26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

To by můj dávný přítel jistě nechtěl...

7. 2. 2011

|
Tisk
|

Vydání: 2011/7 Jakub Deml, 7.2.2011, Autor: Jiří Kuthan

Příloha: Perspektivy

České umělecké dějepisectví ztrácí v osobnosti Mojmíra Horyny (nar. 1945) jednu z nejvýraznějších postav své novodobé éry. Významně se podílel mimo jiné i na vzniku a směřování Ústavu dějin křesťanského umění při Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Čtenáři Perspektiv se s jeho názory na osud ohrožených sakrálních staveb u nás měli možnost seznámit v celostránkovém rozhovoru uveřejněném v červencovém čísle v roce 2003.

V oficiálním životopisu profesora Mojmíra Horyny se lze dočíst, že mezi lety 1963 až 1969 absolvoval studium dějin umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Kdo v těch letech na naší fakultě studoval, dá mi snad za pravdu, že to byla krásná doba, kdy zde vládla neuvěřitelně liberální a svobodná atmosféra a vzduch byl naplněn – z dnešního pohledu možná naivním – očekáváním změn a nové budoucnosti.

Studium a vzory

Katedra dějin umění, která tehdy měla své prostory v budově pražské Právnické fakulty, měla veliké štěstí, že si i navzdory době zachovala svou vysokou odbornou úroveň. Po roce 1948 na ní nesměly učit takové osobnosti, jako byl například Václav Mencl, jehož oborem byla středověká architektura, Oldřich J. Blažíček (barokní umění) či profesor Josef Cibulka. Cesta k odbornému působení tu byla uzavřena Dobroslavu Líbalovi a dalším vynikajícím osobnostem. Ale přes to všechno v čele katedry stál v našich časech profesor Jaroslav Pešina, velký znalec středověkého umění a jmenovitě malířství, jenž svou autoritou garantoval vysokou kvalitu studia. Působil tu tehdy ještě i profesor Jan Květ, jako externista Viktor Kotrba (středověká architektura), Jaromír Neumann (baroko) a z mladší generace Jiří Kropáček (pozdně gotické a renesanční umění), Petr Wittlich (moderní umění) a jako mladý asistent sem nastoupil Jaromír Homolka, jehož oborem bylo zejména středověké sochařství. V těch dobách studoval dějiny umění v každém ročníku jen nepatrný počet studentů, což dovolovalo, že vztah mezi nimi a učiteli mohl být mnohem bezprostřednější, než je tomu dnes. Shodou okolností jsme se s Mojmírem Horynou stali jakýmisi prvními neoficiálními žáky Jaromíra Homolky, který se stal nepsaným patronem našich diplomových prací. Bylo to velmi šťastné, neboť Jaromír Homolka měl vzácný dar vnímat bytostné vlastnosti uměleckých děl a ty také sám ve svých pracích interpretoval v rámci širších duchovních vazeb a souvislostí. Velmi záhy našel Mojmír Horyna cestu i k velkému znalci českého baroka Pavlu Preissovi, který pak patřil k jeho celoživotním přátelům. V tomto ovzduší vznikala Horynova diplomová práce o pražském barokním oltáři. Už tehdy bylo jednoznačně definováno jeho celoživotní směřování. Byla to velká láska k umění českého baroka a současně hluboký zájem o filozofii, zejména ho fascinovalo myšlení Kantovo a Heideggerovo. Tak přirozeně vplynul do okruhu kolem profesora Jana Patočky. Horynova filozofická orientace byla natolik široká a intenzivní, až se někdy zdálo, že snad dráhu historika umění opustí, ale nakonec se tak nestalo. Filozofie však navždy zůstala výraznou součástí jeho vidění, odborné erudice a metody.

Praxe památkáře

Své studium uzavřel Horyna až po srpnu roku 1968, tedy v době poznamenané tísnivou společenskou atmosférou. Jako čerstvý absolvent a elév nastoupil do Národní galerie a pak zanedlouho přešel do Střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Pardubicích. V roce 1972 byl pak přijat do Státního ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů v Praze, a to do ateliéru v Jindřišské ulici, který nikoliv oficiálně, nýbrž fakticky vedl Dobroslav Líbal. Právě on tu udával směr a tón ve všem všudy. Neefektivnost, s jakou se tehdy pracovalo v mnoha státních institucích a podnicích, tady neexistovala. Vyžadovalo se naopak nezměrné pracovní nasazení, a díky tomu z „Líbalova“ ateliéru vycházelo obrovské množství poctivě zpracovaných průzkumů památkových objektů, areálů i celých lokalit. Že zde mohli působit jen spolupracovníci bytostně oddaní svému povolání, bylo samozřejmostí. Mojmír Horyna se do tohoto společenství pevně zařadil a za léta, kdy tu až do roku 1987 působil, zde odvedl ohromný kus práce. Vzor Dobroslava Líbala a spolupráce s řadou vynikajících kolegů (mimo jiné s ing. arch. Janem Mukem ml.) se výrazně vtiskly do Horynova odborného profilu. Požadavek hlubokého poznání historických okolností, za nichž památka vznikala, a její technicky přesné vyhodnocení a podrobná dokumentace, jak se to pod vedením Dobroslava Líbala dělalo, to vše se stalo vnitřní součástí Horynovy vědecké práce, které dodávalo vyšší dimenzi jeho duchovní a filozofické směřování.

Znalec Santiniho

V roce 1987 se Mojmír Horyna na své profesní cestě nakrátko ocitnul na půdě Národní galerie, kde kdysi začínal. Ale listopad 1989 před ním otevřel nové životní perspektivy. Jaromír Homolka tehdy Mojmíra Horynu přivedl na Katedru dějin umění na Filozofické fakultě UK. V nových poměrech tu před Horynou stála řada úkolů. Jako univerzitní učitel dostal příležitost osvědčit svou výsostnou odbornost i nepochybné charisma. Svou pověst mezinárodně uznávaného znalce baroka potvrdil během let řadou prací, z nichž lze za všechny jmenovat knihu věnovanou rodu Dienzenhoferů, jejichž dílo tak výrazně poznamenalo tvářnost českého baroka, a zejména pak rozsáhlou monografii G. B. Santi- niho. Pro tento výjimečný úkol byl Mojmír Horyna svým bytostným ustrojením přímo stvořený. Santiniho dílo v Horynově podání před námi vyvstává nejen jako projev geniality velkého tvůrce, jako dílo prodchnuté schopností velkých technických řešení i rafinovaných geometrických konstrukcí, ale zároveň také jako výraz duchovního vizionářství a hluboké víry. Právě tato dimenze Horynovy knihy ve své době vyvolala kritiku některých badatelů, kteří bohatství světa a Božího stvoření nebyli schopni vnímat v celé jeho šíři. Horynova tištěná slova v knize o Santinim doplnily navíc i skvělé a promyšlené fotografické snímky, které pro ni provedl Horynův přítel z Ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů Vladimír Uher. Kniha je tak i díky své grafické úpravě sama o sobě uměleckým dílem – Němci by tu použili do češtiny těžko přeložitelný termín „Gesamtkunstwerk“.

Univerzitní učitel

Horynově pověsti mezinárodně uznávaného odborníka odpovídaly i jeho rozsáhlé styky s řadou renomovaných zahraničních kolegů – s prof. Daliborem Veselým z univerzity v Cambridge, prof. Helmutem Lorenzem na univerzitě ve Vídni, prof. Bernardem Schützem z Mnichova a mnoha dalšími. Na půdě Karlovy univerzity byly schopnosti Mojmíra Horyny notně využity, což se odrazilo i v tom, jak rychle stoupal po žebříčku univerzitních hodností. Záhy se habilitoval, získal hodnost profesora, stal se ředitelem Ústavu pro dějiny umění na Filozofické fakultě a mezi roky 2006 až 2010 zastával funkci prorektora. Tady měl na starost oblast akademických kvalifikací, tj. průběh habilitací a řízení ke jmenování profesorů. Úřad převzal s vědomím vysoké odpovědnosti vůči univerzitě. V době, kdy jsme svědky pokusů o „reformní“ zásahy vedoucí ve svých důsledcích k devalvaci vysokoškolského studia, byl Mojmír Horyna až přísným zastáncem tradičních hodnot. V jeho konání dominoval požadavek, aby nezbytnou vlastností univerzitních učitelů byla jejich vědecká erudice. Nebyl z těch, kdo se domnívají, že duchovní vizi a akademickou kvalifikaci lze jednoduše nahradit „manažerským“ způsobem řízení. Vedle práce pro Karlovu univerzitu se Mojmír Horyna neúnavně angažoval v oblasti památkové péče. Tady svým vlivem usiloval o její dobré směřování. Současně se zasazoval o jednotlivé monumenty – k trvalým pomníkům Horynova usilování patří velkolepá obnova kdysi cisterciáckého proboštství v Mariánské Týnici. Když jsme v roce 2003 zakládali Ústav dějin křesťanského umění při Katolické teologické fakultě UK, stál Mojmír Horyna u jeho zrodu. Výrazně se podílel na jeho činnosti a směřování a zasazoval se trvale o upevnění jeho místa v životě církve, v rámci odborné uměleckohistorické obce, celé Karlovy univerzity i fakulty, kde ledacos nebylo vždy jednoduché.

Vzpomínáme s vděčností

Obraz Mojmíra Horyny, jak jsem ho zde představil, mi pohříchu připomíná ikonu, a to by můj dávný přítel jistě nechtěl. Když měl promluvu u příležitosti mých šedesátých narozenin, přiznal před velkým shromážděním, že na rozdíl ode mne strávil bezpochyby mnohem víc času v rozličných hospodách. Rád vyprávěl anekdoty a i svá vystoupení prokládal vtipy a dovedl se neuvěřitelně smát všemožným legráckám i projevům lidské hlouposti, na něž někdy naopak spontánně reagoval razantním způsobem. V pozdních osmdesátých letech minulého století prodělal Mojmír Horyna těžkou chorobu. Zážitek z této doby, kdy se pohyboval na rozhraní života a smrti, v něm prohloubil víru a zároveň přinesl vědomí toho, že každý den je darem od Boha. Toto obdarování také s plným vědomím bohatě naplňoval. Odešel ve chvíli, kdy měl rozpracovanou řadu velkých záměrů a byl zdánlivě v plné síle. Na jeho osobnost vzpomínáme s nesmírnou vděčností.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou