26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Učitel není jen tichý služebník státu

11. 3. 2009

|
Tisk
|

Vydání: 2009/11 Tělo jako zboží, 11.3.2009, Autor: Michal Šimek

Příloha: Perspektivy

Kritickou odezvu ze strany učitelů dějepisu vyvolala výzva vedoucí odborné sekce ÚV KSČM Marty Semelové. Podle ní učitelé při výuce našich moderních dějin nemají podléhat ideologii antikomunismu a mají se vyvarovat akcí, které pro školy organizují kupříkladu Ústav pro studium totalitních režimů, Konfederace politických vězňů nebo nadace Člověk v tísni.

Myslíte si, že naši učitelé při výuce moderních československých dějin věnují dostatečnou pozornost době komunistické totality?

Přístup učitelů závisí na osobním zaujetí, na stálém vzdělávání a získávání nových informací, na snaze pojímat dějiny z různých úhlů pohledu, vytvářet vlastní metodické a výukové materiály atd. Všechny výše zmíněné aktivity stojí dost času i námahy a zdaleka ne všichni kolegové jsou ochotni je obětovat. Mnozí z nich se moderním dějinám raději vyhýbají a stěžují si na nedostatek učebních materiálů, špatnou přípravu z vysokých škol, případně značnou „citlivost a živost“ tématu.

Stesky na nedostatek učebnic a dalších materiálů se ozývají už dlouho. Zdají se vám oprávněné?

Taková tvrzení platila ještě před pár lety, dnes už je učebnic dost. Problém spočívá spíš v tom, že učebnice podávají většinou základní přehled dějinných událostí, často souhrn politických, hospodářských a zčásti kulturních dějin. Zpravidla v nich chybí kapitoly z dějin každodenního života či svědectví pamětníků, ale pro základní výuku bohatě stačí. Učitel by měl doplňovat učebnicový text svou vlastní invencí a materiály. Například pro seminář z dějepisu, kde se lze věnovat určitým dějinným fenoménům do hloubky, jsou učebnice nedostačující, člověk by si měl tedy vytvořit soubor vlastních materiálů (textové, vizuální, filmové prameny) a pracovat s pamětníky a svědky událostí.

Nemůže ovlivňovat nechuť některých učitelů – zejména z té starší generace – fakt, že sami v minulosti s komunistickým režimem více či méně spolupracovali?

Řada učitelů, kteří v minulém režimu učili dějepisu znormalizovanému – a je třeba zdůraznit, že to zdaleka nebyli všichni – dnes stěží může k dějepisu přistupovat jinak. Léta myšlenkových i výukových stereotypů je bohužel poznamenala a mnozí dnes nevědí, jak k poválečným dějinám přistupovat, tudíž je raději opomíjejí. Znám ale i takové případy, kdy prorežimní učitel, člen KSČ, po listopadu 1989 vystoupil ze strany a začal učit v demokratickém duchu. Jsou však učitelé, kteří normalizační a ideologicky překroucenou výuku našich novodobých dějin praktikují dodnes.

Slyšel jsem, že někdy není možné otevřít otázky nedávné minulosti – učitel by například neměl vyzývat své žáky, aby o ní se svými rodiči hovořili. Prý by to mohlo vyvolávat napětí v rodinách…

Pro naši společnost by bylo nanejvýš očistné, aby se děti ptaly svých rodičů a prarodičů na minulost. Rodinná historie je vždy ideálním motivačním faktorem pro odhalování a snahu pochopit „velké“ celonárodní a světové dějiny. Pochopitelně mohou otázky na dobu totality vyvolat určité napětí, mohou provalit hráze mlčení, ale paradoxně tak může dojít i k určité katarzi.

Učitelé si stěžují na nedostatek metodiky výuky nejnovějších dějin. Ministr Liška teď říká, že je tato otázka pro něj prioritou.

Rozhodnutí ministerstva samozřejmě vítám. Mnohokrát jsem se při různých příležitostech snažil upozornit na nedostatek slušných metodických a výukových textů pro toto období, stejně jako na absenci smysluplného a kontinuálního vzdělávání učitelů v této oblasti.

V souvislosti s proklamovanou reformou školství se ozvala Asociace učitelů dějepisu ČR. Se zaváděním „školské reformy“ prý ubyl prostor pro výuku dějepisu i ve srovnání s dobou minulou.

Na čtyřletém gymnáziu dnes máme dvě hodiny týdně ve všech ročnících. Podle nového Školního vzdělávacího programu budeme mít v prvních třech ročnících dvě hodiny týdně a v maturitním ročníku jednu. Nabídka seminářů však bude mnohem pestřejší než dnes. Studenti budou mít možnost zvolit si ze čtyř tematicky odlišných historických seminářů. Současná reforma přes všechny nedostatky nabízí učitelům možnost svůj předmět nově strukturovat a moderní dějiny výrazně posílit.

Při výuce dějepisu věnujete na české poměry velký prostor období druhé světové války a době komunismu. Proč?

Poválečným dějinám se věnuji opravdu intenzivně, od roku 1996 vedu na gymnáziu na toto téma speciální seminář, jenž je zaměřen na principy fungování totalitního státu, propagandu, umění tehdejší doby, represivní, policejní a justiční mechanismy státní moci, politické procesy, svědectví pamětníků atd. K takovému pojetí mě vedla snaha osvětlit studentům dobu, v níž oni sami sice nežili, ale která výrazně ovlivnila životy jejich příbuzných. A neméně proto, že dnes se rezidua totalitních myšlenek a činů plíživě vracejí do českého politického prostředí a hlasatelé těchto revizionistických tezí sázejí na to, že mladí lidé toho moc nevědí a budou snadno manipulovatelní.

Jak vaši žáci reagují na tento způsob výuky? Nemusíte například čelit námitkám mladých příznivců komunistické ideologie?

Studenti jsou rádi, že mohou v mých hodinách diskutovat, a společně se tak v debatách nad historickými prameny můžeme dobírat dějinného poznání. Absolutně odmítám ideologii naruby, nechci, aby mě studenti považovali za ideologa. Proto se snažím předkládat jim kupříkladu historické texty, obrazy a chci, aby o nich přemýšleli. Před několika lety jsem měl ve svém semináři skupinu šesti členů Komunistického svazu mládeže, debaty s nimi byly velmi bouřlivé a podnětné pro mne i pro ně. A vím, že mnohé z nich dávné romantické zanícení pro revoluci a ideální komunistický stát již před lety opustilo.

Máte vypracovanou metodiku, kterou byste mohl poskytnout svým kolegům?

Metodiku jsem si vytvářel léta a tento proces tvorby stále pokračuje. Je nekonečný, neboť stále se objevují nová historická fakta a nové prameny, které se pro výuku hodí. Materiály hledám v archivech, dobovém tisku, starých učebnicích z dob různých režimů, v osobních archivech, knihách o umění apod. Prezentace a fotokopie pramenů budu od dubna se svými kolegy pravidelně umísťovat na www. postkomunismus.cz – sekce Školy. Spolupracujete prý také s Konfederací politických vězňů, nadací Člověk v tísni, odborem školství Magistrátu města Ostravy i s ostravskými médii… Ty instituce se výrazně podílejí na tom, aby se nezapomínalo na zločinnost komunistického režimu, a snaží se podporovat různé vzdělávací aktivity. Snahy těchto lidí jsou mi blízké a mám mezi nimi řadu přátel, jejichž práce si moc vážím. S ostravskou pobočkou KPV spolupracuji od poloviny 90. let a ve svých seminářích vždy rád vítám pamětníky z řad politických vězňů.

V rámci grantu nadace Open Society Fund připravujete s kolegy metodickou příručku k výuce moderních československých a českých dějin…

Jedná se o publikaci s pracovním názvem Přes práh totality. Podílelo se na ní pět autorů, většinou aktivních učitelů ze ZŠ a gymnázií a rovněž jeden publicista. Jsou v ní zachyceny nejdůležitější události mezi lety 1945 a 1954 – odsun Němců, pretotalitní ČSR, únor 1948, policejní perzekuce a politické procesy, kolektivizace atd. Publikace obsahuje výkladové pasáže, návody pro práci s konkrétními materiály v hodinách, příklady otázek a úkolů pro studenty atd.

V prosinci 2008 jste se podílel na organizaci konference s názvem „I mlčení je lež“. Co bylo obsahem a smyslem této akce?

Pořádali jsme ji především pro učitele dějepisu na základních a středních školách. Chtěli jsme pootevřít téma novodobých československých dějin v perspektivě badatelské i výukové. Studenti ostravských škol během ní navštívili výstavu o Babicích v Průmyslovém muzeu v Michálkovicích, diskutovali s bývalými politickými vězni, sledovali dokumentární filmy a přednášku Luďka Navary o fenoménu železné opony. Na konferenci vystoupili též pamětníci, autoři dokumentů České televize Příběhy železné opony a nového cyklu Abeceda zločinů komunismu, historici a politologové a také my učitelé s praktickými postřehy z výuky.

Konference na vaší škole probíhaly v posledních třech letech za vzorné spolupráce s krajským úřadem. Letos se poprvé objevil problém. Proč?

Náměstek hejtmana za KSČM Karel Konečný vyjádřil v tisku názor, že spolu s politickými vězni či disidenty by měli do škol na podobné akce přicházet i zástupci KSČM, aby studentům nabídli jiný pohled na dobu komunistického Československa. Pro nás je to zcela nepřijatelné z hlediska morálního i právního. Stále platí zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Podobnými návštěvami by byl relativizován. Karel Konečný byl až do roku 1989 zemědělským tajemníkem OV KSČ v Novém Jičíně.

Proč jste nedávno jako jeden z prvních tak razantně zareagoval na slova Marty Semelové?

Protože je třeba podobné pokusy o politické ovlivňování výkladu dějin a návrat k normalizační rétorice z pohledu učitele zcela zásadně odmítnout. Komunisté mají letité zkušenosti s manipulací dějinnými fakty, jejich přizpůsobováním ideologickým premisám, s mystifikací a zcela lživými interpretacemi událostí moderních dějin. Toto prohlášení jen utvrdilo každého soudného člověka v přesvědčení, že se i přes proklamovanou demokratičnost dnešní manipulátoři z KSČM nezměnili.

V ostravské televizi jste v této souvislosti diskutoval s komunistou Václavem Exnerem. Myslíte si, že to má smysl?

Určitě, poněvadž názory, které v pořadu zazněly, nesmějí zůstat bez kritického komentáře. Dnešní komunisté se snaží vytvářet iluzi, že jejich režim byl až na nějaké omyly, chyby a přehmaty spravedlivý, pro občany mnohem lepší než dnešní demokratický. Zde je třeba připomínat, že přes některé dílčí klady zcela převažovaly věci negativní. Policejní tyranie, ponižování lidské důstojnosti, vraždy politických oponentů, likvidace plurality a demokracie, podřízení práva politice KSČ, kriminály a lágry napěchované těmi, kteří nesdíleli hodnoty marxismu-leninismu, nelze označovat za chyby a přehmaty. A to nemluvím o devastaci krajiny, selského stavu, morálky a kulturního dědictví minulých staletí.

Vymykáte se současnému obrazu českého učitele, který by měl pouze předávat informace a poznání svým žákům a na veřejnosti se neangažovat. Proč to děláte?

Nesouhlasím s dlouhodobě utvářeným obrazem českého učitele jako tichého služebníka státu, ouřady bez vlastního rozumu, který je rád, že přežívá v každé době a nemá odvahu otevřeně vyjádřit svůj názor.



Petr ŠIMÍČEK (nar. 1971) studoval na FF MU, od roku 1994 je středoškolským učitelem na Gymnáziu Olgy Havlové v Ostravě-Porubě a organizátorem studentských středoškolských konferencí s tematikou moderních dějin.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou