"To by měl slyšet náš pan ředitel..."

Vydání: 2008/11 Chápe kněze nejlépe kněz?, 11.3.2008

Příloha: Perspektivy

U vzniku mnoha oblastních Charit stáli počátkem devadesátých let dobrovolníci, kteří viděli ve svém okolí nějaký sociální problém a chtěli pomoci. Dnes se s novým zákonem o sociálních službách a také se zaváděním Standardů kvality začíná hovořit o potřebě změn v některých službách a jejich profesionalizaci. Na druhou stranu někteří zaměstnanci Charit mohou mít pocit, že po těch letech sami vědí, jak mají svou práci dělat, a domnívají se, že ve škole se nic nového nenaučí...
Bylo by špatné, kdyby se entuziasmus jakožto praktický výraz křesťanství, který stál u vzniku mnoha Charit, z charitního díla vytratil. Avšak pouze on nestačí. Sociální práce je velmi náročná a obtížná činnost, kterou je třeba chtít dělat, ale i umět dělat. A toto umění zahrnuje jak složku vztahovou, tak odbornou. Nelze je od sebe oddělovat, odbornost je tedy výrazem odpovědnosti ke klientům. Ostatně i Benedikt XVI. v encyklice Deus Caritas est píše, že odborná kompetence je první a základní předpoklad. Sama o sobě ale nestačí, je potřeba lidskost, pozorné srdce. Naučit například něco nového člověka s těžkým mentálním handicapem je mnohem těžší než to naučit vysokoškoláka. Prestiž vysokoškolského učitele ve srovnání s pracovníkem v sociálních službách je však nesrovnatelná. Kladu si otázku, zda k tomu nepřispělo také to, že v těchto zařízeních mohl v minulosti pracovat téměř každý, bez splnění jakýchkoli kvalifikačních požadavků.

Změnila se dnes nějak tato situace?
Ano. I když ještě nedávno se mi někteří studenti svěřovali, že třeba nemohou uvádět svůj titul na jmenovce na dveřích, protože jejich nadřízený ho nemá. Horší pak je vztah takového člověka k odbornému vzdělání vůbec. Důsledkem je, že zaměstnanci kvalifikaci nemají, nemohou či nemají zájem si ji zvyšovat. Tím se dostáváme do začarovaného kruhu, kdy říkají, že s klienty není možné nic dělat. Ve skutečnosti to neumí. Když s klienty není možné nic dělat, tak není potřeba žádné vzdělání, a tak to jde pořád dokola. Novým zákonem o sociálních službách, který stanovuje kvalifikační předpoklady pro práci v sociálních službách, se prosadila vůle tento začarovaný kruh rozetnout. A ani Charita nemůže stát stranou tohoto proudu.

Jak z pohledu odbornosti svých zaměstnanců vychází Charita ve srovnání s ostatními subjekty, které poskytují sociální služby?
To je velmi různé a nerad bych zobecňoval. Záleží především na samotných zaměstnancích. Nelze říct, že by v Charitách byla situace horší než jinde, protože znám řadu charitních zařízení, kde na odbornost svých pracovníků dbají. Charitu v tomto směru ale determinuje otázka, zda je víc odbornost, nebo takzvaný „duch Charity“. Vedoucí pracovníci se leckdy přiklánějí k tomu, že to druhé. Samozřejmě, kdyby zdůrazňovali jenom odbornost, bylo by to také špatně. Někdy se dokonce setkávám s názorem, že jsme „charitou“ i pro její pracovníky, na které nejsou kladeny odpovídající nároky. A na druhou stranu, že správný „chariťák“ je ten, který nepracuje pro peníze. S tím souvisí také ohodnocení zaměstnanců. Pokud jsou mzdy hluboce pod úrovní platů v jiných zařízeních, nelze se divit, že kvalifikovaní lidé z Charity odcházejí. Entuziasmus je sice potřebný a chvályhodný, ale existuje také odpovědnost například k rodině. Leckdo si může dovolit, respektive je ochoten s nadšením pracovat za nízký plat několik let, ale nejde to do nekonečna. Vím, že financovat sociální služby je nesmírně obtížné, ale pokud je to na úkor zaměstnanců, nepovažuji to za křesťanský přístup – naopak.

Nemůže to být také tím, že vedoucí je manažerská funkce, na kterou není ze zákona požadováno vysokoškolské vzdělání, a proto odbornosti svých podřízených nepřikládají patřičnou důležitost?
Vysokoškolské vzdělání jistě není samospasitelné, ale někdy se s podobnými projevy setkávám. Naše škola provozuje vzdělávací středisko, které nabízí různé kurzy pro pracovníky tak říkajíc z terénu. Lidé z některých organizací sem přicházejí bez vědomí zaměstnavatele, ve svém volném čase. Skutečnost, že se vzdělávají, je ze strany nadřízených brána spíše jako přítěž. Nedá se ovšem říct, že by to bylo specifické pro Charitu a nikde jinde se to nevyskytovalo. Třeba situace v ústavech sociální péče je obdobná. Je symptomatické, že pak často slyším povzdech „to by měl slyšet náš pan ředitel“.

Mohl byste popsat, jak vypadají dobrá charitní zařízení, ale také jak vypadají některá zařízení, která nejsou příliš kvalitní?
Těch charakteristik je celá řada a většinou je vnímá i laik. Každý může použít měřítko, zda by se v této službě cítil dobře sám, zda by ji doporučil svému příteli, někomu z rodiny. Vztah personálu musí být v tom nejkrásnějším slova smyslu lidský, ale ne hraný. Uživatelé se musí cítit bezpečně, a to v každé situaci. Služba musí reflektovat všechny potřeby, tedy i ty, které nejsou na první pohled vidět, nebo o jejichž uspokojení si klient nedokáže sám říci. Vždycky mě také zajímá, jak služba naplňuje své poslání, tedy to, proč vůbec existuje. Jestliže smyslem azylového domu je resocializace klientů, tak u kolika klientů se to podařilo, pokud v poslání domů pokojného stáří čtu, že součástí služby je podpora při rozvíjení nebo udržení sebeobslužných činností, tak jak tato podpora vypadá a jak se daří. Kvalita se pozná také podle toho, jak se pracovníci chovají v mezních situacích a ve chvílích, kdy se v jejich rozhodnutí projevuje hodnotový systém.

Jak by měl postupovat člověk, který vidí, že v zařízení je něco v nepořádku, ale jeho nadřízení to takto nevidí nebo jej od řešení problémů odrazují z obavy, že by to mohlo poškodit organizaci a její dobré jméno?
V této otázce je skryta celá řada možností. Například to, že nadřízený má jiný názor, což je samozřejmě legitimní. Může to ale být i tak, že problém nevidí či nechce vidět, a přitom reálně existuje. A samozřejmě také obava z poškození dobrého jména, pokud by něco negativního vyplavalo na povrch. To je velmi nebezpečné, poněvadž když se problémy neřeší, většinou bují. Takže se ostudě neubrání, jen je větší. Přičemž přiznat problém a řešit jej není žádnou ostudou. A hlavně, na neřešený problém, je-li skutečný, vždycky někdo doplácí. V každém případě nikdy nedoporučuji nadřízeného obcházet. Teprve když není zbytí, je třeba se obrátit na nadřízenou instanci. A tady vidím problém v tom, že Charita není klasickou hierarchickou organizací, byť uspořádání v jednotlivých diecézích je dost různé. Pokud problém nedokáže adekvátně posoudit a řešit nadřízený pracovník, respektive ředitel, měla by to posoudit a vyvodit důsledky rada Charity. Problém bývá, pokud je fungování rady pouze formální, nebo pokud v ní zasedají lidé, kteří dané problematice nerozumí.

Vrátil bych se k zaměstnancům, kteří svoji práci dělají třeba již deset let a mají zákonitě pocit, že za tu dobu ví, jak mají svoji práci dělat a že ji dělají dobře. Teď se po nich ale chce, aby se vzdělávali. Oni si totiž mohou myslet, že už jim stejně nikdo nic nového k jejich práci neřekne...
Zajímalo by mě, z čeho taková sebejistota pramení. Představte si člověka, který nic nevystudoval, nevzdělává se, ale řekl by vám, že v nemocnici již pracuje deset let, takže všechno umí a bude vás léčit. Ale záleží vždy na konkrétním člověku. Pokud svoji práci dělám jen proto, abych se uživil a klient je pro mě ten, kdo mě obtěžuje, tak můžu mít sebelepší vzdělání, ale stejně budu svoji práci dělat špatně. A naopak snažím-li se dělat svoji práci dobře, je její neoddělitelnou součástí získávání nových poznatků, osvojování nových dovedností, postupů a metod. Každý ví, že se svět kolem nás vyvíjí, že s tím, s čím jsme obstáli včera, dnes už neobstojíme. Má-li někdo o svoji práci zájem a chce, tak se lecčemu naučí. Vzdělání není zárukou, ale předpokladem k výkonu nějaké práce.

Říká se, že kromě odbornosti by zaměstnanci Charity měli mít i charitního ducha. Jak by se to mělo projevovat? V Charitě přece nepracují jen věřící.
To ani není možné už jen z praktických důvodů. Nevím sice jaká, ale určitě velká část služeb by v takovém případě musela být zavřena pro nedostatek zaměstnanců. To však nepovažuji za hlavní. Není totiž pro mě křesťanská ta služba, která nezve ke společnému dílu všechny lidi dobré vůle. Oni však musí vědět, na čem se mají podílet. A praktikující křesťané by jim to měli umět vysvětlit. Místo toho slýchávám fráze, kterým nerozumí ani sami věřící. Pokud to ale nepojmenují, jak to pak mají dělat a jak hlavně mohou chtít, aby se s nimi na tom podíleli i lidé takzvaně nevěřící? Charita musí být specifická, musí to dělat zcela vědomě a musí se tím umět veřejně prezentovat.

Mohl byste tedy definovat to specificky charitní?
Uživatel v sociálních službách je často ve velice svízelné, mezní situaci. Pak velmi záleží na tom, o jaké hodnoty pomoc opřeme, jak se konkrétně rozhodujeme, co uděláme, co klientovi poradíme. Základním měřítkem je biblické Desatero. Opomíjenou hřivnou katolické církve je její sociální nauka. Zde najdeme celou řadu zcela konkrétních inspirací. Například, že křesťanská pomoc může být pouze celostní, tedy, že musí myslet na všechny dimenze člověka, včetně duchovní. Že musíme zároveň usilovat o pozemské i o věčné dobro. Charitní služby by měly být určeny těm nejpotřebnějším, tedy i těm, které ostatní odmítnou. Budeme to ale umět? Vidět důstojnost člověka, když páchne, je pomočený, opilý a agresivní, to je především záležitostí vůle. A tady nám může být pomocí například to, že hodnota člověka nezávisí ani na pozemských statcích, ani na produktivitě.

Říkáte, že hodnota člověka nezáleží na produktivitě. Sociální služby často deklarují, že jejich snahou je vracet člověka na trh práce. Nemůže tu být tedy rozpor mezi společenskou zakázkou a posláním sociálních služeb?
Cíl sociálních služeb není takto vyhraněný. V zákonu o sociálních službách se uvádí, že jejich úkolem je posilovat sociální začleňování, k čemuž zaměstnání jistě přispívá. Dotkl jste se ale oblasti, na které lze ilustrovat stav naší společnosti. Zcela běžně se lidé rozlišují na produktivní a neproduktivní, případně produktivního a postproduktivního věku. Kdo je produktivní? Ten, kdo nabízí půjčky s nemravným úrokem a vydělává velké peníze, nebo nemohoucí babička, která leží na posteli a modlí se? Kdo je víc produktivní? Žena, která chodí do zaměstnání, nebo ta, která je doma a vychovává děti? Člověk přece nevytváří jen hodnoty materiální. Myslím, že právě na těch nemateriálních, tedy těch hůře měřitelných, záleží daleko více. Na jejich šíření a obnově má a musí mít Charita podíl.
Rozhovor připravil Ondřej Mikulášek
Martin Bednář, Ph.D., vystudoval speciální pedagogiku, pracoval jako sociální pracovník. Od roku 1997 je ředitelem Caritas – Vyšší odborné školy sociální Olomouc. Dlouhodobě se zabývá kvalitou sociálních služeb.
Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay