Světlo nebe zakleto do kamene

Vydání: 2004/16 Nemůžeme mít děti, 31.10.2004, Autor: Miloš Doležal

Příloha: Perspektivy

Rozhovor se sochařem a fotografem Jiřím Plieštikem
Útlé sochy-vysoké stély Jiřího Plieštika (nar. 1956) byly pro mne od prvního setkání na konci 80. let přímo zjevením. Ve své sochařské generaci totiž zaujímá zvláštní postavení: jeho úsilí o čistou sochu se vědomě odehrává v rámci klasického konceptu. Plieštikovo tvarosloví nejpřiléhavěji charakterizují stylizované figury-vlnovky, vertikály, plné magických významů a archetypálních metafor, jemně promodelované a vyhlazené pro účinek světla. Možná i proto v jednom svém textu napsal: "Světlo nebe / zakleto do kamene." Postupem času jsem ho však poznal i jako fotografa, autora veršů, cestovatele, bývalého parašutistu, příležitostného hudebníka a tanečníka, asistenta Karla Nepraše na pražské AVU, autora sochařských realizací ve volném prostoru, otce čtyř dětí, žijícího dnes v Praze.


Dětství jsi prožil ve Žďáru nad Sázavou. Jaké stopy v tobě toto město zanechalo?
Vyrůstal jsem na sídlišti Stalingrad, což jsem považoval za běžné životní milieu. Až jednou v Dánsku, když se mě kdosi zeptal, odkud pocházím, bezděčně jsem prohlásil - ze Stalingradu. A uvědomil jsem si to, co jsem dřív vnímal jen podvědomě, nejasně - že celé to sídlištní prostředí je napjaté, mezilidsky tísnivé a nepříznivé.

Tenkrát se ze Žďáru stávalo průmyslové město...
Původně měl pět tisíc obyvatel, a když sovětští poradci rozhodli - Vot, zděs búdět fábrika!, ačkoli nebyly suroviny, trať, cesty, začalo se stavět, a město se rozrostlo na dvacet tisíc. Začala industrializace a zároveň bolševizace.

Měl jsi tehdy kontakt s krajinou?
Naštěstí jsme bydleli na okraji sídliště a já utíkal do polí a lesů. A potom, můj otec rád chodil na procházky do areálu cisterciáckého kláštera a na Zelenou horu k Santiniho poutnímu kostelíku. Zabíhal jsem tam s klukama, prolézali jsme tajemná místa kolem kostela i podzemní chodby. Bylo to dobrodružné a současně se tam tehdy odehrával dotyk s tajemstvím, které v sobě architektura nese, což je v podstatě spojení s minulostí a předky. Také na mě silně působilo světlo na Vysočině, hlavně když jsou mraky nízko a prosvítá skrze ně zimní slunce. To je jeden z mých klíčových vizuálních prožitků. Důležité pro mě byly také čichové vjemy - lesní dělník třeba voní-čpí tabákem, potem a pryskyřicí. Vlhká vůně svítání lesa. A hmatové zážitky, třeba když jsme u strejčka dojili krávu.

Tedy dotyk s čímsi elementárním?
Jistě. A samozřejmě setkání se zvířetem a jeho světem, s bytostí, která je úplně jiná a zdánlivě nám nerozumí. Tedy učit se vnímat někoho, kdo existuje v jiné rovině. To je zkušenost, která v životě pomáhá.

Horácký kout Vysočiny je spojen s řadou českých sochařů - Štursou, Makovským... Uvědomoval sis tehdy tuto tradici?
Jako dospívající ne. Žďár byl nekulturní město a skoro všichni tam "jen" sportovali. To byl i můj úděl a Štursu jsem skutečně "potkal", až když jsem přišel do Prahy.

Příchod do Prahy byl tedy určující?
Hodně jsem získal. Odešel jsem posléze z fakulty strojního inženýrství a začal se živit jako topič. Chtěl jsem se věnovat studiu a přípravě na AVU. Tehdy jsem netušil, že mě bude čekat pět let pokusů, abych se na školu dostal, což souviselo s nevyzpytatelností kádrových profilů. Ale sestup do kotelny přinesl řadu setkání s lidmi kolem Charty 77, a především s doktorem Tomášem Růžičkou. Zasvětil mě do situace, otevřel oči a odkryl obzory.

K tvým důležitým setkáním patřila ta se sochařem Zdeňkem Palcrem, fotografem Janem Svobodou a sochařkou Hanou Wichterlovou. Čím pro tebe tito tvůrci byli? Co je spojovalo?
Hovory s Janem Svobodou a práce na jeho fotografiích - "zvětšování" - byly pro mne přímo zásadní. Svoboda byl jedním ze strážců ducha neboli géniů, kteří se objevují v každém oboru, avšak jen sporadicky.

Jednou jsem mu položil otázku ohledně Boženy Němcové. Následovala jeho asi hodinová přednáška o spisovatelce a okolnostech s ní spojených. Přednášku zakončil stoicky: "To byla správná otázka." Měl takové pichlavé oči a sám kladl neuvěřitelné dotazy, na něž bylo těžko neodpovídat a zároveň je zodpovídat. Však se taky sám prohlašoval za potenciálně nebezpečného policistu-vyšetřovatele. Svoboda mě pak seznámil s Palcrem, téměř bych řekl, že zkušebně. Palcr se pro mne stal dalším strážcem ducha, ale v sochařině. A Wichterlová - dáma mezi kameny... Co jim bylo společné? Nejspíš vize, cílenost v práci a neuchylování se ke kompromisům.

Sochař Alberto Giacometti kdesi napsal, že u sochy je podstatná zadržovaná síla. Jak se tobě dařilo třeba v materiálu sádry, které jsi se intenzivně jeden čas věnoval, udržet právě toto napětí?
Mám šťastné momenty, které docela výstižně vyjádřil Marcel Duchamp známou větou: "Umělec je médium, které neví, co dělá." Tím se zajisté nemyslí to, že tvůrce je ignorant a blb, ale že úplně přesně neví, kde tajemství vlastně leží. A přitom ho neustále hledá, až se jej dotkne, a to je ten šťastný okamžik, pro který má cenu pracovat. Několik takových okamžiků jsem zažil i při práci se sádrou, a tak myslím, že lze napětí nalézt i v tomto materiálu.

V čem je pak jiná práce s kamenem a kovem?
Každý materiál ztělesňuje trochu jinak podstatu světa. Volíš podle toho, co chceš sdělit. Ačkoliv se nevylučuje varianta, že materiál volí tebe a pak se jeden pokouší přibližovat. Odehrává se zde záhada, o které mluví Palcr - jak to, že socha vyzařuje energii, teplo, ztělesňuje svět člověka, ačkoli je vyrobena z chladného materiálu? Další rozdíl v práci s kamenem vyjadřují kameníci větou - Práce to není těžká, ale strašně odpovědná. Nesmí ti nic ulítnout...

Vidíš v materiálu sochu předem a pak následuje jen fyzická práce, tedy cesta k výslednému tvaru? Nebo je to hledání?
Spíš tuším a pak se prací dostávám blíž a blíž. Že tvořivá práce je koncepční, to ví každý zedník. Ale já se pohybuji na hraně, na pomezí intuice, nevědomí a hledání... Nevím, jestli je dost dobře možné mluvit o koncepci.

Jak podstatná je pro tebe například u kamene jeho barevnost, tvrdost, struktura, tedy jeho vlastnosti? Do jaké míry tě ovlivňují?
U kamene vidíš, jak jdou jeho léta... Ale dokud ho třeba nevyleštíš, stejně pořádně nevíš, jaká je jeho pravá barva. A vůbec, je pravá barva ta po vyleštění, nebo ta, kterou kámen má, když leží v zemi? Některé tajemství se ti vyjeví až po trpělivé práci. Tohle je růžový portugalský mramor. V něm jsou temné, krvavé skvrny, o nichž jsem v surovém stavu neměl ani tušení. Skrývají se v hloubi kamene a ty se k nim musíš dostat. To je na té práci krásné, že tajemství kamene odhaluješ postupně...

Je potom vlastní sochařská práce otravnou dřinou a nádeničinou?
I když je to třeba v případě sekání do kamene nebo kutí železa fyzická námaha, je to jedno z nejkrásnějších řemesel. A pak - to znají všichni řemeslníci, když se ponoří do práce a postupují - člověk se dostane do takové polohy, kdy rukama pracuje a hlavou zároveň kontempluje. To je úžasná konzistence bytí. Hmatově vnímám svět, zároveň vnímám pocitem a ještě můžu uvolněně přemýšlet. Pro mě je vlastní sochařská práce velice intenzivní zážitek. Paradoxně, čím víc klade kámen odpor, tím víc se dostávám do svého vlastního nitra. Myslím, že to, co v dnešní civilizaci chybí, je právě ona kombinace hmatových počitků a duchovní činnosti. Starověké civilizace to v sobě nesly. Vytočit si doma hrníček z hlíny a pak z něj pít, to je úplně jiné kafe, než když si ho koupíš někde v supermarketu.

Po roce 1990 jsi poutničil po Evropě i Indii... Jak podstatné pro tebe tyto cesty byly?
Poznal jsem úplně jiné kultury a vztahy mezi lidmi a díky tomu se dokázal i lépe orientovat ve svém městě, zemi a ve vztahu ke svým blízkým. Především to byly příležitosti k pohledu na sebe sama, avšak ne kvůli sebestřednému pozorování vlastního "já", spíš pro lepší poznávání druhého. "Já a ty", jak říká klasik Martin Buber.

Dokonce jsi kdysi hovořil o tom, že cesta do Indie pro tebe znamenala dotyk s absolutnem...
Zažil jsem tam momenty, kdy dotyk s tím, který nás přesahuje, byl intenzivní jako nikdy předtím. To jsem ale zažil i ve svém pražském ateliéru. Po zdi se sunulo světlo, stín okna, pomalu a nevyhnutelně, ale přeci tak rychle, že jsem to mohl pozorovat... To byl pro mne moment dotyku z vesmírných prostorů... Někdy stačí třeba jen vůně, která připomene okamžik z dětství a současně otevře něco z budoucnosti. V průsečíku duše se protnou určité síly, které předtím kolem tebe volně proudily a ty jsi je nevnímal.

Jsi autorem několika plastik, které stojí ve volném prostoru. Co je pro tebe při těchto veřejných zakázkách podstatné? Zapomenout na sebe a nechat promluvit místo?
K zakázkám do prostoru jsem se dostal až po dvaceti letech práce. Ona zkušenost je tedy docela čerstvá. Někdy se zadavatel či investor domnívají, že se chci prosazovat. Ale já musím jenom chránit tajemství, které se mi zjevuje, bránit prostředí tak, aby mohl vzklíčit vztah mezi místem a sochou. Snažím se vnímat strážce ducha místa. Dostat se s ním do kontaktu, pochopit ho a pak vstoupit.

Jak se ti pracovalo pro sakrální prostor?
Nedávno jsem dělal osvětlovací tělesa do hlavní lodi chrámu svatého Vavřince v Bystřici nad Pernštejnem. Pokoušel jsem se, aby světla vyšla v jistém smyslu z tradice, navazovala na barokní výzdobu kostela a zároveň jsem chtěl ukázat i něco z našeho světa. Vytvořil jsem květy s kapkami slz a myslel si, jak tradiční kousek se povedl. A když jsem vše zavěsil, řekl mi pan farář po několika týdnech, že ta světla otřásla farností. To mě šokovalo. Někteří to s nadšením přijali, a jiní naopak. A já se přitom snažil tomu místu naslouchat a udělat něco, co by mne spojovalo s tamním místem a lidmi a co by zároveň mohlo spojovat lidi, kteří do toho místa chodí. A pak se dozvím, že jsem to narušil. Proces přijímání současného umění bude probíhat dál. Mlčenlivá práce diváka. Konečně tak tomu bylo vždycky. Teď, při autorizaci rozhovoru, mám od známých zprávy, že mnozí místní si kostel bez světel už nedovedou představit. Všechno chce čas. Jen se nesmí podléhat dojmu, že vše, na co si lidé zvyknou, je dobré. Kvalita se prověří časovým odstupem, kdy následné generace mají citový odstup a vidí věci s přesnější citovou angažovaností, a tedy i jinou intencí.

Má církev podle tebe sílu být podněcovatelkou umění, nebojácně přijímat zajímavé výtvarné realizace, chápat a rozlišovat mezi kýčem a uměním?
Tenhle problém nesouvisí jen s církví. Jedná se o celospolečenskou diskrepanci; dědictví bolševizace, dlouhodobé vymazávání paměti a vědomí souvislostí, apostupující převahu techniky. A také fatální nedostatek kontaktu s přírodou, s bytostnou duchovní silou.

Duchovní by se neměli bát spolupráce i s necírkevně orientovanými umělci, kteří přitom po svém hledají východiska. Vždyť Duch vane po nevyzpytatelných cestách... Došlo by k obohacení obou stran.

Jsi také autorem náhrobku svatého Vojtěcha, vojtěšské berly jako ceny Nadace Václava Havla a chystáš sochu svatého Vojtěcha pro jeden most na Vysočině. Proč zrovna Vojtěchova postava tě takto provází a jak se může tvůrce 21. století přiblížit muži víry středověku?
Nejsem autorem náhrobku, tím je architekt Fanta, já byl jen, technicky vzato, realizátorem berly a latentním organizátorem realizace náhrobku. Odtud pak vedla cesta k parafrázi Vojtěchovy berly pro Vizi 97. Zkrátka Vojtěch si mne jaksi přitáhl a pak nastala vzrušující cesta rozkrývání symbolů, třeba právě berly, která se proměňovala ze známých vyobrazení z jedenáctého století: z hlavičky hada po vinný list v pozdní gotice a renesanci. Při pátrání po vnějších atributech mne zasáhl duchovní prostor té doby: kupříkladu disputace o dobru a kráse, o světle, nemluvě o otázkách filozofických. V té době se pocit krásy nezakládal na poetickém obdivu, ale na metafyzické jistotě. Zajímavou osobností je teolog a mystik Hugo od svatého Viktora. Intuitivní kontemplace je pro něj charakteristickým rysem inteligence, přičemž se přirozeně může obracet ke smyslově vnímatelnému světu. Není to dost aktuální?

Rozhovor připravil Miloš Doležal Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay