Třeba se už skutečně cosi zaceluje...

Vydání: 2011/40 Papež v Německu, 29.9.2011, Autor: Martin T. Zikmund

Příloha: Perspektivy

Co má Martin Luther společného s Josephem Ratzingerem, potažmo papežem Benediktem XVI.? Reformátor církve, který stál na počátku velké trhliny západního křesťanstva, s mužem, který se jako nástupce apoštola Petra snaží církev scelovat a sjednocovat? Skoro by se chtělo opakovat Tertuliánovu otázku: Co mají Athény společného s Jeruzalémem?

Když se v roce 1998 setkal ve Vatikánu biskup Wolfgang Huber, tehdejší předseda Evangelické církve v Německu, v doprovodu svých spolupracovníků, s kardinálem Josephem Ratzingerem, kladl jim tehdejší prefekt Kongregace pro nauku víry na srdce: „Milí protestantští přátelé, objevujte Luthera každý rok znovu!“ Návštěva těchto luteránů v Římě se totiž konala u příležitosti zahájení Lutherovy dekády v německé evangelické církvi, která měla být přípravou na 500. jubileum reformace v roce 2017. Nejen podle tohoto vyjádření je patrné, že Řím se už dávno neztotožňuje s nařízením papeže Lva X. pálit všechny dostupné Lutherovy knihy, papeže, který se v této – pro západní církev tak kritické době – zabýval hlavně politikou a uměním, stavěním, sháněním peněz a placením dluhů. Odtud také i ony nechvalné odpustkové kampaně, které narážely – zejména v zemích severně od Alp – na čím dál větší odpor řadového obyvatelstva i šlechty. A také duchovních.

Klíčová osobnost

Začalo to všechno 31. října 1517, kdy augustiniánský mnich a doktor Písma svatého Martin Luther zveřejnil ve Vitemberku svých 95 tezí. Teze se týkaly odpustků. Nebyly to vysloveně protiodpustkové teze, ale obracely se především proti způsobu, jak se odpustky traktovaly. A hlavně: byly sepsány latinsky a rozeslány kolegům-akademikům. Jeden exemplář byl spolu s břitce psaným Lutherovým dopisem adresován také mohučskému arcibiskupovi Albrechtovi, který z odpustků splácel papeži svůj dluh za jeden pochybný dispenz od kanonického práva. Luther arci své teze mínil především jako výzvu k disputaci na univerzitě, odtud ta latina, nebyla to tedy výzva k revoltě. Do němčiny přeložili teze jiní a nechali je bleskově rozšířit po celém Německu i za jeho hranice. Závažná je především obsahová intence Lutherových tezí, neboť první z nich prozrazuje vlastní reformátorův záměr: „Když náš Pán a Mistr Ježíš Kristus řekl ‚Pokání čiňte‘, chtěl, aby celý život věřících byl pokáním.“ Lutherovi nešlo především o vnější změny v životě církve, ale o vnitřní proměnu, o evangelium, o soustředění se na to podstatné ve vztahu člověka a Boha, na hřích a milost, na otázku: jak dojít milostivého Boha. V této věci je podobnost Martina Luthera, reformátora ze 16. století, a Josepha Ratzingera, teologa a lodivoda církve z přelomu 20. a 21. století, až do očí bijící. Oba němečtí teologové celým svým dílem volají církev k těm nejvlastnějším kořenům víry, z nichž jedině církev může žít a růst, k základním souřadnicím víry. Oba se vzpírají jakékoli relativizaci vyznání, se kterým církev stojí a padá. Ostatně nauka o ospravedlnění, tento prvotní „objev“ Lutherův, který pro něj na pozadí mizerie tehdejší církve znamenal existenciální otřes a zároveň ohromnou útěchu a také vlastní klíč k Písmu svatému, se stal v roce 1999 předmětem oficiální shody mezi Světovým luterským svazem a katolickou církví. Shody, která se rodila pomalu a svízelně a na které se podílel i kardinál Ratzinger. A nejen to. „Byl to Ratzinger, kdo rozvázal uzly,“ vyjádřil se biskup George Anderson, hlava Evangelické luterské církve ve Spojených státech. „Bez něj bychom nedosáhli shody,“ přiznal.

Obrazy, víno, ženy

Pozoruhodné je, že Martin Luther i Joseph Ratzinger zažili v jistém smyslu podobný příklon ke konzervatismu poté, co stáli v čele progresistů. U Josepha Ratzingera, který se zúčastnil Druhého vatikánského koncilu jako teologický poradce kolínského kardinála Fringse, to mělo výrazně ekleziologické rysy. Zatímco před koncilem a při něm se Ratzinger soustředil především na liturgické ukotvení ekleziologie, tj. na eucharistii jako na střed církve sui generis – spolu se zvěstováním Slova Božího, po koncilu, aniž jakkoli tyto své postoje revidoval, se u něj ekleziologické starosti posunuly. Tehdy totiž začala diskuse o výkladu koncilu, jež přinesla velmi odlišná mínění. A to včetně extrémních pozic, které se jako by utrhly z řetězu a nahlížely v Druhém Vatikánu takřka zvrat v tradici a jednostranné přitakání dobovým trendům. Joseph Ratzinger proto začíná upozorňovat na rozdíl mezi vlastní obnovou ve smyslu aggiornamenta a pouhou modernizací církve. Jinými slovy: snaží se rozlišovat duchy a varovat před opouštěním základny. A bránit kontinuitu posledního koncilu s předešlými epochami. A to až tak, že byl později nazýván „železným kardinálem“. Luther svůj zápas o evangelium vedl v jiné době a v jiném kontextu. Ale poměrně brzy zjistil, že jeho objev křesťanské svobody (která se ovšem váže poslušností ke Kristu) je různými kruhy různě interpretována. Nejprve tedy zpozorněl, až posléze začal šlapat na brzdu. O prvních excesech byl zpraven dopisy, které mu od jeho přátel chodily na hrad Wartburg, kde byl svým zeměpánem Fridrichem Moudrým držen v jakémsi domácím vězení – avšak za účelem ochrany své osoby před důsledky říšské klatby, nikoli za účelem trestu. Zde se reformátor dozvěděl o tom, co se děje v jeho Vitemberku, kde předtím učil na univerzitě: reformační radikálové se uchýlili k obrazoborectví a začali ničit kostely, resp. veškerou vnitřní výzdobu, obrazy, oltáře, sochy. A počínali si nejen násilně vůči věcem, ale i vůči lidem. Na zdejší františkány házeli kamení, takže ti se museli před rozvášněným davem ukrýt ve svém klášteře. Luthera to nenechalo v klidu a v přestrojení za rytíře z Wartburgu uprchl, aby mohl poměry ve Vitemberku konsolidovat. Přišel tam v nejvyšší čas. Své budování tamní církve zahájil svými slavnými osmi postními kázáními (tzv. Invokavitpredigten) v březnu 1522, v nichž položil důraz na tři věci: lásku, svobodu a řád, to trojí, které spolu vzájemně úzce souvisí. Podle Luthera ďábel nejúspěšněji řádí tam, kde se blouznivci cele spoléhají na svou přímou zkušenost s Bohem. Do této souvislosti také spadá Lutherova obrana všeho tradičního v církvi, co se nepříčí Písmu svatému. „Musíme jasně vyznat, že obrazy smíme mít i vytvářet, ale nemáme se jim kořit a je vzývat.“ O obrazech podle Luthera platí totéž, co můžeme říci o vínu a o ženách. „Někoho víno a ženy úplně zbídačí a přivedou k šílenství. Ale máme proto všechny ženy pobít a všecko víno vylít?“

Jako nerozumní vepři

Ještě znatelněji se jeho náhlá obrana tradice tváří v tvář novokřtěncům a reformačním radikálům jeví v obraně křtu dětí, který tyto skupiny odmítaly. Martin Luther se v této otázce nemohl opřít o Bibli, neboť ta tuto otázku neřeší, a tak se opřel o tradici církve. Podle něj skutečnost, že se křty dětí v církvi praktikují už tolik staletí, a to na Západě i na Východě, je důkazem, že to nemůže být „mimo“, neboť církev jako celek se přece nemůže mýlit! Druhá dávka anarchie, kterou zažil v roce 1525 při selských bouřích, učinila z Luthera definitivně osobnost bytostně konzervativní. Luther si zřejmě dostatečně neuvědomoval sociální důvody k selským bouřím, ale zděšen byl jimi naprosto. Tentokrát dokonce navádí vrchnost, aby učinila vše, co je v jejích silách, aby toto povstání zastavila. „Prožíváme časy tak divné, že si dnes může kníže zasloužit nebe krveprolitím lépe než jiní modlitbami,“ napsal dokonce. Na vrchnost vůbec spoléhal víc než na koho jiného. Jelikož si podle něj biskupové nehledí svých pastýřských úkolů, je úkolem křesťanské vrchnosti, aby se ujala reformních úkolů v církvi. Nejzajímavější podobnost mezi Martinem Lutherem a Josephem Ratzingerem (Benediktem XVI.) nahlížím v jejich schopnosti psát jak pro akademiky, tak pro ostatní členy církve, konkrétně v jejich mimořádných pedagogických schopnostech, které přinesly své plody při tvorbě katechismů. Katechismů doslova epochálních, které svědčí nejen o jejich zvláštním nadání, ale i o jejich vnitřní odpovědnosti za celek církve! Uvedu pár Lutherových vět z úvodu k jeho Malému katechismu, který vstoupil do dějin jako jeden z největších bestsellerů křesťanské literatury. Důvody k jeho vzniku byly ale tristní: „K nabídce tohoto katechismu neboli křesťanského učení v této krátké, prosté a jednoduché formě mě přinutily žalostná nouze a bídný nedostatek, které jsem shledal, když jsem byl vizitátorem. Bože, kolik bídy jsem viděl! Prostí lidé – zvláště na venkově – nevědí zhola nic o křesťanském učení. A žel i mnozí faráři jsou velmi nešikovní a jen málo způsobilí vyučovat. Všichni se chtějí nazývat křesťany, být pokřtěni a užívat svaté svátosti, neumí však ani Otčenáš, ani Vyznání víry či Desatero přikázání, žijí jako prostý dobyteček a nerozumní vepři; a nyní, když přišlo evangelium, naučili se přesto až kupodivu mistrně zneužívat všelijakou svobodu.“ Myslím na Luthera, když si pročítám Malý úvod do Katechismu katolické církve, který napsal dílem kardinál Joseph Ratzinger, dílem biskup Christoph Schönborn (1993). Ratzingerovo zdůvodnění katolického katechismu pro celou církev se však velmi podobá étosu Lutherovu. A dokonce zde rozvádí, proč příslušná komise zvolila postup, jaký zvolila – takřka se kryje s postupem Lutherovým: vyložit Apostolicum, Otče náš, Desatero a svátosti. Zvláštní kapitolou může být též společný důraz obou těchto německých teologů na Kristovu přítomnost ve svátosti eucharistie. V katolickém prostředí je možná málo známé, že na Pánově doslovném tvrzení „Hoc est corpus meum“ (toto je mé tělo) Luther trval tak vehementně, že kvůli tomu obětoval i jednotu reformace. Rozdíly obou německých myslitelů jsou však rovněž patrné. Stručně se dá říct, že Luther byl svou temperamentní povahou bouřlivák a v jádru individualista, nikoli člověk konsenzu, nikoli teolog, kdo by se příliš zabýval existencí církve ve společenství. Proto také nejdůležitější vyznání luteránů, Augsburskou konfesi, sepsal smířlivý luterský humanista Filip Melanchton. Rozdílů bychom našli víc. A přece souhlasím s biskupem Wolfgangem Huberem, který v rámci tehdejší návštěvy Říma uvedl, že Joseph Ratzinger (Benedikt XVI.) patří k několika málo osobnostem, které Lutherovi skutečně porozuměly. Zřejmě proto, že hledí obou těchto mužů mířilo podobným směrem. Třeba se po pěti stech letech skutečně cosi zaceluje…

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay