost za pravdivé zveřejnění zločinů. Naivně jsme tehdy věřili, že viníci budou potrestáni. Od toho jsem musel ustoupit a snažit se alespoň o to, aby zločiny byly pojmenovány a vina jejich strůjců popsána.

Tehdy se poměrně často objevoval názor, že vyšetřovatelé ÚDV předávali soudu neprofesionálně připravené podklady, takže z toho důvodu často nešlo konkrétní viníky stíhat a případy musely být odloženy…

Předně ÚDV získalo pravomoci vyšetřovacího útvaru policie až v roce 1995. Za druhé pracovalo s materiály vyprodukovanými Státní bezpečností až do roku 1998 jako s přísně tajnými, jak je tato instituce označila. Úřad je vyšetřující orgán řízený státním zástupcem či prokurátorem, který teprve podává žalobu příslušnému soudu. Obě zmíněné justiční instituce zachovaly po roce 1989 personální kontinuitu. Na otázku můžu odpovědět příslovím: „Vrána k vráně…“ I zjevná justiční vražda byla například po několikerém soudním projednávání výsledně překvalifikována na trestný čin zneužití pravomoci, který byl již v minulosti amnestován.

Co jste prožíval, když se vám podařilo doložit, že estébák Ladislav Mácha umlátil číhošťského faráře Josefa Toufara k smrti, a byl na základě vašich zjištění odsouzen?

Musím opravit formulaci otázky. Farář Josef Toufar nebyl umlácen k smrti, ale psychickým a fyzickým týráním mu bylo ublíženo tak, že jeho následkům podlehl. Mácha byl odsouzen jako přímý pachatel. Účast a podíl na Toufarově smrti ale měly desítky dalších členů komunistické strany, kteří jsou však podle trestního práva bezúhonní. Spravedlnost, i kdyby chtěla, je proti pozitivistickému přístupu bezmocná. V tom je i nesplnitelnost našeho očekávání spravedlnosti.

Zabýval jste se rovněž střelbou na hranicích proti občanům, kteří se chtěli přes dráty železné opony dostat na svobodu. Není přehnaný názor, když někdo komunistické Československo přirovnává k velkému koncentráku?

Železná opona, jejíž část tvořilo také téměř tisíc kilometrů československé státní hranice, oddělovala dva světy. Srovnání s velkým koncentrákem také užívám. Sám jsem se na táboře v Jáchymově cítil mezi svými svobodnější než na svobodě v šedesátých letech. Nelze srovnávat, máme-li na mysli jen materialistický pohled. Svoboda totiž nespočívá jen v hmotném vlastnictví a v možnosti plotem neomezeného pohybu.

Proč jsme se zatím dostatečně nevyrovnali s komunistickou minulostí? Co ještě musíme udělat?

Nevyrovnali jsme se s minulostí, protože nebyla vůle. Vůle nebyla proto, že každý z nás, kdo v tomto prostoru žil, se více či méně na tehdejším dění nějak podílel. Vyrovnat se s minulostí znamená zpytovat své svědomí, a to už po dvě generace naši lidé neznají. Je snazší minulost „zamést pod koberec“.

Je obdivuhodné, kolik aktivit a s jakou energií stále vyvíjíte. Spolupracujete s Českým rozhlasem a Českou televizí, jezdíte na besedy do Rakouska a Německa, navštěvujete školy. Co vás k tomu žene a co vás drží?

Snažím se sdělit své zkušenosti a poznatky. Ne jako samostatné události a příběhy, ale jako řetěz příčin a následků, kterými se totalitní systémy v podstatě demokratickým postupem dostaly k moci. Ve zneužití demokracie totiž vidím nebezpečí hrozící i dalším generacím.