Šumavský poutník Josef Váchal

Vydání: 2008/30 Setkání mládeže ActIv8 na Velehradě, 22.7.2008

Příloha: Perspektivy

Desetiletí opomíjený dřevorytec, grafik a spisovatel Josef Váchal (1884–1969) prožil celý život v bídě a v ústraní, soudobými kritiky ignorován. Jeho dílo objevily až následující generace, ale teprve v průběhu 90. let se dočkal plného uznání. Dnes bývá řazen mezi přední představitele české novobarokní vlny 20. a 30. let dvacátého století, avšak své místo zaujímá též v umění dekadence a bývá považován i za předchůdce postmoderny. V letech 1910–1912 náležel k uměleckému sdružení Sursum, sblížil se s katolickou revue Meditace i s katolickými intelektuály kolem Staré Říše. Do literatury se zapsal především dnes již kultovním Krvavým románem (1924), ale je také autorem desítek dalších literárních textů, z nichž mnohé nebyly dosud vydány.
Své knihy, jež vycházely v minimálním počtu výtisků, Váchal sám ručně vysázel, doprovodil dřevoryty a ilustracemi, svázal i prodával. Knihu nechápal pouze jako text, ale jako jedinečný umělecký artefakt, v němž se literární kvalita propojuje s výtvarným zpracováním knihy, od sazby písma až ke grafikám a ilustracím. Váchalův literární i výtvarný výraz vyrůstal z podvojnosti barokního světa, v němž paralelně vedle sebe stojí peklo i ráj, Bůh i ďábel. Inspirace expresivním barokním kazatelstvím, apokalyptikou i naukami o démonech dala ve spojitosti se zálibou v okultismu a spiritismu vzniknout Váchalově specifické estetice, spojující ornamentalitu děsu baroka s dekadencí a symbolismem. Analogicky k žánrové a formální pestrosti literárních textů (postily, pekelné žaltáře, pansofie, texty inspirované kramářskými písněmi atd.) se i v jeho výtvarných pracích propojují a mísí romantizující tendence (Šumava od Písku), expresionistické tóny (Sabat) i dekadence (diptych Kobky života a mystiky či cyklus akvarelů Chorobné duše).

Chvála Šumavy
Významné místo v dlouhé řadě Váchalových děl zaujímá rozsáhlá publikace Šumava umírající a romantická, vydaná letošního jara nakladatelstvím Paseka. Váchal na unikátním díle, jež vyšlo v pouhých jedenácti exemplářích, pracoval od léta 1928 do jara 1931. Publikace obsahovala 74 barevných dřevorytů a text byl vysázen z více než osmi tisíc ručně řezaných a odlitých písmen. Výtisk měl úctyhodné rozměry 65 x 49 centimetrů a vážil kolem dvaceti kil. Váchal za jeden exemplář požadoval na tehdejší dobu vysokou částku, 16 800 korun, tu však v plné výši zaplatil pouze kníže Jan Nepomuk ze Schwarzenberku. Dnes by se cena originálního vydání Šumavy pohybovala ve stovkách tisíc.
Tato publikace v sobě propojuje svébytný Váchalův literární výraz s mistrovstvím jeho dřevoryteckého umění. Textové pasáže jsou prokládány desítkami barevných dřevorytů, od zachycení temných houštin šumavských hvozdů (Zbytky pralesa v Gayerruck) přes melancholické obrazy vřesovišť (Oka slatí v Neuhütten) až po prozářené pohledy na panorama šumavských hor (Fallbaum a Falkenstein). Výraz Váchalových ilustrací se pohybuje od romantizujících scenérií měkkých a tlumených barev až k výrazným a ostrým tahům expresionistické kresby, obrazy tvarované z harmonie různých tónových odstínů jediné barvy střídá provokující kombinace zdánlivě si odporujících barevných škál. Vedle jemných tahů doširoka rozevřené šumavské krajiny autor zachycuje melancholii říček a tůní právě tak jako strašidelnou neprostupnost šumavských pralesů. Realismus ztvárnění ustupuje snovosti a imaginaci, jež v tísnivosti šumavských vřesovišť, ve vlhku lesů nebo víru bystřin nalézá ozvěny lidových báchorek a stopy po prapůvodních přírodních bytostech, stojících na prahu pohanství a pohádkového světa. Postavy evokují přízraky a zhmotněné halucinace vyrůstající z tajemství krajiny jako její přirozená součást (Démon slatě, Mrtvý z pralesa).

Zem nemnohým, leč dobrým
„Jedinečná krása Šumavy pozůstává v hlubokých a namnoze nepřetržitých hvozdech, v početnosti vod, jevících se slatěmi a vodami tekoucími v podobě nesčetných praménků, bublajících potůčků, vířících bystřin a šumných říček,“ píše Váchal ve své knize, ojedinělé oslavě šumavského kraje i po stránce literární. Zpověď autora, který se na Šumavu vracel po několik let jako osamocený poutník pronikající do nejnepřístupnějších končin, vyrůstá z kombinace meditativních úvah a cestovatelských poznámek. Obsahuje ale i explicitní kritiku obchodníků, proměňujících šumavské pralesy v turistické oblasti, stejně jako masarykovského pragmatismu.
Ve Váchalově vidění se Šumava stává přízračnou krajinou, jejíž reálie se proměňují a spiritualizují, z mlh vystupují přízraky, bludná světla se probouzejí ve slatích: „(...) zdálo se nám, že děsivé mátohy se plouží po černém houští až nahoru po pních obalených lišejníky.“ Ty mátohy, ta strašidla si Váchal přinesl z barokních bestiářů a knížek lidového čtení. Není divu, že jej fascinovala právě Šumava, kraj málo obydlený, jehož hvozdy se tolik nabízely barokně-dekadentnímu snění o sabatech. Romantizující dikci často střídají expresionisticky zabarvené pasáže, dodávající Váchalovým reflexím sugestivní plastičnosti: „Blesky hustěji se křižují a zanícená nit světla prošlehne častěji temnem lesa; každý následující okamžik přináší stále intensivnější požár vteřinového rozsvětlení, tím úděsnější v ustavičném zatmívání se zejících šerých doupat mezi kmeny. (...) Zdá se, že i obloha úpí stejně jak koruny smrků chvějících se vichrem a bičováním dopadajících kapek v ohýbané vichřicí větve.“ Váchal je mistrným vypravěčem, střídajícím různé vyprávěcí polohy, od vzrušených momentů přechází ke střízlivé dikci téměř deníkového záznamu, aby dále prostřednictvím barevných asociací rozehrál hru stínů a barev šumavského svítání a zakončil ji výkladem o šumavské flóře, prozrazujícím jeho všestranné znalosti.
Autorovy vzpomínky a reflexe doplňují meditativní pasáže: kontemplace šumavských lesů jej vede k úvahám o poměru člověka k přírodě. Vztah mezi člověkem a krajinou chápe jako hluboce spirituální a vzájemně inspirativní, klíčem k porozumění krajině je pokora. Pojetí krajiny jako posvěceného místa odpovídá i Váchalův smysl pro ekologii: prorocky zní jeho obavy z odvodňování šumavských mokřin, bezohledné těžby dřeva i pustošícího turismu: „Zem nemnohým, leč dobrým,“ píše Váchal. Jeho Šumava v souhlasu s apokalyptickým viděním světa a nedůvěrou k lidstvu je proto Šumavou umírající, zanikající krásou autentického přírodního bytí. Dodejme, že autorova apoteóza prapůvodní, nenarušené Šumavy tak o řadu desetiletí předchází snahy ekologů ponechat tomuto kraji jeho vlastní přírodní rytmus. Vedle vážně a melancholicky laděných textů nelze přehlédnout Váchalův vytříbený smysl pro ironii a groteskno. Vzývá-li v úvodní básni ďábla formou ne neupomínající na poezii Bridelovu, není jasné, jak to vlastně myslí: „Na zdar, ďáble! Svět, jenž hýří, k tobě míří, ač v tě víry ztratil unci; zmlká Bílý u tvé síly, v zmar se chýlí, stvořené když vedeš k slunci!“ Váchal se směje sobě samému, věřícím i ateistům, kochá se obskurními fantaziemi, ironizuje svět démonů a pověrčivých bylinkářek, a činí tak s hravostí a lehkostí: „Zvlášť líbívalo se jim u šibenic, u hrobu samovrahů, při symbole, kde srdce pojídali vespod dole a k neštovicím světili své hole.“ Autor synkreticky spojuje různé žánry a formy, znejasňuje obsah svých výpovědí, není jasné, co myslí vážně a co je hrou, nicméně právě tato jeho záliba v obskurnosti a obsahové i výrazové temnosti byla jedním z důvodů rozchodu s katolictvím.

Katolictví ne, baroko ano
S katolickým prostředím se Váchal sblížil kolem roku 1908, kdy začíná spolupracovat se Starou Říší a Jakubem Demlem. Toto souznění ale netrvalo příliš dlouho a Váchal se s katolictvím rozchází: sám sebe chápe jako zatracence, jenž sice sdílí s katolickými intelektuály barokizující vidění světa, ale současně je mu bližší temná rovina baroka: estetika děsu, apokalyptika a diabologie. Fascinace démonickým světem, zachyceným v báchorkách a kramářských písních, zní i v jeho šumavském vyznání: „Přál bych si přijíti v styk s bludnými světly, hopsajícími po mokvavých pláních, u zahnívajících vývratů a sedících nehybně na slizských pahejlech ve vlhku se topícího lesa.“ Čím blíže má Váchal umělecky ke katolickému baroku, tím více se katolictví vzdaluje v rovině víry. Demlem je nakonec označen za „nebezpečného satanika“, na což odpovídá Novým pekelným žaltářem aneb Divové ďábelští (1913) a později demlovskou parodií. Přesto se roku 1916 spřátelí s knězem Sigismundem Bouškou, v jehož společnosti se cítí volněji: zdá se, že Bouška chápe podstatu Váchalovy imaginace: „Váchal je člověk věřící. Věří v Boha, věří v ďábla (...), je mu dáno více cítiti a viděti než obyčejnému umělci,“ píše Bouška v roce 1919.
S katolickou modernou tedy Váchal sdílí barokizující estetiku, jeho spiritualita ale kráčí k přírodnímu pohanství, ke světu živlů a démonů. K té lidové zbožnosti, v níž vedle Boha žijí i postavy stvořené lidovou fantazií a vyrůstající z ještě předkřesťanské recepce přírody.

Šumava drahá a krásná
Váchalovu Šumavu umírající a romantickou vydala Paseka ve dvou verzích, v omezeném nákladu co do rozměrů přesnou kopii původní Šumavy a současně také menší variantu. Zatímco výtisku v původní velikosti dá vzhledem k ceně přednost spíše ten, kdo chce výhodně investovat do umění, rozměrově menší publikace je cenou přístupná i širší veřejnosti. Vysoká kvalita zpracování i vynikající reprodukce nádherných Váchalových dřevorytů i textových pasáží tuto cenu plně vyvažují. Vydání Šumavy umírající a romantické lze proto právem považovat za nakladatelský počin letošního roku. A především za knihu, jež skýtá nevšední prožitek krásy.
Tomáš Vučka
V textu byly použity citace z knihy Josefa Váchala: Šumava umírající a romantická. Praha, Paseka 2008.
Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 21 22. – 28. května 2018

Nový biskup: Mám v srdci pokoj

Poprvé od roku 2010 zažila svatovítská katedrála v Praze svěcení biskupa. V sobotu se novým pomocným biskupem pražské arcidiecéze stal Mons. Zdenek Wasserbauer.

celý článek


Pavel VI.: papež, který neodstoupil

Na 14. října bylo stanoveno datum svatořečení blahoslaveného papeže Pavla VI. Překvapivé detaily jeho pontifikátu přináší nyní nově vydaná kniha La barca di Paolo (Pavlova bárka).

celý článek


Čtyři písmena, hodně zmatků

Dotkne se života každého z nás, církev nevyjímaje. Řeč je o nařízení EU o ochraně osobních údajů známé pod anglickou zkratkou GDPR, které vstupuje do praxe tento pátek.…

celý článek


Tomáš Halík jubiluje ve filmu i knihou

Tomáš Halík, jeden z nejznámějších českých duchovních, oslaví 1. června 70. narozeniny. Mysleli jste, že o něm víte všechno? Dokument České televize Dialogy se světem…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay