Stát a církev ve Francii dnes

Vydání: 2018/25 V kroji za svatým Antonínem, 19.6.2018, Autor: Stanislav Přibyl

Příloha: Perspektivy 25

Francie dostala po loňských prezidentských volbách pozoruhodného prezidenta. Překvapuje věkem, ochotou ke změně, neotřelými postupy, ale také dobrým vkladem do zjizvených vztahů tamní římskokatolické církve a státu.


Církev ve Francii se snaží držet svého poslání a tím si získává respekt společnosti. Snímek Pixabay

Dne 4. dubna 2018 se v Bernardinské koleji (Collège des Bernardins) v Paříži odehrála vskutku historická událost. Francouzský prezident Emmanuel Macron přijal pozvání Francouzské biskupské konference, aby se vyslovil ke vztahu státu a katolické církve v zemi a pokusil se – podle svých slov – o nápravu poškozených vztahů.

Revoluční zlom

Je třeba připomenout komplikované soužití státu a římskokatolické církve, které má ve Francii tradici – jak se zdá – od konce 18. století. Francie byla nazývána „první dcerou církve“, ale během Francouzské revoluce se zřekla náboženství i svého historického dědictví nedílně spjatého s církví. Vyvrcholením procesu odloučení politiky a náboženství bylo pak přijetí velmi radikálního zákona o odluce církví od státu z roku 1905.

Vztah mezi oběma však nebyl jednoduchý ani před Francouzskou revolucí. Po celá staletí zde byla snaha francouzských králů prosadit suverenitu navzdory papežským požadavkům. Můžeme jít směle až k avignonskému papežství, kde byla provázanost i snaha o emancipaci francouzské královské moci a papežství zvláště zřetelná. Během revoluce došlo ke zlomu, a tím bylo oddělení vyznání a občanství. 26. srpna 1789 byla přijata Deklarace práv člověka a občana, kde se objevuje princip náboženské svobody: „Nikomu se nesmí dít újma pro jeho názory, i náboženské, ledaže by jejich projev rušil pořádek stanovený zákonem.“

Napravit poškozené vztahy

O necelé století později byl použit poprvé pojem laický stát a laicismus, francouzsky laïcité. Učinil tak roku 1871 francouzský politik Ferdinand Buisson, který bojoval za zrušení výuky náboženství na státních školách. Francie byla na přelomu 19. a 20. století rozdělena na nesmiřitelné tábory stoupenců konkordátu z roku 1801 (klerikálů) a republikánů. Nejen tento spor byl příčinou velkého sociálního napětí. Roku 1904 byl konkordát vypovězen a přerušeny diplomatické styky se Svatým stolcem. Zákon z 9. prosince 1905 následně situaci radikálně vyřešil. Článek 1 zajišťuje všem svobodu vyznání. Článek 2 píše, že Francouzská republika neuznává, nefinancuje ani nepodporuje žádné náboženství. Od 1. ledna 1906 byly zrušeny všechny rozpočty státu, samospráv a dalších institucí, které podporovaly výkon náboženství. Budovy určené kultu i zázemí života církví se staly majetkem státu nebo samospráv.

Tento původně nepřátelský model odluky církví a státu se postupem doby přece jen začal blížit modelu určité kooperace – zvláště od roku 1958, kdy bylo na počátku Páté republiky uznáno církevní školství a začalo být státem podporováno.

Nicméně základním principem zůstává laïcité a mezi církvemi (zvláště katolickou) a státem přetrvává jistá ostýchavost. Katedrála Notre-Dame v Paříži sice byla svědkem pohřbu všech zesnulých poválečných prezidentů, v tu chvíli však byla chápána spíše jako státní budova pro státní ceremonii, než jako výraz služby církve pro stát. Zatím posledním veřejným projevem laïcité, který rozebírala francouzská média, bylo chování prezidenta Emmanuela Macrona na pohřbu rockera a herce Johnnyho Hallydaye v prosinci 2017 v pařížském kostele La Madeleine. Prezident před rakví uvnitř kostela už už sahal po kropence se svěcenou vodou, aby pokropil rakev zesnulého jako ostatní, ale ihned ruku spustil a znamení kříže neučinil. A proslov pronesl až venku před chrámem.

Zdá se, že 4. dubnem 2018 se ledy ale opět pohnuly a církev a stát ve Francii navzdory přísné odluce udělaly další krok ke kooperačnímu modelu. Prezident Macron ve svém dubnovém projevu komplikovanost vzájemného vztahu přiznal hned na počátku: „Abychom se mohli tento večer setkat (…) museli jsme vzdorovat skepticismu ze všech stran. (…) Je nepochybné, že sdílíme nejasný pocit, že pouto mezi církví a státem je poškozené a že máme zájem – vy stejně jako já – je opravit. Pro tento účel není jiný prostředek než dialog v pravdě.“

Více v článku, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.


P. STANISLAV PŘIBYL. Autor je generální sekretář ČBK
 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy



Aktuální číslo 38 18. – 24. září 2018

Letní rekord koledníků

Slova „Tříkrálová sbírka“ a „rekordní“ se vedle sebe ocitají ve zprávách o výsledcích koledování. Nového rekordu se ovšem koledníkům podařilo dosáhnout minulou…

celý článek


Mluví se o nich na každém rohu

Co znamená výraz „křesťanské hodnoty“? Jak se zvěst evangelia může změnit v hodnotový systém? Jak je možné, že se „křesťanské hodnoty“ stávají zásadním…

celý článek


Výchova k občanství

Demokracie nemůže bez osobní odpovědnosti občanů za věci veřejné dobře fungovat, a právě proto vyžaduje neustálou výchovu – a to nejen mládeže, ale i dospělých.

celý článek


Jak se Pobaltí chystá na příjezd papeže?

V předvečer papežovy návštěvy pobaltských zemí – Estonska, Lotyšska a Litvy – odpověděl na dotazy KT PHILIPPE JOURDAN, francouzský biskup, který od roku 2005 působí…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay