Správná vyváženost aneb církev a svět

Vydání: 2012/41 „Jděte k volbám!“ vyzývají biskupové, 9.10.2012, Autor: Spieker Manfred

Příloha: Perspektivy

 

O tom, co přinesl Druhý vatikánský koncil

Už nikoli odsuzování, nýbrž spolupráce, už ne moc, ale služba, už ne autorita, ale dialog – tak lze označit vztah církve ke světu. Tohle bylo poselstvím posledního koncilu, vyjádřeným v konstituci Gaudium et spes (Radost a naděje). Koncil pohlíží na svět s velkou blahovůlí. Pro mnohé katolické intelektuály byl tento pohled na svět překonáním „komplexu ghetta“, přetrvávajícího mnohá desetiletí. Skoncováním s „manichejským poblouděním“, jak to řekl Jacques Maritain.

Francouzský filozof připojil projev radosti nad tím, že „církev zřetelněji než jindy uznala a nám ukázala hodnotu, krásu i důstojnost, které jsou tomuto světu vlastní, i když ví, že svět je pod mocí Zlého (1 J 5,19), přinejmenším pokud se zdráhá být spasen“. – Podle Josepha Ratzingera vnímá církev svůj vztah ke světu „jako colloquium, jako vzájemnou rozpravu o tom, jak společně hledat řešení problémů“. Společně s deklaracemi o náboženské svobodě a o nekřesťanských náboženstvích je Gaudium et spes „revizí Syllabu Pia IX., určitým Antisyllabem“, tudíž „pokusem o oficiální usmíření církve s novou dobou, která nastala po roce 1789“. – Koncil vskutku pohlíží na svět nejprve tak, „jak ho vidí Genesis či Summa theologica. To znamená, že svět i příroda jsou nazírány ve své autonomii, v tom, co jsou samy o sobě,“ píše opět Maritain. A utváření toho světa, toť kultura.

Podílet se na ní patří k našemu poslání. Tím člověk dále rozvíjí dílo Stvořitele a zdokonaluje nejen věci, nejen společnost, nýbrž i sám sebe. Tato perspektiva přivádí koncil k novému a veskrze pozitivnímu pohledu na laiky. Spolu se čtvrtou kapitolou konstituce o církvi Lumen gentium (Světlo národů) a dekretem o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem je Gaudium et spes takřka hymnus na autonomní povolání laiků k posvěcování světa. Laici mají „své lidské, rodinné, profesní, vědecké či technické usilování propojit s náboženskými hodnotami v životaschopnou syntézu. Mají nejen sledovat zákonitosti, které jsou vlastní každé jednotlivé oblasti, ale též usilovat o dobré odborné vědění a konání ve svých oborech.“ Mají podíl na životě církve, proto kdekoli mají být Kristovými svědky. Žijí ve světě, „to znamená ve všech světských povoláních a činnostech a v běžných podmínkách rodinného a společenského života, z nichž je jejich existence takřka utkána. Tím je volá Bůh k tomu, aby plnili sobě vlastní úkoly v duchu evangelia a jako kvas přispívali k posvěcení světa jaksi z nitra, a tak především příkladem svého života, vírou, nadějí a láskou hlásali Krista druhým lidem“ (Lumen gentium).

Co vyhlásil koncil v různých svých dokumentech o povolání laiků k posvěcování světa a k samostatnému apoštolátu, stalo se pro mnohé povzbudivým poselstvím. Apoštol laického apoštolátu Josemaría Escrivá vyjádřil mezi lety 1966 a 1968 opakovaně svou radost nad tím, že koncil „vyhlásil s velkou jasností božské povolání laiků“. Také Jacques Maritain prohlásil v roce 1966, že ho naplňuje vděčností a radostí, že koncil potvrdil světové poslání křesťanů a požehnal mu: „Pokud dá laik volný průběh radostné zvěsti, již v sobě nese, a pokud nikdy nezapomene na to, že je křesťanem (což se mu může stát), pak z něj bude vyzařovat Duch, který ho oživuje. On sám pak vydá svědectví o evangeliu ne snad svým kázáním, ale způsobem, jakým žije a jímž naplňuje i nejbanálnější povinnosti.“ – Oba tak naplnila radost z perspektivy, kterou koncil otevřel tím, že přitakal světovému pověření laiků, a přitom se vyhnul jeho zesvětštění.

Také Hans Maier v roce 1966 pozdravil v Bamberku 81. německý Katolikentag (Den katolíků) projevem, v němž ocenil, že se církev obrátila ke společnosti a k politice, aniž to znamená, že míní konkurovat zcela světským utopiím: „Její působení ve světě a na svět předpokládá nejprve obecnou distanci vůči němu.“ Yves Congar napsal v komentáři ke Gaudium et spes, že právě „v okamžiku, kdy je církev co nejméně z tohoto světa, může být co nejvíce pro něj“. – Křesťané, kteří ve své službě světu sice „klečí na kolenou“, ale neosvědčují touhu po svatosti, se dopouštějí „nejhorší zrady na Bohu a světu“ (Maritain). Tuto vyváženost mezi příklonem ke světu a odsvětštěním zdůraznil posléze i Benedikt XVI. v projevu o církvi a společnosti k angažovaným laikům dne 25. září 2011 ve Freiburgu, když je vyzval, aby byli neustále otevřeni starostem o svět, aby se jim vystavovali – a tím aktualizovali ono sacrum commercium, „posvátnou směnu“, která začala tím, že se Bůh stal člověkem, ale také aby neustále usilovali vymaňovat se ze zesvětštění a stávat se otevřenými vůči Bohu.Manfred Spieker

Autor je profesorem křesťanských společenských věd na univerzitě v Osnabrücku. Článek převzat z Die Tagespost (12. 5. 2012).

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 7 13. – 19. února 2018

Půst je cesta k sobě, Bohu i druhým

Čas odříkání a újmy je pouze jednou z podob čtyřicetidenního období, do něhož vstupujeme touto Popeleční středou. Půst však klade na křesťany mnohem větší nároky.…

celý článek


Putuji směrem k Domovu, píše Benedikt XVI.

O víkendu uplynulo pět let od rezignace papeže Benedikta XVI. Stalo se to poprvé po 600 letech. Nyní oznámil, že už je „na pouti k Domovu“.

celý článek


Uznán 70. zázrak z Lurd

Biskup Jacques Benoit-Gonnin ze severofrancouzské diecéze Beauvais vyhlásil, že církev uznává uzdravení řeholní sestry Bernadette Moriauové (79) za lurdský zázrak. Je v…

celý článek


Jak může vypadat dobrý půst?

Někteří lidé se nad otázkou v titulku příliš nezamýšlejí. Občas si něco odepřou, nejedí maso a jsou uchlácholeni zkušeností, že stejně tak, jako půst přišel, tak zase odejde…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay