Téma už ne traumatické, ale dráždivé

Vydání: 2013/20 Plzeňská diecéze slaví dvacet let, 14.5.2013

Příloha: Perspektivy

 

Otázka česko-německých vztahů léta Páně 2013
 
Z cyklu Zmizelé Sudety, kostel Dolní Boříkovice. Snímek Pavel Pola
 
Když se dnes podíváme na národnostní mapu České republiky, vidíme, že v pohraničních oblastech, které do dnešních dnů nesrovnaly pokles počtu obyvatel po vyhnání Němců po roce 1945, najdeme – snad kromě Prahy – mnohem víc cizinců než v českém vnitrozemí.

Důsledkem odsunu se tedy nestalo „vyčištění českého národního prostoru“, ale vznik rozsáhlých příležitostí, které se dočkaly své chvíle. – Mezi cizinci v pohraničí jsou nejen tehdy neodsunutí Němci (které po listopadu 1989 stát vyloučil z restitucí, nedorovnal jim nespravedlivě zkreslené důchody, nedostalo se jim slova omluvy, protože symbolické gesto Paroubkovy vlády vůči sudetoněmeckým antifašistům se týkalo výhradně těch, kteří byli odsunuti), ale mnohem početnější Slováci, Ukrajinci, Vietnamci a Rusové. Zatímco imigranti ze Slovenska a Ukrajiny tvoří spolu s Romy spíše sociálně slabou složku obyvatel česko-německého pohraničí, Vietnamci (někteří zde byli již před pádem bývalého režimu, pracovali například v textilních továrnách) se postupně ekonomicky i společensky etablují a získávají vliv nejen v obchodě, ale dnes už třeba v porcelánovém průmyslu. A Rusové jsou dnes nejen hosty, ale usedlíky v Karlových Varech a dalších lázních v severozápadních Čechách, kde mají své majetky a investice, kam importují vlastní kulturu (včetně sakrálních staveb) a finančně (korupčně?) ovlivňují politiku regionů. Aniž jsou ovšem zapojeni do demokratických struktur, tedy kamkoliv zvoleni.

Finanční intervence

Působení Němců, či obava z něj, je v této situaci jen malou, atavistickou součástí celkových změn ve složení obyvatel česko-německého pohraničí. A stejným procesem, jen v opačném směru, se ubírá naděje v Němce jako zákazníky a zaměstnavatele. Už padla legenda, že u nás je lepší pivo, že jsou zde levnější potraviny, že máme lepší vkus (to lze dobře posoudit na adventním trhu v kterémkoli městě na obou stranách hranic). Možná bychom byli docela rádi, kdyby si u nás tu a tam některý Němec koupil dům, zejména tehdy, kdy je to historická, památkově chráněná ruina, na jejíž údržbu nemáme, ale neděje se tak. K civilizovanému demokratickému chování obyvatel západní Evropy totiž nepatří užívání zámku jako honosného sídla 
– a jiné využití nebývá k dispozici. Takže poslední dobou tyto objekty překvapivě často kupují Rusové, pro něž je nápadný přepych uznávaným vyjádřením společenského statusu a kteří si nelámou hlavu s tím, že kulturní památka by měla být přístupná veřejnosti. Obavy z majetkových nároků Němců vystřídaly po schválení zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi obavy z majetkových nároků církví (možná stejně zbytečné).

Ze strany Němců došlo v posledních dvaceti letech k velkým finančním intervencím na obnovu vnějšího vzhledu pohraničí. Vnitřní fungování církví, zemědělství, obcí a kulturních institucí se ale musí podporovat občanskou aktivitou – a tu vyvíjí německá společnost soustavněji než česká. Německý venkov nebyl vnitřně zdevastován tak jako český (ani v NDR), zájem o krajinu a každodenní život v ní je tam mnohem větší než u nás. Jejich slavnosti, setkávání, výlety vyzývají nás na české straně, abychom se připojili. Moc to neděláme, nemáme na to povahu, neradi se organizujeme. A také jsme pozbyli těch tradic.

Bavorská katolická církev a její organizace velice pomohly s opravami kostelů v pohraničí. Také klášter premonstrátů v Teplé, jehož historie je z hlediska česko-německých vztahů složitá a příznačná, se podařilo uvést do provozu s přispěním bratrského kláštera v Bavorsku. V případě cisterciáckého kláštera v Oseku u Duchcova se to už říci nedá. Vznikly církevní školy, které hned v devadesátých letech 20. století doplnily bezplatnou nabídku středoškolského vzdělávání: jejich založení by také nebylo možné bez přispění německých diecézí. Bohoslužby, sloužené v českých příhraničních kostelech v němčině, dnes už nepohoršují – přispěla k tomu otevřená hranice s možností putovat.

Trabant, Wartburg, Škoda

Znalost německé kultury u nás po roce 1945 velice upadla. Německý historik Frank Boldt, usazený po roce 1990 v Chebu, naléhavě připomínal, že v nacistických vyhlazovacích táborech a při nocích dlouhých nožů hořela a hynula německá kultura. Jako kdyby se ďábelské dílo podařilo – dlouho u nás nebyly k dispozici dějiny německé literatury ani dějiny Německa vůbec. Němečtí autoři byli překládáni selektivně, upřednostňováni byli ti z NDR a k těm měla zase česká společnost dvakrát komplikovaný vztah – jednak díky přežívajícímu odporu k Německu jako strůjci nacismu, jednak kvůli nedůvěřivému a pohrdavému vztahu k socialistické NDR. Nařízený vztah přátelství zemí socialistického tábora nefungoval, snad jediný skutečný vztah se uskutečňoval prostřednictvím automobilů Trabant, Wartburg a Škoda, tam probíhala čilá vzájemnost. A pak ještě mezi přáteli parních lokomo-
tiv.

Po srpnu 1968 se zejména v česko-bavorském pohraničí vyplatila znalost němčiny těm, kdo ji ještě měli, když se ukázalo, že zatímco signál Svobodné Evropy lze účinně rušit a česká média se stala hlásnou troubou normalizace a vyřizování účtů za Pražské jaro, při česko-německé a česko-rakouské hranici bylo možno přeladit na německou (rakouskou) televizi a z kvalitního vysílání mít objektivní informace. Existence železné opony ovšem způsobila, že informace ze svobodných televizí za hranicemi neměly ve své době nijak velký vliv. Nebyla naděje něco změnit, nebyla tedy ani motivace dobírat se pravdy.

Otázky současné doby

Po roce 1990 začala kulturní periodika i veřejnoprávní média systematicky pracovat na doplnění obrazu kultury v českých zemích o tu německojazyčnou. Velký díl práce na tomto poli vykonali spisovatelé: Alena Wagnerová svými knihami Odsunuté a Neodsunuté vzpomínky, pohledem do dějin rodiny Franze Kafky, monografií o Mileně Jesenské a Sidonii Nádherné. V lidovější, ale literárně kvalitní podobě tak činil Zdeněk Šmíd svými romány Cejch a Čekání, ale rovněž třeba beletrizovaným průvodcem po Karlových Varech, kde bořil stereotypy a připomínal spíš paradoxy vzájemného soužití. Dnes se problematikou česko-německých vztahů v literatuře zabývá už generace, která ony události nemohla zažít (Jaroslav Rudiš, Jiří Hájíček, Kateřina Tučková, Jakuba Katalpa), a snad proto jsou pro ni tématem ne už traumatickým, ale spíše dráždivým.

Na téma těsně poválečných událostí v česko-německém pohraničí vznikly dva vynikající (a okamžitě zakázané) filmy už v šedesátých letech minulého století: Kočár do Vídně (Procházka – Kachyňa) a Adelheid (Körner – Vláčil). Podle scénáře Vladimíra Körnera natočil režisér Milan Cieslar po roce 2000 filmy Pramen života a Krev zmizelého, kde rovněž zpochybňuje zažité stereotypy, umělecké síly filmů šedesátých let však i při vší výpravnosti a výborném hereckém obsazení nedosáhl. V roce 2010 se objevil v kinech očekávaný česko-německý koprodukční film Juraje Herze Habermannův mlýn. Kritik Kamil Fila píše, že „na kvalitě tohoto filmu se ukazuje, jak je společné téma oboustranných vin společensky málo rozčilující“. Umělecká průměrnost a nevalný zájem publika dosvědčují, že téma poválečného uspořádání a otázka Sudet dnes českou společností nehýbou, že jsou v tomto smyslu vztahy urovnány. Současná doba má jiné otázky.

Ty klade kulturní veřejnosti Pražský divadelní festival německého jazyka, který se koná již od roku 1995. Nejrůznější podoby autorských přístupů, přehlídka hereckých a režijních rukopisů a umělecké odvahy se zdály být v devadesátých letech minulého století, kdy festival ještě pod patronací dramatika Pavla Kohouta v Praze začal působit, u nás nedostižné. Mezitím se současná německá dramatika stala součástí repertoáru českých divadel, divadelníci navázali tvůrčí kontakty. Srovnání podpory kultury u nás a v německých zemích však vyznívá v náš neprospěch čím dál křiklavěji. Obecně se daří spíše vyplňovat bílá místa v dějinách, než vstoupit do kontextu současné tvorby jako sebevědomý partner s vlastními tématy.

Významným vědeckým příspěvkem k dějinám vzájemných kulturních vztahů je monografie Jitky Ludvové Až k hořkému konci. Pražské německé divadlo 1845–1945 (Academia 2012). Populární formou hovoří o německém divadle v Čechách také čtivá kniha Františka Hromady Historie chebského divadelnictví. Obě publikace přesahují do obecného historického obrazu dějin česko-německých vztahů.

Pražský literární dům spisovatelů německého jazyka, založený spisovatelkou Lenkou Reinerovou, podle svých možností pěstuje kontakty mezi českými a německy píšícími autory, ale také soustavně rozvíjí vzájemné poznání o české, německé a židovské kultuře v českých zemích. Velký význam pro vzájemné vztahy má v Praze Goethe-Institut, který poskytuje nejen výuku němčiny na nejvyšší úrovni, ale také disponuje knihovnou a samozřejmě pořádá řadu kulturních akcí v obou jazycích. A důležitou roli v drobné kulturní práci hrají krajská a regionální muzea ve městech bývalých Sudet, osídlených českými Němci.

Collegium Bohemicum chystá první stálou expozici dějin a kultury německy mluvících obyvatel českých zemí ve dvou patrech levého křídla krajského muzea v Ústí nad Labem. Příprava expozice, jako ostatně celá česká kultura, se potýká s nedostatkem financí a pokračuje pomaleji, než se předpokládalo. V sociálně mimořádně problematickém Ústeckém kraji není otázka česko-německého soužití a dialogu předmětem zájmu regionálních ani celostátních politiků. Tato situace ovšem nastává v dějinách česko-německého soužití vždy, když se dostaví hospodářské a sociální problémy. Společnost je pak náchylnější k demagogii, uzavírá se, pěstuje mýty a antagonismy, ztrácí se zájem o kvalifikovaný názor a přednost dostává zkratkovité tvrzení.

Rámec je stanoven

Na závěr si však dovolím vyslovit přesvědčení, že česko-německé vzájemné vztahy jsou v současné době dobré. A troufám si říci, že mohou být ještě lepší, když k nim budeme přistupovat s vizí společného členství v Evropské unii, a ne optikou doby, kdy se Evropa rozpadala. Vnější rámce vzájemné dobré vůle jsou stanoveny. Obsah je na nás.

Autorka (nar. 1955) vystudovala dramaturgii na pražské DAMU. Od roku 1987 pracovala jako dramaturgyně Západočeského divadla v Chebu. Poté v Českém rozhlase Plzeň, nyní v Českém rozhlase Vltava jako redaktorka literárně dramatické redakce.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

Složitost Evropy Michal 15.5.2013 02:08

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay