Svobodu buď rozvíjíme, nebo pohřbíváme

Vydání: 2006/21 Pravidla manželského soužití, 23.5.2006, Autor: Ctirad Václav Pospíšil

Příloha: Perspektivy

Vracet se do minulosti má smysl především proto, že na tomto základě je nám dovoleno lépe chápat dnešní dobu i naši vlastní odpovědnost za ni. Je-li možné s právě naznačeným hledáním spojit i poznání velké osobnosti devatenáctého století, které zatím čeští badatelé nevěnovali prakticky žádnou pozornost, pak takový podnik rozhodně nabývá na přitažlivosti. Tou osobností je zřejmě největší italský myslitel první poloviny 19. století, Antonio Rosmini Serbati (1797-1855), v jehož velmi obsáhlém a tematicky rozmanitém díle nalezneme i krátký spis nazvaný Komunismus a socialismus (1847).

Prorok moderní doby
Antonio Rosmini se narodil v obci Rovereto nedaleko Tridentu, tedy v kraji, který tehdy patřil k zemím rakouského císařství. Základní charakteristiky jeho osobnosti lze popsat takto: láska ke křesťanství a katolické církvi, láska k Itálii, touha po vědění a nesmírná pracovitost.
V roce 1816 se Antonio zapsal na univerzitu v Padově. Zabýval se zde teologií, filozofií, lingvistikou i fyzikou. Jako čtyřiadvacetiletý přijal po ne právě snadném vnitřním zápolení kněžské svěcení a rok nato uzavřel svá studia obhajobou doktorátu z teologie. Nejprve se ale zaměřil na filozofii, protože chtěl dát katolické teologii nový myšlenkový základ. Dnes bychom řekli, že se snažil o inkulturaci, po níž doba přímo volala. Když v roce 1830 uveřejnil své čtyřsvazkové dílo O původu idejí, byl již známou osobností. Roku 1826 se v Miláně setkal s Alessandrem Manzonim, patriarchou moderní italštiny, a uzavřel s ním hluboké celoživotní přátelství.
V roce 1831 Rosmini založil řeholní institut (Istituto della carita), který si vytkl za cíl povznesení italského lidu. Je vcelku pochopitelné, že rakouské úřady mladé řeholníky v roce 1835 vyhostily. Nebyl jim však zkřiven ani vlas. Od tohoto data se Rosminiho novou vlastí stal Piemont. V následujících letech se zaměřil na filozofickou etiku, filozofii politiky a na pedagogickou problematiku. Tento činorodý muž velmi silně vnímal potřeby doby a pracoval jak pro dobro církve, tak pro sjednocení milované Itálie. Není tedy divu, že byl tajným poradcem papeže Pia IX. i přítelem Kamila Benso d´Cavour.
V první polovině čtyřicátých let se Rosmini věnoval hlavně politologii. Sepsal obsáhlé pojednání o ústavním právu s titulem Ústava podle společenské spravedlnosti. V příloze uvedené studie O jednotě Itálie zastával odvážný názor, že nový stát má být uspořádán jako federativní republika. Uvážíme-li, že Itálie vznikla jako království (republikou se stala až v roce 1945) a že k federativnímu uspřádání směřuje vlastně až dnes, pak nebude tak těžké pochopit tvrzení Pavla VI., který o Rosminim hovořil jako o proroku moderní doby.

Prorok v nemilosti
Rosmini si přál, aby se Pius IX. postavil jako mravní garant do čela sjednocování Itálie. Zmíněný papež byl zřejmě tomuto snu po určitou dobu příznivě nakloněn. Jenomže tlak Francie a Rakouska mu to nedovolil. Přičteme-li k tomu obavy vyvolané nepokoji v roce 1848, není divu, že Rosmini nakonec neuspěl. Ztratil i podporu pana Cavoura, který pracoval na vzniku italské monarchie v čele s korunovaným panovníkem z Piemontu. Předbíhat běh dějin o více než sto padesát let se prostě nevyplácí.
V roce 1848 Rosmini rovněž uveřejnil svůj starší spis ze třicátých let, který nese titul: O pěti ranách církve svaté. Jedná se o podivuhodné dílo. Antoniova horoucí láska k církvi se zde projevuje hořkou kritikou dobových poměrů. Kniha se dostala na index nikoli kvůli svému obsahu, nýbrž proto, že byla označena jako nevhodná. Nesmlouvavá a upřímná kritika může totiž vést nejen ke kajícímu smýšlení a nápravě, ale může se také stát „nahrávkou na smeč“ těm, kdo chtějí církev nějakým způsobem znevěrohodnit.
Poslední léta života strávil Rosmini v ústraní a věnoval se sepisování svých teologických děl, která povětšinou vyšla až po jeho smrti. V té době si kdekdo dovoloval nalézat v Rosminiho dílech nesrovnalosti, ne-li přímo bludy. Celá věc vyvrcholila v roce 1887, kdy Svaté oficium odsoudilo čtyřicet vět z jeho spisů.

Cesta k uznání
Je všeobecně známo, že Jan XXIII. i Pavel VI. patřili k velkým obdivovatelům Antonia Rosminiho. Prvně zmíněný papež s oblibou připomínal spis O pěti ranách církve svaté. Leč ani papežové nejsou všemocní, jak se mnozí mylně domnívají. Až v roce 1994 byl otevřen proces Antoniova blahořečení. K formální rehabilitaci došlo v roce 2001, kdy Kongregace pro nauku víry vydala dekret, v němž se tvrdí, že oněch čtyřicet odsouzených vět nebylo autorem míněno v tom smyslu, jak jsou interpretovány v dokumentu z roku 1887. Lze předpokládat, že prorok moderní doby, velký vlastenec, horlivý katolický kněz a myslitel bude v dohledné době prohlášen za blahoslaveného. Opět se tak potvrzuje, že Rosmini předběhl svou dobu o pět či šest generací, a proto má rozhodně co říci i dnešnímu člověku.

Komunismus a socialismus“
Esej s tímto názvem vznikl přesně rok před vydáním Marxova Komunistického manifestu. Rosmini přednesl myšlenky obsažené v uvedeném díle před učenou společností na výročním shromáždění Akademie obrozenců, která shromažďovala literáty, umělce a vědce. Posléze svou řeč upravil a uveřejnil tiskem.
Předmětem hluboké a jasnozřivé analýzy jsou dobová díla tak zvaných utopických socialistů. Rosminiho argumenty je vhodné připomenout i dnes, neboť v myslích řady našich současníků přežívá domněnka, že utopičtí socialisté byli ušlechtilí, ba svatí lidé. Uvedená polopravda se snoubí se snahou namluvit nám, že existoval nějaký ideální socialismus, který jsme nepoznali pouze proto, že tato „úžasná idea“ byla v minulosti nesprávně realizována. Kritika italského myslitele i dnes pomáhá uvedené dezinformace překonat. Rosmini nejprve jasně rozlišuje cíle utopických socialistů a prostředky, které chtějí použít k jejich dosažení. V oblasti cílů není problém, protože každý křesťan si přece přeje, aby byla odstraněna bída, aby hmotné statky byly rozdělovány co nejspravedlivěji. Rosmini tudíž věnuje pozornost zmíněným prostředkům.

Hrob svobody
První část kritické analýzy je věnována problematice svobody ve všech jejích dimenzích: svoboda svědomí, náboženská svoboda, svoboda sdružovat se ve jménu spravedlivého cíle, svoboda občanská a politická, svoboda smýšlení. Všechny zmíněné svobody budou v nové „utopii“ popřeny. V onom novém světě bude podle Rosminiho stát vším a jedinec naprosto ničím. Ti, kdo nebudou souhlasit s novou vševládou, která bude ve svých rukou soustřeďovat veškerý majetek i absolutní moc, se nevyhnutelně stanou veřejnými nepřáteli pokroku a lidstva.
Při následujících slovech každému, kdo na vlastní kůži zakusil „socialistický ráj“ obehnaný ostnatým drátem, začne běhat mráz po zádech: „Taková společnost se bude posouvat dějinami podobně jako stádo ovcí, v němž panuje prostřednost, monotónnost, nuda, k čemuž se nevyhnutelně přidá nedostatečná produkce, nekvalitní výroba a bída, která nepostihne pouze blažené vladaře.“ Nakonec náš autor dospívá k závěru, že pokud bude tento absurdní systém nastolen, musí se dříve či později zhroutit, neboť nemůže obstát především ekonomicky.
Rosminiho kritika má také pozitivní rys, neboť je v zásadě velkou obhajobou křesťanského, integrálního liberalismu. Základním dobrem je totiž svoboda, tedy opravdová, odpovědná a co nejkompletnější svoboda každého člověka. Bez této svobody není možný skutečně důstojný lidský život. Nakonec platí, že i materiální statky se opravdu rozvíjejí jedině tam, kde panuje svobodná lidská tvořivost zaměřená ke společnému dobru.

Absence mravnosti
V druhé části své kritiky se Rosmini zaměřuje na etiku utopických socialistů, kteří povětšinou odmítali klasickou morálku založenou na ctnosti. Místo toho měly v novém světě vládnout pouze vášně. Jaký div, vždyť celé to „blaho“ začíná největší organizovanou loupeží v dějinách: „Zabrat všechno pro sebe, a to ještě ve jménu nesmírné lásky k lidstvu, lidu, k chudým dělníkům, zmocnit se veškerého bohatství, uklidňovat oloupené slovy o cti, o tom, že přispěli k blahu celého světa, tak tohle jsou pravé choutky našich filantropů.“
Rosmini si dále klade velmi jednoduchou otázku: „Je možné, aby tato absolutní moc, nad níž nebude žádná kontrola, nebyla zneužita?“ Dnes víme, jak to nakonec s každou totalitou skončí. Všechny honosné sliby utopických socialistů jsou proto pravým opakem toho, k čemu ve skutečnosti podobný vývoj směřuje: „Reformátoři totiž místo toho, aby lidi povznášeli, chtějí z nich nakonec udělat jen tažná zvířata; místo toho, aby zajistili mír, chystají válku proti všem; místo vlády práva má podle nich nastoupit vláda násilí; místo toho, aby spravedlivě rozdělovali bohatství země, chtějí ho ve skutečnosti bezbřehým způsobem akumulovat; místo ohraničení pravomocí vlád chtějí vytvořit naprosto nekontrolovatelnou a nikým neodvolatelnou vševládu.“ Otázka, zda tato slova náhodou něco nepřipomínají, je zřejmě nadbytečná. Pamětníkům se možná vynoří vzpomínka na film Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci. Onu vševládu není těžké nastolit, zbavit se jí však stojí desetiletí utrpení a slz. A nejde jen o volby, protože svobodu buď rozvíjíme, anebo pohřbíváme. Pevně doufám, že z nadcházející historické zkoušky náš národ tentokrát vyjde se ctí a nezamění svou důstojnost za chimérické sliby. Možná k tomu alespoň trochu přispěje český překlad Rosminiho díla Komunismus a socialismus, který je nyní k dispozici. Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay