Stůl, chleba, matčino pohlazení…

Vydání: 2013/33 Křesťané slaví mariánský svátek, 14.8.2013, Autor: Jaroslav Med

Příloha: Perspektivy

Věroslav Mertl – autor opravdové křesťanské víry

„Dál než za humna vesnic a malých měst jsem se nedopsal,“ prohlásil o své tvorbě
Věroslav Mertl. Ilustrační snímek Jozef Sedmák
 
Když se letos v květnu dovršila životní pouť spisovatele a esejisty Věroslava Mertla, rozloučili jsme se s ním – léta patřil mezi vítané přispěvatele Katolického týdeníku i Perspektiv – slovy několika jeho přátel, kteří měli blízko k jeho dílu i k jeho osobnosti. Nyní, v čase letní pohody, který mnoha lidem připomene radost z četby, bychom se chtěli vrátit k Mertlově tvorbě a upozornit na hodnoty, jež nám nabízí jeho rozsáhlé literární dílo.

polečensko-kulturní klima po roce 1968 nenabízelo literatuře žádné inspirativní hodnoty duchovní, mravní ani ideologické a výrazně sílila absence úsilí jít pod povrch jevové skutečnosti. A právě v této době vstoupil do literatury Věroslav Mertl. Jeho knižní debut, soubor povídek s názvem Stín blaženosti (1969), působil v dusném ovzduší totální deziluze počínající normalizace jako závan svěžího větru.

Věroslav Mertl chtěl svými drobnými prózami zachytit vnitřní obsah života a zdůraznit jeho stálý a ničím nezpochybnitelný přesah. Zachytit toto vnitřní a nejevové – vymezme je pojmy láska, smrt a prožitek dětství – a pokusit se vytvořit hráz proti rozmáhajícímu se pocitu životní prázdnoty, tak bylo možné chápat smysl próz, jimiž se o slovo přihlásil Věroslav Mertl.

Převaha neskutečna

Směřování od jevů a smyslových předobrazů k podstatě se stalo posléze charakteristickým rysem veškeré Mertlovy rozsáhlé tvorby, do níž patří nejen povídky a romány, ale také četné fejetony, eseje a deníkové záznamy. Už ve Stínu blaženosti v próze Stoly (tu můžeme považovat za jeden z klíčových textů pro pochopení celého Mertlova díla) čteme, „jak neskutečno troufale převyšuje bytí“. A tato převaha neskutečna, jež nelze evidovat smysly, a přesto existuje (ve Stolech jsou i mrtví rovnomocni živým), ukazuje posléze naprosto zřetelně Mertlova křesťanská východiska, určující duchovní rozměr jeho prací.

Křesťanská dimenze je u Mertla všudypřítomná, ale nevymezuje se ani ideo-
logicky, ani přítomností ryze náboženských motivů, je přítomna především v existenciálním prožitku skutečnosti. A právě existenciálno víry určuje charakter veškeré Mertlovy prózy; její směr od vnějšího k vnitřnímu, od děje k meditaci, jíž se autorský subjekt často zpřítomňuje ve svém díle. V meditativní vrstvě díla se posléze také nejzřetelněji vyjevují základní obrysy Mertlova uměleckého světa, jak to konec konců dokládají i jeho několikasvazkové deníky, základní komentář veškeré jeho prozaické tvorby.

Ráj dětství

Mezi nejzávažnější konstanty Mertlova uměleckého světa patří prožitek obdivuhodně šťastného dětství, v němž mělo všechno svůj pevný řád, ve kterém byly hodnoty hierarchizovány v neměnnosti ročních období. U Mertla představuje jistota šťastného dětství jakýsi šťastný prostor, zároveň ale také symbolizuje důvěru, že vše je smysluplné, důvěru, ze které nás neustále vyhání čas jako ničitel všech výchozích představ a iluzí.

Zároveň je ovšem u Mertla čas dovršitel, proto se v jeho díle setkáváme s tolika starými lidmi, kteří už pochopili, že čas nevede pouze k deziluzi a životním ztrátám, ale také k věčnosti, jež je jeho nejvlastnějším završením. Archetyp šťastného dětství, zpřítomňovaný v celém Mertlově díle v nejrůznějších podobách, není pouze vnitřní jistotou jeho uměleckého světa, ale i významným principem kompozičním: konfrontace plnosti dětství s prázdnotou „dospělého“ světa je v Mertlových prózách často dramatickým nositelem pohybu.

Prázdnota v duši vyplňovaná zlobou (jasnovidný Broda v Pádu jasnovidce) stejně jako prázdnota současného vesnického života zaplňovaná animalitou (román Mlčení věžních hodin) mají svůj protipól v ráji dětství, kdy věci nejprostší jako stůl, chleba či matčino pohlazení byly zároveň věcmi nejvzácnějšími. Jejich vzácnost určuje perspektiva vzpomínky, která formuje současnost v jakémsi proustovském prolínání časových rovin; Mertlovi stačí zahlédnout několik lidských stop na prachem pokryté půdě starého domu a okamžitě to v něm vyvolá složitý řetězec asociací, představ a snů zaplňujících vnitřní svět jeho hrdinů. (Nejmarkantněji je to patrné v románuDům mezi větrem a řekou.) Prázdnota autorovi zároveň symbolizuje tragiku světa, který je na „útěku před Bohem“ (Max Picard), protože útěk před Bohem znamená zároveň útěk z krajiny dětství.

Transcendentála srdce

Věroslav Mertl nemá rád prózu jako experiment nebo postmoderní hru, je ve své podstatě autorem tradičním, jemuž splývá literatura s etickým posláním a s výzvou k životní opravdovosti. V tomto punktu je Mertl opět autorem opravdové křesťanské víry, chápající umění nejen jako adoraci Stvoření, ale také jako jistou formu soucítění s tím, co je odevždy podmíněno dědičným hříchem.

Odtud pramení Mertlův soucit s lidským osudem i stálá snaha psát a vidět exuperiovsky, to znamená především srdcem; proto má v Mertlových prózách všechno svůj etický podtext, jímž prosvítá naděje jako nejpodstatnější předpoklad spisovatelova poslání.

V těchto intencích se stále vrací několik základních toposů Mertlova díla, v nichž se autor znovu a znovu snaží budovat svou transcendentálu srdce napříč pustinou pseudoracionality současného světa. Stačí si všimnout jednoho klíčového pojmu, který dnes prorůstá literaturou jako houba – a to je sex; jak úporně Mertl bojuje o svéprávnost lidského srdce v jeho touze po přesahu, který by popřel biologii ve jménu milosti, jíž je opravdová láska ve všech podobách, měnící sex v životodárný erós.

Kruhy pod očima

Na první pohled nás na Mertlových prózách zaujme autorský jazyk; jeho lyrismus a výrazová čistota míří zcela evidentně k pevnině „jitřního zraku“, řečeno šaldovsky, to znamená k Janu Čepovi. Tento autor je patrně tím nejdůležitějším ukazatelem při stanovení Mertlova literárního rodokmenu. A Mertl také na jeho tvůrčí habitus vědomě navazuje, aniž ho můžeme obviňovat z nějakého čepovského epigonství. U Mertla jde o vnitřní sourodost a spřízněnost světonázorovou i estetickou.

Většina Mertlových prací se – stejně jako v Čepově případě – odehrává na venkově, aniž zde nalézáme sebemenší prvky ruralismu. Jde o typ tzv. situační prózy, kde pouze zdánlivě záleží na prostředí a sociálních determinantách, protože to nejpodstatnější se odehrává pod povrchem toho, čím žijí naše smysly. Pod příkrovem zdánlivě banální každodennosti objevuje Mertl stálé existenciální napětí mezi žitou realitou a bytostnou touhou po přesahu, jímž by hrdinové jeho příběhů dosáhli smíru se sebou i absolutnem.

Toto napětí je strukturálně zpřítomňováno neustálou oscilací mezi lyrismem výrazu a epickou strukturou děje. A protože je lyrismus svou základní polohou příznakem zvýrazňujícím autorskou subjektivitu, proto se V. Mertl tak často uchyluje k autentičnosti deníkové formy, proto po celý život v podstatě psal své deníky, své Kruhy pod očima.

Uzavřené dílo

Hodnotíme-li dnes z literárně historického odstupu Mertlovo uzavřené celoživotní literární dílo, nemůžeme přehlížet dobovou společenskou situaci, v níž toto dílo vznikalo. Uprostřed normalizační vyprázdněnosti se zde zdůrazňoval étos jako protiklad konzumního materialismu a tím se toto dílo stávalo nositelem naděje; a ta zůstává jednou ze základních křesťanských ctností, byť nemusí být zrovna oděna v narativně přitažlivém hávu.

Věroslav Mertl se narodil 30. 3. 1929 v Chrášťanech u Týna nad Vltavou v rodině vrchního četnického strážmistra. Na konci války nasazen jako lesní dělník. Po válce studoval obchodní akademii v Českých Budějovicích. V letech 1968–1970 redaktorem českobudějovického nakladatelství Růže (v roce 1969 spoluzakladatelem časopisu Arch). Pracoval také jako tajemník Okresního výboru ČSL v Českých Budějovicích. Autor řady románů (např. Nám po tomto putování, 1970; Dům mezi větrem a řekou, 1978; Mlčení věžních hodin, 1989), povídek (Stín blaženosti, 1969), básní, fejetonů, publicistických i deníkových textů (Kruhy pod očima, 1995, 2005). Český rozhlas v roce 2004 uvedl jeho rozhlasové paměti Časy a nečasy. V roce 1996 nominován českým PEN klubem na Cenu Karla Čapka. Za esejistickou tvorbu dostal v roce 2001 Státní cenu za literaturu. Literární kritik Bedřich Fučík svého času charakterizoval styl Mertlova psaní takto: „Zápas o slovo u Mertla není takřka vidět, jako by mu bylo darováno gratis. Dovede s ním plýtvat a marnotratnit – opilý jeho objevovaným výbušným jádrem, zvukovými valéry, reminiscencemi, barevnými třpyty a hedvábnou hladivostí – na samém srázu verbálnosti.“ Věroslav Mertl zemřel 20. 5. 2013 v Českých Budějovicích.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

Jeden (upřímně míněný) dotaz humila 16.8.2013 08:19

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay