12.–18. března 2024
Aktuální
vydání
11
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Tony Blair katolíkem

11. 3. 2008

|
Tisk
|

Vydání: 2008/11 Chápe kněze nejlépe kněz?, 11.3.2008

Příloha: Perspektivy

Specifická tradice místní církve hraje v anglické národní symbolice důležitou úlohu. Většina Angličanů by řekla, že anglická kultura a společnost – a vlastně Anglie jako taková – vznikly teprve odtržením od Říma roku 1534 a vznikem národní církve.

Hlavně nezpívat v kostele falešně
Anglikánství je poněkud zvláštním vyznáním. Jeho věroučný obsah nebyl samotnými anglikánskými věřícími nikdy chápán jako něco příliš důležitého. V historii anglikánství se zřídkakdy setkáme s projevy intenzivní zbožnosti a anglikánská církev byla od svého vzniku vnímána především jako jeden ze stavebních kamenů anglické společnosti a státu – vedle monarchie, sněmovny lordů, honů na lišku a vánočního pudinku.
Před loňskými Vánocemi konzervativní časopis The Spectator uspořádal mezi osobnostmi britského veřejného života anketu, ve které se jich tázal, zda věří v neporušené panenství Mariino. Odpověď známého spisovatele, praktikujícího anglikána, byla příznačná: „Přežil jsem dvaačtyřicet let jako člen anglikánské církve, aniž by mne kdy někdo nutil nad podobnými věcmi přemýšlet. Ale to je právě to skvělé na anglikánské církvi, ne? Kdybych byl katolíkem, asi bych takové otázky musel brát strašně vážně. Ale pro mě jako anglikána je důležitější, abych v kostele nezpíval falešně.“
Anglikánská církev byla zkrátka chápána jako společensko-politická instituce, jejíž prvořadou úlohou je působit jako tmel místní komunity i celého národa, zatímco věroučné otázky hrály podružnou roli. Kdo měl naopak potřebu hlubšího náboženského prožitku, obracel se v posledních dvou stoletích ke katolictví. V prostředí mírného útlaku se pak anglický katolicismus rozvinul v důležitý kulturní fenomén, o čemž svědčí jména jako Acton, Newman, Belloc, Tolkien, Chesterton a Lewis.
Anglická národní identita byla po více než čtyři století formována vymezováním se vůči katolictví, které bylo pojímáno jako nepřítel ztělesňující zlo a úpadek. K politické emancipaci katolíků v Anglii došlo až roku 1829 přes značný odpor konzervativců. A právě angličtí konzervativci dodnes pohlížejí na katolicismus s nedůvěrou jako na podvratnou doktrínu, která oslabuje loajalitu k zemi ve prospěch nadnárodního papežství. Lze říci, že dnešní britští euroskeptici jsou ve svém odporu proti evropské integraci vedeni stejnými motivy, jako generace jejich předků ve vztahu k papežství.

Veřejná kritika z mnoha stran
Nepřekvapí proto, že prosincová konverze Tonyho Blaira ke katolictví způsobila v Británii značný rozruch. Blairovo rozhodnutí bylo po několik měsíců živě diskutováno a setkalo se s veřejnou kritikou z mnoha stran – jak od tradičně protikatolických konzervativců hájících anglikánskou tradici, tak od katolíků, kteří nemohou zapomenout na často radikálně liberální politiku Blairových labouristů v posledním desetiletí. Koncem loňského listopadu přinesl již zmíněný týdeník k tomuto tématu článek komentátora Frasera Nelsona, který shrnuje některé aspekty diskuse o Blairově konverzi.
Nelson připomněl, že Blairova konverze nebyla vítána zdaleka všemi katolíky. Mnoho z nich neskrývalo podiv nad tím, jak politik s takovou minulostí mohl být přijat do církve: „Věřící, kteří psali svým poslancům protestní dopisy proti různým politickým iniciativám bývalého premiéra (od výzkumu na embryích až po zákony umožňující homosexuálním párům adopce dětí), mají dobrý důvod k tomu, aby se teď cítili zmateni. Zřekl se snad Blair své dřívější politiky? Pokud ano, neměl by to veřejně oznámit před tím, než bude přijat do církve? Nebo se snad rozhodl nikoli k tomu, že půjde do Říma, ale že Řím půjde k němu?“ Podle Nelsona se řada britských katolíků obává, že Blairova konverze nemá hlubší základy a že dochází k ohýbání pravidel, aby mohl být uspokojen. Ačkoli byl anglikánem, vždy navštěvoval katolické mše se svou ženou-katoličkou. Prý proto, aby byla jeho rodina o nedělích pohromadě. Označoval se za „ekumenického křesťana“, což podle Nelsona „zjevně znamenalo, že si osoboval právo navštěvovat jakékoli bohoslužby, kterých se mu zachtělo“. V roce 1996 mu anglický primas kardinál Hume zaslal dopis se žádostí, aby se přestal účastnit katolického svatého přijímání. Blair s tím váhavě souhlasil, ale ve své odpovědi kardinálovi napsal: „Zajímalo by mě, co by na to řekl Ježíš.“ Nelson k tomu poznamenal: „Zrovna tak by se Tony Blair mohl zajímat o to, co by na to řekli anglikánští i katoličtí mučedníci. I když by jej to zřejmě udivilo, lidé dříve raději zemřeli, než aby odmítli – nebo přijali – katolické učení o eucharistii. Přesto Blair dospěl ke svým vlastním náboženským závěrům a cítil se tak sebejistě, že neváhal poučovat kardinála.“

Minulost sekulárního liberála
Řada kritiků uvnitř církve považovala Blairovu politiku za vysloveně protikřesťanskou: legalizoval homosexuální svazky a umožnil homosexuálním párům adopce dětí, podporoval výzkum embryonálních kmenových buněk, hlasoval proti snížení limitu pro potraty z šestadvaceti na čtyřiadvacet týdnů. Jeho minulost je minulostí dokonalého sekulárního liberála. Konzervativní politička a katolička Ann Widdecombeová k tomu řekla: „Tony Blair bude buď v ohromné míře lhát (při zpovědi), nebo se musel opravdově zříci své dřívější politiky. V každém případě by neměl být vzbuzován dojem, že naše církev přijímá lidi jen proto, že bývali premiéry.“
Jeden londýnský kněz Nelsonovi řekl: „Katolická církev v Anglii byla po dlouhou dobu ztotožňována především s irskými dělníky. Společensky přijatelnými jsme se stali teprve v posledních třiceti letech. Proto může být velmi lichotivé, když si vás najednou předcházejí mocní. Pokud by pan Blair přišel zaklepat na mé dveře, cítil bych se polichocen.“

Tony asi není dokonalý
Blairovi obhájci ale tvrdí, že jeho vstup do církve odmítala jen hrstka fundamentalistů. „Ti, kdo nesouhlasí s Tonyho konverzí, jsou farizejové moderní doby,“ prohlásil jeden spolupracovník bývalého premiéra. „Kolik katolíků může opravdově říci, že souhlasí s naprosto všemi prvky církevního učení? Ať první hodí kamenem, kdo je bez hříchu.“ Stephen Pound, labouristický poslanec a katolík, byl stejného názoru. „Tony asi není dokonalý. Ale v celé historii byl na Zemi jen jeden člověk, který byl dokonalý. Pokud se chce Tony připojit k jediné pravé církvi, měli bychom to oslavovat.“ Přes všechnu kritiku Blairovy dřívější politiky a pochyby britských katolíků o jeho konverzi nelze zapomínat na to, že tento krok byl především věcí Blairova svědomí, jeho osobního vztahu k Bohu a zvážení jeho zpovědníka.
Jan Jireš
(Mezititulky redakční)
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou