Stavět na tom lepším v nás...

Vydání: 2009/38 Křešťanští politikové, 17.9.2009, Autor: Jiří Zajíc

Příloha: Perspektivy

Sérii rozhovorů s představiteli našeho politického života, kteří se hlásí ke křesťanství a současně mají šanci dostat se do parlamentu, uzavírá interview s dalším zástupcem (prvním byl Ondřej Liška ze Strany zelených) té nejmladší generace na české politické scéně. David Macek v současné době zastává post místopředsedy KDU-ČSL a patří také k týmu, který vypracoval dokument „Pokoj a dobro“.

O vztahu politiky a křesťanství bylo už mnohé napsáno, existují k tomu i církevní dokumenty – a přesto se pořád zdá, že nejen sekulární společnosti, ale i většině zní tohle spojení dost disharmonicky…

Ale pro mě má naopak zvuk docela přitažlivý, možná přímo fascinující. Na jedné straně je důležité jasné oddělení duchovní a světské moci. To je úroveň institucionální. Křesťan v politice se však přirozeně snaží obě tyto sféry skloubit. Povedlo se to například Thomasi Morovi, kterého papež Jan Pavel II. prohlásil za patrona politiků. Politika je práce jako každá jiná. Na druhé straně ne každé povolání označují dokumenty posledního koncilu za „vznešené umění“. Pokud chce politik měnit svět k lepšímu, měl by ve své funkci především lidsky zrát a růst on sám. Encyklika Caritas in Veritate nám nedávno připomněla, že pro rozvoj člověka je klíčové setkání s Kristem. Chápu to tak, že do politiky některé z nás Kristus zve, abychom ho lépe poznali, chce v ní prohloubit své přátelství s námi.

Co vás osobně přivedlo k politice?

Politika mě zajímala od dětství. Občas jsem coby kluk vyvolával údiv dospělých, když jsem projevil přání sledovat tehdejší Televizní noviny – řekněme na dovolené. Bezprostředně mě pak k politice přivedla setkání s lidmi, kteří berou vážně sociální učení církve. U nás patří můj dík hlavně Tomáši Halíkovi, Lubomíru Mlčochovi, Cyrilu Martinkovi, Josefu Kamanovi.

Kdy a za jakých okolností nastal ten moment, že jste se rozhodl vstoupit do konkrétní stranické politiky?

Opravdu to chcete vědět přesně? Stalo se to na brněnské dálnici u Velkého Meziříčí koncem dubna 1997, vraceli jsme se s kolegy z Institutu pro šíření sociálního učení z přednášky v jedné farnosti do Brna. Už nějaký čas předtím jsem o vstupu do KDU- -ČSL uvažoval. Kromě jiného mě k tomu provokovali Mladí konzervativci, jež jsem potkával při společných seminářích politologů a sociologů na brněnské filozofické fakultě. Byli to pečlivě upravení mladí muži, kteří budili dojem, že znají odpověď na všechno, a proto si už nemusejí klást žádné otázky. Říkal jsem si: když může mít ODS takové dorostence, zasloužila by si i KDU- -ČSL nějaké mladé lidi se společenskovědním vzděláním. Svěřil jsem se s tím věčně mladým pánům Martinkovi a Kamanovi, nu, a během cesty padlo rozhodnutí.

Politický „dres“ KDU-ČSL jste přijal ve věku, kdy se u nás mladí lidé běžně k politice – a zvlášť k té stranické – otáčejí zády. Navíc co se týče nedostatku atraktivnosti, mohou v tom lidovcům u nás úspěšně konkurovat snad jen komunisté. Jak dnes hodnotíte své tehdejší rozhodnutí pro KDU-ČSL?

I zpětně považuji ten krok za dobře připravený a uvážený. Rozhodl jsem se pro KDU-ČSL jako pro stranu, kde bych s uplatňováním zásad sociálního učení mohl nejméně narážet. Vzpomínám, že mě to rozhodnutí vnitřně uklidnilo a nabilo energií, což bývá dobré znamení. Zmínil jste i téma mládí a málo přitažlivá politika, zejména ta lidovecká. V devadesátých letech jsem se pohyboval mezi mladými rebely na univerzitě, prostředí prakticky založených komunálních politiků v Brně mi připadalo jiné, osvěžující. Dnešní křesťané mezi vysokoškoláky mi v některých postojích připadají zralejší, než jsme byli my. Na jaře, krátce před naším sjezdem, si mě jedna aktivní studentská skupinka pozvala k debatě za zavřenými dveřmi. Skoro mě šokovala jejich nabídka: „My všichni tady volíme KDU- -ČSL. Co můžeme udělat proto, aby ta strana skončila s ubohým pragmatismem a my jsme ji mohli dál podporovat?“ Tito mladí lidé vyrůstali po revoluci, nejsou už zatížení tlakem bývalého režimu na věřící. Nemají mindráky z toho, že jsou křesťany, jsou tím naopak zajímaví. Vrstevníci si jich jako křesťanů váží. Očekávají, že ani KDU--ČSL nebude svoje „K“ tu a tam zakrývat, chtějí, aby i ona byla „vlídně sebevědomá“. Tváře těchto svých mladších kolegů si pro povzbuzení nejednou vybavuji.

Přišly chvíle, kdy jste byl na svoje rozhodnutí pro vstup do KDU-ČSL hrdý? A naopak, litoval jste toho někdy?

Především jsem hrdý na naše členy a příznivce. Od srpna 2006 do letošního sjezdu jsme spolu úspěšně prošli zápasem o charakter KDU-ČSL. Když se blížilo finále tohoto potřebného střetu, putovali jsme s přáteli k Františku Noskovi do Poříčí nad Sázavou, k Janu Šrámkovi na Velehrad a s paní Věrou za Josefem Luxem do Hemže u Chocně. Považuji ty tři muže za naše nebeské patrony. Jistě nejsem sám, kdo k nim občas přichází na „konzultace“. U hrobů našich úspěšných křesťanů v politice jsem pocítil hrdost na svou stranu, která se tu už devadesát let pokouší o „nemožné“. Lítost se zatím nedostavila. V každé stranické krizi jsem řešil otázku: „Buď si řeknu o víc odpovědnosti, nebo to balím.“ Zatím jsem vždy dostal novou šanci.

Jaké jsou vaše hlavní zkušenosti z více než desetiletého působení v politice? A především z období, kdy jste se v prosinci 2006 stal pro většinu lidí dost nečekaně stranickým místopředsedou?

To by bylo na dlouhé, místy dost šťavnaté povídání. V uplynulých letech jsem při zásadních rozhodnutích v KDU-ČSL většinou patřil k přehlasované menšině. Nicméně ty prohry měly smysl, očištěná strana teď začíná nabírat nový dech. Vážím si zkušeností z krajského zastupitelstva – zahraniční komisi pod mým vedením se například podařilo přivést z Rakouska projekt rodinných pasů nebo prohloubit neformální kontakty s rodinou Lichtenštejnů, což přispělo k nedávnému navázání diplomatických vztahů. Loni 15. srpna jsem vedl zřejmě historicky první delegaci z České republiky na hrad ve Vaduzu. Stále intenzivněji si ovšem uvědomuji nepoměr mezi svými silami a výzvami dnešní doby. Bohu díky jsem krátce po zvolení, na počátku roku 2007, našel po dlouhém hledání své církevní společenství v hnutí Comunione e Liberazione. Při setkáních v tzv. škole komunity, mezi výbuchy smíchu i tichým úžasem vnímám uzdravující Kristovu blízkost jako nikdy předtím.

Jste jeden z mála politiků – i v KDU-ČSL – na němž je vidět, že bere vážně sociální učení církve… Co vás k tomu motivuje?

Ke studiu sociálního učení mě vede touha po vnitřní jednotě. Nechci se v kostele stydět, že jsem politik, nechci se v politice stydět, že jsem křesťan. Na to, v jaké jsem pozici, nemám však to učení zatím vstřebáno dostatečně. Jsem proto vděčný, že se mohu podílet na činnosti týmu Centra pro sociální otázky při ČBK pod vedením Lubomíra Mlčocha. Tato skupina se zabývá právě „zdomácněním“ sociálního učení v českých poměrech.

Nepatří právě nedostatečné vzdělání členské základny lidové strany – a to včetně znalosti sociálního učení církve – k jejím značným slabinám?

Poukazujete zřejmě na náš obrovský nevyužitý potenciál. Shodou okolností mám teď stranické vzdělávání na starosti. Zatím jsem zkoušel na stránkách Nového Hlasu dávkovat sociální učení „po kapkách“, mám radost z pozitivních ohlasů. Těším se, že se do toho s přáteli od nás i ze zahraničí po volbách pustíme mnohem intenzivněji. Až příliš často totiž zjišťuji, že řešíme či vymýšlíme něco, co pak najdu v některém dokumentu lapidárně shrnuto. Věřím, že ke zvýšení motivace ke vzdělávání u lidovců i křesťanů vůbec přispěje také návštěva jedné z nejvzdělanějších osobností naší doby, papeže Benedikta XVI., v naší zemi. Jeho pronikavé, a přitom prosté texty jsem si zamiloval. Na 19. září jsme v Brně připravili k této návštěvě konferenci. Cesta k úspěchu KDU--ČSL vede právě přes vzdělání.

Existuje něco, v čem by si měla KDU--ČSL vzít příklad z ostatních politických stran u nás? A ze sesterských stran jinde v Evropě?

Snad všichni nás můžou inspirovat k většímu sebevědomí, ale spíš než stran si všímám jejich lídrů. Jiří Paroubek dokázal sociální demokracii velmi pozvednout v oblasti marketingu, pro Mirka Topolánka není žádný boj předem ztracený. Martin Bursík dokázal elegantně ustoupit do pozadí, Karel Schwarzenberg má nezlomnou víru v nové začátky. A v zahraničí? U Sarkozyho týmu obdivuji přesvědčenou oddanost, jeho ministryně Boutinová je modelem křesťanského politika pro jednadvacáté století. Merkelová vzbuzuje mimořádnou důvěru, Berlusconi dokáže „ty svoje“ strhnout jako nikdo jiný. Dzurinda je kompetentní státník s klukovskými jiskřičkami v očích, kolem Hrušovského je cítit pravé bratrství. Stále ovšem vidím málo spojenců k důležitému zápasu, který teď Evropu čeká. Mám na mysli překonání duchovní vyprázdněnosti politiky, jež se navenek maskuje jako politická korektnost. Cyril Svoboda byl na nedávném kongresu lidových stran ve Varšavě jediný, kdo otevřeně mluvil o křesťanství. Vidíme, že politikům často chybí vlastní vnitřní přesvědčení a odvaha stát si za ním i za cenu obětí a malé popularity. Skoro všichni si tím dobrovolně svazují ruce, a rezignují tak na zásadní boj o přežití křesťansko-liberálního typu společnosti na našem kontinentu. V sázce je přitom naše pojetí lidských práv, svoboda církve, postavení ženy ve společnosti, postoj k menšinám, oddělení světské a duchovní moci atd. Tedy šťavnaté plody z křesťanské půdy. Aktuální debata o stavbě další mešity v Brně je předčasná bez daleko zásadnější debaty o celkovém směřování české společnosti – zda k islamizaci, k níž už nevratně dojde v západní Evropě, či k renesanci anticko-křesťanské identity.

Jakou budoucnost očekáváte, co se týče působení KDU-ČSL v českých poměrech? A jak se podle vás bude utvářet náš politický prostor v příštím desetiletí?

Našemu politickému prostoru sluší poměrný volební systém. Prostředí prorostlé korupcí, se slabou reflexí minulosti není vhodné ani pro velkou koalici, ani pro vliv komunistů na vládu. Podpora lidovců je jistým hlasem proti oběma možnostem. Vedení KDU-ČSL po delší době opět souzní s většinou členů a voličů. Máme silnou motivaci, Cyril Svoboda by byl výborným premiérem. Jádrem našeho programu nejsou sliby, a už vůbec nechceme stát zadlužovat. Rádi bychom lidem, rodinám, církvím, občanským sdružení i obcím pomáhali tak, aby v sobě objevovali nové síly a dokázali si v lecčems poradit sami. Lidé jdou nakonec za tím, kdo jim dá naději, aniž by přitom musel zastávat jen většinové a populární názory. A naději dává ten, kdo dokáže stavět na tom lepším v nás.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay