Svatá Anežka proti duchu vzpoury

Vydání: 2004/47 Zážitkovost ve víře, 17.11.2004, Autor: Lubomír Mlčoch

Příloha: Perspektivy

Patnáct let od listopadu L.P. 1989
Připomínáme si 15 let od svatořečení Anežky České. Tehdy nám nebylo zatěžko uvěřit v existenci tajemné souvislosti mezi duchovní událostí, na niž národ čekal po staletí, a pádem světské moci, na pohled neotřesitelné. Víra v sílu duchovních skutečností se nám vytrácela již ve zbytku Desetiletí duchovní obnovy národa, aby pak byla nahrazena široce sdílenou náhradní vírou v důležitost moci ekonomické. Praktický materialismus rozpadlého socialismu byl vystřídán bůžkem trhu. Manipulující vliv nové ideologie postupoval nenápadně – vždyť vypadal tak svobodně oproti marx-leninské ideologii, kterou jsme považovali za zlikvidovanou škrtem pera dvou řádků v nemilované ústavě!

Dnes vězíme hluboko v nové formě totality moci ekonomické, dosud se skrývající za fasádou parlamentní demokracie. Vyprázdněnost hodnot a ztráta duchovnosti způsobily až děsivou ztrátu víry v sebe sama a v budoucnost. „Nevěřím už nikomu a ničemu,“ pravil pražský občan z ulice 2004.      

Česká privatizace – znárodnění naruby

Tento proces jsme si navykli nazývat privatizací. K pochopení tzv. české cesty je nutné porozumět tomu, jak jsme přežili tzv. normalizaci po potlačeném Pražském jaru 1968. Síly trhu a neformální ekonomické moci, deroucí se zdola již tehdy, se nemohly dostat z krunýře centrálního plánování otevřeně, a tak se svého úkolu zhostily ve skrytosti a bez právního rámce. Schizofrenie živená tradicí Josefa Švejka a Franze Kafky se lstí chtěla zbavit dohledu sovětské moci. Navenek se dál hrály hry na plánování, ve skrytu si „správci“ rádoby celospolečenského vlastnictví začali přivlastňovat ekonomickou moc a z ní plynoucí plody. „Privatizace“ ve skutečnosti nezačala až po listopadu 1989, nýbrž během normalizace. Vlastnictví de facto mělo teď nabýt legální podoby de iure zaknihovaných vlastnických práv - opět bez pevného právního rámce. Restituce byly výjimkou, pokusem o zmírnění křivd způsobených duchem vzpoury bolševismu, a snažily se tak jít proti hlavnímu proudu.       

Aktéři privatizace věřili, že když se nám už jednou podařilo přelstít Moskvu, přelstíme i Západ. Předstírání tedy pokračovalo, ale v obráceném gardu. Předtím bylo třeba udržovat fasádu ideologie všemocného plánu, aby stranické kádry mohly těžit z „pozičního vlastnictví“. Teď bylo třeba předstírat co nejrychlejší privatizaci, aby se staronoví lídři mohli těšit z plodů teď již „legálních“ soukromovlastnických práv pochopených jako dobývání renty na státu. Ten měl stejně jako předtím sloužit jako „univerzální pojišťovna“ pro krytí všech soukromých rizik tím, že ztráty a tunely přenese na celou společnost. Trvalo léta, než byl systém prohlédnut jako bankovní socialismus. A další léta, než se podařilo aspoň zhruba vyčíslit „zvýšené transakční náklady české transformace“ (řečeno eufemisticky). Ještě v roce 2000 se odhadoval podíl špatných úvěrů v českých bankách na plných 30 %. 

Křesťanský sociolog Bedřich Vašek napsal roku 1931: „Otázka vlastnictví je nejústřednější, nejobtížnější eticko-hospodářskou otázkou doby. Když se v ní najde správné stanovisko, veliká řada problémů sama sebou odpadá; když je tato výhybka postavena nesprávně, pak celá soustava eticko-hospodářská ujíždí po nesprávných kolejích.“ Česká cesta privatizace postavila výhybku nesprávně – a vlak eticko-hospodářské soustavy se rozjel po nesprávných kolejích. Prohra v soutěži dvou systémů byla nejen prohrou ve zbrojení a v mezinárodních vztazích, ale i prohrou ekonomickou.

A nejen makroekonomickou. Prohru je třeba interpretovat i mikroekonomicky, podnik od podniku. Privatizace „na úvěr“ a bezplatná „kupónovka“ byly pokusem o odložení definitivní porážky: nepřinesly nový kapitál, ani manažerskou zkušenost západních vítězů soutěže. Maďaři díky reformnímu tržnímu socialismu Kádárova typu už tento fakt pochopili a přijali lépe: věděli, že „národní“ kapitalismus nemá šanci. Otevřeli se vstupu západního kapitálu a celé své hospodářství nechali už v letech 1994-95 projít očistnou vlnou bankrotů. V Polsku zase v podnicích stále existovala dělnická „Solidarita“, která z pudu sebezáchovy vykonávala disciplinující dohled nad manažery privatizovaných podniků. Neregulérní přelévání státních aktiv do soukromí tam nebylo možné v takové míře jako u nás. Naše dělnictvo už bylo mrtvé duchovně i morálně.

Přes neúčinnost instituce bankrotu proces nepřátelského přebírání do rukou zahraničního kapitálu nakonec s odkladem několika let nešlo zadržet. Důsledky budou jako u sousedů, ale nákladnější: už loni bylo v rukou zahraničních investorů více než 50 % aktiv českých podniků a prakticky celé bankovnictví.  Tento proces ztráty vlastnického vlivu ještě není u konce. Lze odhadovat toto: na jeho konci bude skutečnost, že „český kapitál“ bude mít v České republice menší vlastnický podíl než měl před sto lety, kdy jsme ještě „trpěli pod Habsburky“. 

Paradoxy v pohledu vítězů a poražených

Půldruhou dekádu od „sametu“ je nesnadné hodnotit nejen proto, že události jsou vysoce kontroverzní a dosud živé. V periodách přerodu selhává samotné měření makroekonomických statistik: zrušené zbytečné či dokonce škodlivé výroby reálného socialismu měly za následek pokles vykazovaného „hrubého národního produktu“. Nové výrobky a služby jsou co do cen a kvality obtížně srovnatelné s šedí výroby minulosti. Zdá se, že statistiky jsou pak zatíženy negativní chybou v měření: podle nich jsou např. penze stále ještě pod úrovní dosaženou před rokem 1989. Že se podařilo přeorientovat výrobu a zahraniční obchod z někdejších zemí RVHP na země EU, je jistě úspěch. Ale náš celkový růstový výkon je za těch 15 let nižší než jinde.

Snad je trochu odvážné dovolit si srovnání odjinud a z jiné periody, přesto: poválečný přerod v Německu a Rakousku v letech 1950-64 znamenal čtyřnásobný vzestup úrovně národního důchodu! Tržní hospodářství s přívlastkem „sociální“, postavené na tzv. ordo-liberalismu, tedy s důrazem na právní a morální řád, tehdy předvedlo mnohem přesvědčivější výsledek než ideologie českého „kapitalismu bez přívlastku“. Mnohé podniky zahynuly zbytečně a zůstává po nich jen nostalgie zmizelé slávy: stanice metra Kolbenova, Baťův mrakodrap ve Zlíně, značka Tatra... Tesla Holešovice nabízí už jen „skladové prostory k pronajmutí“, zatímco sesterské žárovkárny Tungsram Budapešť (General Electric) a Polam Varšava (Osram) transformaci přežily.     

Praha jako město prosperuje a její úroveň už je nad průměrem zemí EU: ceny hotelů jsou zde vyšší než ve Vídni. Metropole žije z turistiky a z minulosti, včetně té „temné“ barokní. I tvář jiných českých měst zkrásněla. Bude třeba investovat velké částky do čističek, kanalizace a do silniční sítě, v tom zaostáváme dosud výrazně. Přitom domácí tvorba kapitálu je nízká, jak již po léta marně varuje prof. F. Vencovský, poslední žák Karla Engliše. A nejen to, země se rychle zadlužuje, veřejné finance se nedaří dostat pod kontrolu. Zadlužují se i města a obce. Zadlužování českých domácností vyvolává starost ČNB: růst tažený spotřebitelskými a hypotečními úvěry je rizikový. Příliv zahraničního kapitálu daný privatizací i „nepřátelskými převzetími“ vyvolává šálivé zdání dostatku deviz v zemi. Tento proces se ale chýlí ke konci, brzy už nebude co privatizovat, zatímco obsluha dluhové služby bude zatěžovat výdajovou stránku státního rozpočtu.

Místo někdejších továrních hal obkličují Prahu a další města stovky supermarketů, typických staveb dneška. Předkládají pestrou nabídku evropského a globálního trhu. Bez dostatečné domácí produkce se však spotřebitelský kolotoč nemá šanci otáčet. Duch žádostivosti živený promyšlenou reklamou a televizí vyvolává posedlost po penězích a sklon k hazardním hrám. Evropsky vysoce nadprůměrné sítě kasin signalizují nadprůměrnou přítomnost špinavých peněz v zemi. Krádeže nabývají rysů počínající anarchie (luxusních aut se u nás ročně ukradne víc, než činí legální dovozy).   

Demografická krize vede k zavírání základních škol, média straší kolapsem penzijního systému. Podle některých odhadů by si zásadní reforma důchodů vyžadovala „dolití“ jednoho bilionu (tisíc miliard) korun: tato částka, kterou stát přirozeně nemá, by znamenala další skryté budoucí závazky státu a přibližně zdvojnásobení dnešního veřejného dluhu. V době, kdy privatizace „po česku“ jela na plné obrátky, upozorňoval britský ekonom českého původu František Nepil, že prodejem státních aktiv dochází k „největšímu vyvlastnění v českých dějinách“, neboť důchodové nároky nás, občanů a plátců sociálního a důchodového zabezpečení, přestávají být kryty ze strany státu. Lidé nejsou s životní úrovní spokojeni, ale země si žije nad poměry. 
          

„Neviditelná aktiva“ – podloží společenského řádu

Nejhlubší zkušeností české ekonomické transformace je zjištění, že pozůstatky řádu, z jehož plodů všichni stále ještě žijeme, nelze udržet jen pomocí věcí a aktiv viditelných, hmatatelných a zcizitelných. Úspěšnost v „sáhnutí si“ na majetek sama o sobě ještě nezaručuje schopnost dlouhodobě podnikat, produkovat a vytvářet pracovní místa. Pouhé dychtění po majetku, posedlost „pudem posesivním“, prosperující kapitalistickou tržní ekonomiku nevytvoří. Jejím „neviditelným aktivem“, ale aktivem rozhodujícím, je totiž důvěra.

Nejdůležitější věci jsou lidským očím neviditelné (Exupéry). Budoucnost kapitalismu závisí na neviditelných aktivech hladiny vzájemné důvěry a stavu žité morálky v byznysu a ve světě financí. Ekonomové příliš dlouho zapomínali na morální základy, z nichž se předmět jejich zájmu a zkoumání zrodil. Vztahy vlastníků a manažerů, svěřeneckých a penzijních fondů, bank, kampeliček a jejich klientů se popisují matematickými modely her postavených na asymetrii informací, sklonu k morálnímu hazardu a všudypřítomném riziku oportunismu v chování „hráčů“.

Tuto moderní teorii je třeba znovu ukotvit návratem k evangelijním podobenstvím, k příběhům o správcích nevěrných a o soudcích, kteří se Boha nebojí. Jinak nemají struktury vlastnického ovládání řešení a řád se rozpadá. Kapitalistická tržní ekonomika neumí fungovat se správci nevěrnými a se soudci, kteří se Boha nebojí. Duch vzpoury v podobě vulgárního liberalismu je jen další podobou návratu nečistého ducha, jehož konce jsou horší začátků.                 

Když listuji ve svých studiích psaných před deseti lety, přepadá mě pocit marnosti: proč znovu opakovat dávno vyřčené? Nakonec důvod nacházím: jsou to hrozby nejbližší budoucnosti, které mne vedou k varování. „Česká cesta transformace nebyla šťastná,“ jak řekl J. Stiglitz při přijímání čestného doktorátu Univerzity Karlovy (za tři měsíce pak obdržel Nobelovu cenu za ekonomii). Diskreditace ve vědeckém světě však neznamená nutně politický bankrot, alespoň ne v Čechách. Džinové vypuštění z lahve českou cestou se do ní odmítají vrátit. Jejich ideologie je agresivní. Je za tím cítit rostoucí nejistota, která zřejmě souvisí s vědomím nízké legitimity získaného bohatství (vzpomeňme Masarykova „Nebát se a nekrást!“). Však jsou také vítězové v soutěži „národního kapitalismu“ postupně poráženi kapitalismem internacionálním a racionálním. Tím si vysvětluji fobii vůči Evropské unii a očekávání, že připravované referendum k Evropské ústavě bude příležitostí k pokusu, jak se ještě vymknout kontrole. Varianta „vystoupení z EU“ by byla „logickým“ dovršením linie „ducha vzpoury“ v naší zemi. Jeho plody však nepovedou k suverenitě a prosperitě švýcarského typu, jak by nám naši postkomunističtí vlastenci rádi namluvili. Strašení „tyranstvím europeismu“ je neadekvátní, pojem „tyranie“ je už od antiky přesně vymezen (nebo snad nemá být vražda na Prodim či Barrosovi zločinem?). Skutečnou alternativou vůči Bruselu, Štrasburku a Římu je autoritativní režim s rizikem otevřené totality.       

Jediné východisko – obrácení srdcí

Nejstarší křesťanská tradice je založena na nedůvěře a obavách z moci peněz a bohatství. František, bohatý mládenec z Assisi, si toto pokušení vyzkoušel na sobě. Znaje vlastní slabost nakazoval bratřím, aby si peněz, které najdou, nevšímali víc než prachu, po němž šlapou. V téže tradici opustila princezna Anežka Přemyslovna své společenské postavení, aby mohla sloužit chudým a slabým. Ta tradice je i v dnešním „financializovaném světě“ živá a životodárná, ale nemůže být jedinou podobou dnešní křesťanské sociální etiky, ba ani františkánské spirituality. Na místa uvolněná po celníku Matoušovi či obchodním příručím Františkovi musejí nastoupit jiní. O Zacheovi nevíme, zda po svém obrácení zůstal vrchním celníkem, ale čtyřnásobná náhrada ošizeným i rozdání půlky majetku chudým nutně neznamenají konec jeho zaměstnání coby „šéfa finančního úřadu“.

Potřebujeme naléhavě podnikatele, bankéře, finančníky a správce svěřených peněz, kteří budou svatí ve svých profesích. Byznys „chudých v duchu“, profesionálů, kteří s penězi odborně a kompetentně zacházejí, ale jimi nescházejí, protože zůstávají vnitřně svobodni vůči pokušením z nich plynoucím, to je výzva naší doby. – Brzy uplyne 70 let od úmrtí Františka Noska, politika a národohospodáře, františkánského terciáře. Předběhl svou dobu: teoreticky formuloval a hlavně prakticky žil z víry v tomto blahoslavenství chudoby ve světě moci politické i ekonomické. Jeho etická směrnice pro správu úvěrových družstev („Vkladatelům jistotu, dlužníkům mírný úrok, a z čistého zisku také něco milému Pánu Bohu“) je dnes aktuálnější než dřív.

Česká cesta privatizace se proslavila spíše smutně, přinesla do světového finančního slovníku neblahý pojem „tunelování“. Přitom máme na to, abychom globálnímu světu nabídli pozitivní vzor osobní svatosti v politice a v byznysu – právě v tomto bratru Františkovi z Prahy. Pokračování našeho plenárního sněmu je pořád ještě příležitostí, jak nebezpečí krize, do níž se náš národ dostal, proměnit v šanci jeho nové evangelizace. Modleme se za obnovu naší víry v dobro a mravnost. Svatá Anežko, oroduj za nás!

Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay