Spisovatel, jehož slovům nechyběl význam...

Vydání: 2011/27 Cyrilometodějské dvojčíslo, 29.6.2011, Autor: Jaroslav Med

Příloha: Perspektivy

Miłosz je prvotřídní síla. Je to spisovatel s přesně vymezeným úkolem, povolaný k tomu, aby zrychlil naše tempo, abychom stačili době – spisovatel s nádherným talentem, skvěle uzpůsobený k tomu, aby plnil tato svá předurčení. Má v sobě něco nesmírně drahocenného, co bych nazval „vůle skutečnosti“, a současně dovede vycítit drastické body naší krize. Patří k těm nečetným spisovatelům, jejichž slova mají význam…

Těmito slovy charakterizoval Czesława Miłosze, od jehož narození uplyne koncem letošního června přesně sto let, jeho exilový kolega – polský spisovatel Witold Gombrowicz. Tato charakteristika pouze naznačuje Miłoszovu velikost, nemůže však postihnout jeho doslova epochální význam, s nímž se zapsal do dějin světové kultury a literatury.

Prostor osamělosti

Rodák z Litvy, který prožil dvě světové války v místech, která jimi byla postižena obzvláště tragicky, získal navzdory době neobyčejně bohaté vzdělání. Ještě ve třicátých letech začíná Miłosz publikovat své verše se skupinou básníků „katastrofistů“, předvídajících tragicky apokalyptickou budoucnost. Jejich vize se naplnily více než vrchovatě a Miłosz se zde poprvé setkal s eschatologickými otázkami viny a smyslu prožitých válečných hrůz. Díky své odbojové činnosti v okupované Varšavě a všestrannému vzdělání se po válce stává polským diplomatem (Washington, Paříž). Nesouhlas s politickou praxí polského komunistického režimu jej posléze v roce 1951 přivedl k rozhodnutí zvolit vyhnanství a stát se spisovatelem-exulantem. Svoje úvahy o vztahu intelektuála k politické moci pak brilantním způsobem analyzoval v knize Zotročený duch (1953), kde na portrétu čtyř polských spisovatelů a intelektuálů ukazuje metody, pomocí nichž tito intelektuálové v padesátých letech podlehli „démonu souhlasu“ a identifikovali se s komunistickým totalitním myšlením. Czesław Miłosz nechtěl a nemohl sloužit komunistickému režimu, nicméně si byl vědom faktu, že vstupuje do prostoru osamělosti s poznáním, „že je vyhnanství pokusem o vnitřní svobodu, ale tato svoboda je děsivá, protože je neužitečná“.

Syntéza imaginace a intelektuality

Úděl exilu překonal Miłosz svou neobyčejně rozsáhlou tvorbou: kromě řady básnických sbírek je autorem dvou románů a značného množství filozofických, literárně-vědných i teologických esejů a univerzitních učebnic. Veškerá jeho tvorba je pak syntézou vysoce originální imaginace a intelektuality, čerpající z mnoha filozoficko-teologických zdrojů. Ve své tvorbě se Miłosz často vrací do vzpomínek na šťastné dny mladosti – odtud čerpá svou příslušnost k Polsku, ale zároveň přitom stále hledá něco s nadčasovou platností, co by mohlo osvětlovat prožitou minulost. Tímto svým hledačstvím a stálým spojením poezie s neproměnnými etickými hodnotami představuje výsostný typ intelektuála dvacátého století, hledajícího východisko i smysl v čase dvou nenávistných totalit. Svět nemůže být spasen krásou, polemizuje Miłosz s Dostojevským, literatura se před krutostí doby uzavřela do tuskula subjektivity a opustila doménu společnou všem lidem. Miłosz při pohledu na moderního básníka neváhal napsat: „Uzavřen v pekle říká, že není.“ Stejně tak nemůže být svět spasen pomocí techniky a civilizačních inovací, univerzalita globalizovaných technologií i kultury nemůže nahradit univerzalismus křesťanské zvěsti. K tomu posléze dospívá Miłosz, který se často zabýval dílem francouzské myslitelky Simone Weilové, kladoucí si otázku: „Odkud přijde obrození pro nás, kteří jsme poskvrnili a zpustošili celou zeměkouli?“ A sama odpovídá: „Jenom z minulosti, pokud ji milujeme.“

Existenciální boj s nevírou

V roce 1980 byla Czesławu Miłoszovi udělena Nobelova cena za literaturu. Při této příležitosti zdůraznil, že současný člověk, tím spíše současný básník, nemůže uniknout odpovědnosti za osudy světa, protože „žádný příslib dalších triumfů vědy a techniky mu nemůže zaclonit obrazy chaosu a lidského šílenství“. On sám se pohroužil do „absurdity jeho skutků a řady zázračných zachránění“, aby našel jejich smysl, tak jak se zrcadlil v osudech tisíců lidských bytostí. Nepřijal východisko absurdity, ale svou touhu po smyslu opřel o náboženskou víru, vědom si faktu, že naše civilizace byla utvářena biblickou zvěstí a je ve své podstatě eschatologická. Jeho cesta k víře po Osvětimi není snadná – „jednoho dne věří, a druhého nevěří“, napsal v jedné básni – je existenciálním bojem s nevírou, je soubojem intelektuální vertikály s horizontálou pocitů a nálad. Czesław Miłosz tak putuje stejnou cestou jako T. S. Eliot, G. Bernanos, G. Greene a u nás například V. Holan.

Hlasatel Boží přítomnosti

Ve svých četných esejích přiznává, že díky katolictví, v němž byl vychován, poznal onu ostrou hranici mezi dobrem a zlem i s vědomím toho, že nelze redukovat křesťanství pouze na etiku. „Dobro není Bůh“ – cituje svého oblíbeného ruského filozofa Lva Šestova – „musíme hledat něco vyššího než dobro“. Svůj zápas o víru shrnul Miłosz posléze v Teologickém traktátu, monumentální básnické skladbě, jíž chtěl „vykoupit hřích pyšné sebelásky“ a zároveň obstát v připravenosti „interpretovat slovem Božím“ sebe sama. A my k tomu můžeme dodat jediné: určitě obstál a stal se jedním z největších básnických hlasatelů Boží přítomnosti ve dvacátém století. V jedné ze svých posledních básní nám jako svůj básnický odkaz klade otázku:

„Čím je člověk bez Tvého jména
na ústech?
Tvé jméno je jako první vdechnutí
vzduchu
a první pláč nemluvněte.

Vyslovuji Tvé jméno, ale vím,
že jsi bezbranný,
neboť moc patří Knížeti tohoto světa.

Stvořené věci jsi složil do rukou
nutnosti,
pro sebe sis vyhradil srdce člověka.

Tvé jméno posvěcuje dobrý člověk,
posvěcuje Tvé jméno ten,
kdo si žádá Tebe.

Vysoko nad zemí lhostejnosti a bolesti
se skvěje Tvé jméno.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay