26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

'Tak žádné strachy, Bůh je s námi...'

17. 1. 2006

|
Tisk
|

Před válkou a během okupace

Vydání: 2006/3 Jednota křesťanů, 17.1.2006, Autor: Jaroslav nejml. Cuhra

Příloha: Perspektivy

Opožděné laudatio k nedožitým narozeninám statečného křesťana a vězně dvou totalit = podtitulek

V březnu roku 1937 uspořádaly Lidové listy anketu, jejímž jádrem byla otázka po smyslu a významu křesťanské kultury v našich národních dějinách. Mezi oslovenými katolíky byl tehdy i ing. arch. Jaroslav Cuhra, který se spolu s architektem J. Chomutovským autorsky podílel na tvorbě oltářů na pražském Václavském náměstí a na strahovském stadionu při I. celostátním sjezdu katolíků v ČSR v roce 1935.

V odpovědi s podivuhodnou jasnozřivostí vystihl národní i svou osobní budoucnost: „Vývoj směřuje k okamžiku, kdy se bude jednati o bytí nebo nebytí křesťanství a křesťanské kultury v našem národě a kdy tento náš národ se ocitne v nebezpečí, že ztratí nejvlastnější důvod své existence před tváří Boží. Je proto nejenom mravním nebo nacionálním, ale přímo náboženským příkazem českých a slovenských katolíků, aby opustili všechna vnější a formální dělítka a ze všech sil usilovali o plnost ducha Božího...“ Že tato velká slova bere vážně, měl v následujících desetiletích beze zbytku potvrdit. „Neochvějný apoštol a přítel,“ jak jej po jeho smrti charakterizoval břevnovský opat Anastáz Opasek, si tedy jistě zaslouží alespoň malé připomenutí.

Architekt Jaroslav Cuhra, člen Třetího řádu svatého Františka a neúnavný hlasatel apoštolátu každodennosti, se narodil v roce 1904. V předválečném období se angažoval v České lize akademické, spolupracoval s Janem Evangelistou Urbanem a Metodem Klementem a vychovával své čtyři děti. Mobilizaci prožil v aktivní službě na slovensko-maďarských hranicích, jeho jednotka se jako jedna z mála dostala i do přímých bojů. Šok z kapitulace byl nelíčený, považoval ji za nepřijatelnou a trpce nesl známky uspokojení slovenského obyvatelstva nad českým neštěstím, o to tíživěji, že jej s nimi spojovala jedna víra.

Na nacistickou okupaci reagoval zapojením do odbojové činnosti, spolupracoval s pravoslavným kaplanem Petřekem při ukrývání parašutistů po atentátu na Heydricha, organizoval spojení mezi pražským a plzeňským odbojem skupin Alex a ÚVOD. Nezastavilo jej ani zatčení v roce 1942, kdy prošel „úspěšně“ výslechy na Pankráci, ani odvlečení jeho bratra Josefa do Osvětimi, který zde ve stejném roce zemřel. Během pražského povstání byl pověřen velením nad jedním z bojových úseků.

Tři poválečné roky se navzdory nejasné budoucnosti staly časem jeho zasloužených úspěchů; byl poslancem Zemského národního výboru za lidovou stranu, náměstkem ministra techniky i členem poradního kruhu arcibiskupa Berana. Úzce se přátelil se svými budoucími spoluvězni, jako byli Josef Zvěřina či již zmíněný Anastáz Opasek, stal se „čestným občanem“ několika měst, k jejichž poválečné obnově přispěl.

Komunistický převrat byl pro něj novou výzvou k odporu. Definitivně byl zatčen v listopadu 1948. Záminkou byl jeho údajný „velezrádný styk s cizinou“ a plánování převratu v intencích „ilegální“ křesťanskodemokratické strany. Dlouhé měsíce strávil ve známé vyšetřovně v Uherském Hradišti, odkud se traduje jeho výrok: „Když nás táhli ke Grebeníčkovi, tak jsme již kolikrát křičeli předem.“ Přestože žádnou protistátní činnost nedoznal, byl odsouzen na dvanáct let. Nejprve jáchymovské tábory a následně pevné věznice daly jeho utrpení nový smysl.

Vzhledem ke svému věku i životním zkušenostem se stal oporou mnoha spoluvězňů, organizoval bohoslužby a nábožensko–vzdělávací kroužky, povzbuzoval i vypravěčskými schopnostmi. Jak vzpomíná jeden z jeho spoluvězňů, geolog a spisovatel Jiří Krupička: „Vykládal s vervou, dobře se poslouchal a dobře se s ním diskutovalo.“ Z dopisů domů i ze zachovaných podkladů pro přednášky čiší hluboká víra v Boha, kterému je třeba sloužit bez reptání za všech okolností a zároveň nezlomné přesvědčení o konečném vítězství dobra a spravedlnosti. Skutečnost, že tomuto vítězství je ovšem třeba napomoci, se projevila i ve stálém uvažování o „postsocialistické“ budoucnosti a v úvahách o formování křesťanskodemokratického hnutí jako základny pro přechod od stávajícího socialistického systému ke spravedlivějšímu uspořádání.

V květnu 1960 byl na amnestii (beztak půlroku před vypršením trestu) propuštěn. Na rozdíl od mnoha jiných se měl kam vrátit – přes těžko představitelné potíže přežilo manželství i rodina pohromadě. Po doléčení (ve vězení onemocněl mimo jiné i TBC) získal práci v oboru, ovšem tlak StB ještě neměl skončit. Rodina byla nejprve vystěhována z bytu na Malé Straně, následovaly provokace a cílené sledování, které vyvrcholilo novým zatčením v červnu 1961. Jako údajný organizátor křesťanskodemokratické strany, plánující státní převrat, byl opět odsouzen, tentokrát na osm let. Spolu s ním se ve vězení ocitly téměř čtyři desítky osob, vesměs bývalých politických vězňů. Druhé uvěznění těžce nesl, považoval se (neoprávněně) za odpovědného za osudy údajných společníků a ještě po letech shrnul své pocity ve větě: „Postupně jsem začínal věřit, že jsem skutečně jedním z největších zločinců, že jsem napáchal spousty zla a neštěstí svým drahým a že se přede mnou rozevírá propast a neblahý závěr života.“

Následovala nová cesta po věznicích a setkání s dosud vězněnými přáteli, pokračoval však i teror ze strany StB, která byla přesvědčena, že ani tentokrát se jí nepodařilo odhalit skutečnou strukturu „ilegální křesťanské demokracie“. Propuštěn byl po sedmnácti poctivě „odsezených“ letech až v srpnu 1966.

Ještě na prahu Pražského jara neustal dozor v rámci akce StB Amnestant, rok 1968 mu však dal příležitost k pokusu o  realizaci alespoň některých projektů promýšlených během dlouhých let žaláře. K těm nejznámějším patřilo zorganizování smuteční mše za oběti násilí nacistického a komunistického období, uskutečněné v pražské svatovítské katedrále dne 20. června 1968. V zamyšlení, které pro tuto příležitost připravil, zdůraznil, že nejde jen o smutek a soucit, nýbrž i o „spontánní oslavu ctností, které se ve své ryzosti vynořují teprve tehdy, když je člověk uvržen až na dno, bezbranný, zbaven všech odvěkých lidských práv, opuštěn a osamocen, tváří v tvář nemilosrdnému a všudypřítomnému mechanismu násilí a svévolné moci, psychologicky vytvořenému klimatu beznaděje, duševních depresí a strachu, a když přes toto všechno zůstane věrným poznané pravdě“. Přeplněná katedrála během bohoslužby dala jistě za pravdu jeho větám, že nelze začít jinak než připomenutím těch, kdo za tuto věrnost zaplatili životem.

Neustal ani uvažovat o přetvoření ČSL v moderní křesťanskodemokratickou stranu, životní zkušenosti jej však vedly k formulování realistických cílů – „nejde o vytváření totální a militantní opozice za každou cenu, nýbrž jen o tu opozici, která má v dané oblasti a v dané době cenu“. Přes tuto vědomou opatrnost se však setkával s patřičnou pozorností ze strany StB, která jej sledovala i v „nejprogresivnějších“ měsících Pražského jara, jak dokazuje zpráva o „státobezpečnostní situaci“ z července roku 1968. Po okupaci v srpnu téhož roku pak byl návrat k jeho intenzivnímu sledování naprosto logický, zvláště když StB dráždil požadavkem své rehabilitace. Vzhledem k tomu, že jeho druhé vyšetřování vedl Jaroslav Kubík, v roce 1969 již náměstek českého ministra vnitra, bylo to „tučné sousto“ i pro média. Nedořešený soudní spor se táhl až do jeho smrti v roce 1974.

Normalizaci vnímal jako beznadějný pokus obnovit a udržet prakticky mrtvý socialistický model, věřil v obnovu občanských ctností a statečnosti, které povedou k jeho destrukci. Ještě krátce před smrtí se pokusil publikovat v zahraničí kritickou analýzu situace v zemi, text ovšem zabavila StB při pokusu o jeho převezení přes hranice.

O jeho smrti informovala jen noticka v Lidové demokracii, ze vzpomínek a nekrologů přátel, z nichž mnozí odešli po roce 1968 do exilu, však vysvítá, jak silná pouta dovedl vytvořit. Za všechny je možné připomenout slova architekta Jana Sokola, který jej s úctou charakterizoval jako „muže statečného, pevného ve svém smýšlení, rytířského, jaký se tak špatně snáší s dnešním světem...“ Svou celoživotní víru krásně shrnul ve svém posledním dopise dceři: „Tak žádné strachy, Bůh je s námi a v tom je pramen naší radosti a optimismu...“
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou