Správná vyváženost aneb církev a svět

Vydání: 2012/41 „Jděte k volbám!“ vyzývají biskupové, 9.10.2012, Autor: Spieker Manfred

Příloha: Perspektivy

 

O tom, co přinesl Druhý vatikánský koncil

Už nikoli odsuzování, nýbrž spolupráce, už ne moc, ale služba, už ne autorita, ale dialog – tak lze označit vztah církve ke světu. Tohle bylo poselstvím posledního koncilu, vyjádřeným v konstituci Gaudium et spes (Radost a naděje). Koncil pohlíží na svět s velkou blahovůlí. Pro mnohé katolické intelektuály byl tento pohled na svět překonáním „komplexu ghetta“, přetrvávajícího mnohá desetiletí. Skoncováním s „manichejským poblouděním“, jak to řekl Jacques Maritain.

Francouzský filozof připojil projev radosti nad tím, že „církev zřetelněji než jindy uznala a nám ukázala hodnotu, krásu i důstojnost, které jsou tomuto světu vlastní, i když ví, že svět je pod mocí Zlého (1 J 5,19), přinejmenším pokud se zdráhá být spasen“. – Podle Josepha Ratzingera vnímá církev svůj vztah ke světu „jako colloquium, jako vzájemnou rozpravu o tom, jak společně hledat řešení problémů“. Společně s deklaracemi o náboženské svobodě a o nekřesťanských náboženstvích je Gaudium et spes „revizí Syllabu Pia IX., určitým Antisyllabem“, tudíž „pokusem o oficiální usmíření církve s novou dobou, která nastala po roce 1789“. – Koncil vskutku pohlíží na svět nejprve tak, „jak ho vidí Genesis či Summa theologica. To znamená, že svět i příroda jsou nazírány ve své autonomii, v tom, co jsou samy o sobě,“ píše opět Maritain. A utváření toho světa, toť kultura.

Podílet se na ní patří k našemu poslání. Tím člověk dále rozvíjí dílo Stvořitele a zdokonaluje nejen věci, nejen společnost, nýbrž i sám sebe. Tato perspektiva přivádí koncil k novému a veskrze pozitivnímu pohledu na laiky. Spolu se čtvrtou kapitolou konstituce o církvi Lumen gentium (Světlo národů) a dekretem o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem je Gaudium et spes takřka hymnus na autonomní povolání laiků k posvěcování světa. Laici mají „své lidské, rodinné, profesní, vědecké či technické usilování propojit s náboženskými hodnotami v životaschopnou syntézu. Mají nejen sledovat zákonitosti, které jsou vlastní každé jednotlivé oblasti, ale též usilovat o dobré odborné vědění a konání ve svých oborech.“ Mají podíl na životě církve, proto kdekoli mají být Kristovými svědky. Žijí ve světě, „to znamená ve všech světských povoláních a činnostech a v běžných podmínkách rodinného a společenského života, z nichž je jejich existence takřka utkána. Tím je volá Bůh k tomu, aby plnili sobě vlastní úkoly v duchu evangelia a jako kvas přispívali k posvěcení světa jaksi z nitra, a tak především příkladem svého života, vírou, nadějí a láskou hlásali Krista druhým lidem“ (Lumen gentium).

Co vyhlásil koncil v různých svých dokumentech o povolání laiků k posvěcování světa a k samostatnému apoštolátu, stalo se pro mnohé povzbudivým poselstvím. Apoštol laického apoštolátu Josemaría Escrivá vyjádřil mezi lety 1966 a 1968 opakovaně svou radost nad tím, že koncil „vyhlásil s velkou jasností božské povolání laiků“. Také Jacques Maritain prohlásil v roce 1966, že ho naplňuje vděčností a radostí, že koncil potvrdil světové poslání křesťanů a požehnal mu: „Pokud dá laik volný průběh radostné zvěsti, již v sobě nese, a pokud nikdy nezapomene na to, že je křesťanem (což se mu může stát), pak z něj bude vyzařovat Duch, který ho oživuje. On sám pak vydá svědectví o evangeliu ne snad svým kázáním, ale způsobem, jakým žije a jímž naplňuje i nejbanálnější povinnosti.“ – Oba tak naplnila radost z perspektivy, kterou koncil otevřel tím, že přitakal světovému pověření laiků, a přitom se vyhnul jeho zesvětštění.

Také Hans Maier v roce 1966 pozdravil v Bamberku 81. německý Katolikentag (Den katolíků) projevem, v němž ocenil, že se církev obrátila ke společnosti a k politice, aniž to znamená, že míní konkurovat zcela světským utopiím: „Její působení ve světě a na svět předpokládá nejprve obecnou distanci vůči němu.“ Yves Congar napsal v komentáři ke Gaudium et spes, že právě „v okamžiku, kdy je církev co nejméně z tohoto světa, může být co nejvíce pro něj“. – Křesťané, kteří ve své službě světu sice „klečí na kolenou“, ale neosvědčují touhu po svatosti, se dopouštějí „nejhorší zrady na Bohu a světu“ (Maritain). Tuto vyváženost mezi příklonem ke světu a odsvětštěním zdůraznil posléze i Benedikt XVI. v projevu o církvi a společnosti k angažovaným laikům dne 25. září 2011 ve Freiburgu, když je vyzval, aby byli neustále otevřeni starostem o svět, aby se jim vystavovali – a tím aktualizovali ono sacrum commercium, „posvátnou směnu“, která začala tím, že se Bůh stal člověkem, ale také aby neustále usilovali vymaňovat se ze zesvětštění a stávat se otevřenými vůči Bohu.Manfred Spieker

Autor je profesorem křesťanských společenských věd na univerzitě v Osnabrücku. Článek převzat z Die Tagespost (12. 5. 2012).

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 18. – 24. září 2018

Letní rekord koledníků

Slova „Tříkrálová sbírka“ a „rekordní“ se vedle sebe ocitají ve zprávách o výsledcích koledování. Nového rekordu se ovšem koledníkům podařilo dosáhnout minulou…

celý článek


Mluví se o nich na každém rohu

Co znamená výraz „křesťanské hodnoty“? Jak se zvěst evangelia může změnit v hodnotový systém? Jak je možné, že se „křesťanské hodnoty“ stávají zásadním…

celý článek


Výchova k občanství

Demokracie nemůže bez osobní odpovědnosti občanů za věci veřejné dobře fungovat, a právě proto vyžaduje neustálou výchovu – a to nejen mládeže, ale i dospělých.

celý článek


Jak se Pobaltí chystá na příjezd papeže?

V předvečer papežovy návštěvy pobaltských zemí – Estonska, Lotyšska a Litvy – odpověděl na dotazy KT PHILIPPE JOURDAN, francouzský biskup, který od roku 2005 působí…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay