Vydání: 2008/38 Naše víra v začarovaném kruhu, 16.9.2008, Autor: Jaroslav Med

Příloha: Perspektivy

Vzpomínáme-li dnes s více než půlstoletým odstupem na situaci po mnichovském diktátu v roce 1938, po němž vznikla na troskách Československa takzvaná druhá republika, musíme aspoň letmo pohlédnout na předchozí dvacetiletí, zvláště chceme-li hodnotit podobu soudobého katolicismu, tak jak byl zviditelněn v díle katolicky orientovaných spisovatelů a publicistů. Pouhopouhý pohled na krátké období druhé republiky (1. 10. 1938 – 15. 3. 1939) nemůže vysvětlit postoje katolických intelektuálů po mnichovské tragédii, jež byly po dlouhá desetiletí hodnoceny komunistickými historiky jako postoje bezmála fašistické a kolaborantské. Zoufalství doby „vymknuté z kloubů“ diktovalo mnohdy slova, která neměla být vyřčena, zároveň však odhalovala kořeny mnoha předchozích postojů, typických pro předmnichovské Československo. Bez pohledu na tento dvacetiletý prostor (1918–1938) naší novodobé československé státnosti lze jen těžko pochopit mnohé z charakteristických rysů českého katolického myšlení, jež se tak zvláštním způsobem prezentovalo právě v období druhé republiky.

Nechuť ke katolictví za první republiky
I po počátečním hysterickém protikatolickém kulturním boji z počátku ČSR, symbolizovaném například stržením Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, byla nechuť ke katolictví všeobecným pocitem první republiky, často zaštiťovaným Masarykovým heslem „Tábor je náš program“, majícím dokazovat návaznost nové československé státnosti na reformaci a husitství. Československá republika byla bezesporu plnohodnotnou liberální demokracií, opírající se o Masarykův projekt humanity, upřednostňující více méně lásku k bližnímu před láskou k Bohu.
Přestože T. G. Masaryk promýšlel v celém svém díle otázku náboženskou, nikdy neskrýval svůj velmi kritický poměr ke katolictví; jeho dějinná koncepce boje teokracie s demokracií, který vyvrcholil světovou válkou coby „světovou revolucí“, to dokazovala přesvědčivě. Prvorepublikový poměr ke katolictví poměrně výstižně formuloval filozof Emanuel Rádl, mající blízko k masarykovskému realismu: „Jediný jest čestný a úspěšný boj proti katolictví: poznávati jeho základní vady, jeho nemodernost a nepotřebnost – hledati náboženství jiné, vyšší... Místo papeže a biskupů máme stát, místo kněží – lékaře, místo klášterů – školy...“ Ještě v druhé polovině třicátých let hleděl Ferdinand Peroutka na katolictví s blahovolnou nadřazeností jako na něco, co je svou podstatou předurčeno k pozvolnému zániku.

Snaha o proměnu českého kulturního vědomí
Navzdory tomuto nepříliš příznivému dobovému klimatu se však v druhé polovině dvacátých let objevila intelektuálně velmi silná a výrazná skupina mladých katolických spisovatelů a publicistů, inspirovaných víceméně nekonformně ortodoxním katolictvím staroříšského eremity Josefa Floriana. Jejím vůdčím duchem byl generačně nejstarší a již všemi uznávaný spisovatel Jaroslav Durych, který právě ve dvacátých letech založil časopis Rozmach, první revui obrozeného a bojovného katolicismu, jímž měla být překonána jeho dosavadní společenská inferiorita.
Velmi záhy se k Durychovi připojila řada mladých spisovatelů a publicistů (namátkou uveďme jména nejznámější, jako byli K. Schulz, Z. Kalista, J. Čep, J. Zahradníček, B. Fučík, V. Renč a mnozí další), kteří si vytkli nemalý, ale o to závažnější cíl: revizi soudobého modelu češství a proměnu českého kulturního vědomí. Na rozdíl od levice a liberálů, majících v soudobém společenském kontextu výraznou převahu, nabízeli národu projekt opravdu integrální. Pokud chtěli obstát jako mluvčí katolické minority v liberalistické majoritě, museli národu nabídnout ucelený projekt, řešící problémy nacionální i sociální a dávající metafyzický smysl nové československé státnosti. A to také katoličtí intelektuálové činili s neutuchající bojovností a evangelizačním zápalem.

V sociálních otázkách v blízkosti komunistů
Po celé prvorepublikové dvacetiletí (1918–1938) v nesčetných polemikách (do kulturního povědomí vstoupily zejména polemiky J. Durycha s K. Čapkem či A. Fuchse s F. Peroutkou) kritizovali liberální demokracii, odsuzovali její rozbujelé stranictví, konzumní materialismus a vládu peněz, opomíjející sociálně slabé a trpící. V sociálních otázkách se katolíci v ledasčem ocitali v blízkosti komunistů, zejména za hospodářské krize v třicátých letech, kdy se ocitly v bídě masy lidí. V těchto souvislostech hledali katolíci (J. Durych, J. K. Miklík, R. I. Malý) východisko v sociální nauce církve, protože nechtěli nečinně přihlížet k lidské bídě. Stát by měl být jako „otec“, horuje J. Durych, jehož povinností je zajistit lidem chleba a práci, jež mu nemůže zajistit liberalisticko-kapitalistická ekonomika. Radikalismus katolíků se projevoval nejen v sociální otázce, byl v podstatě základním zorným úhlem, pod nímž katolíci hleděli na soudobou realitu: odsuzovali jak komunistický materialismus a nacistické novopohanství, tak plytkost a metafyzickou nezakotvenost masarykovské humanity. Liberalistický relativismus, čapkovský pragmatismus i levicový internacionalismus – to všechno byly podle katolíků cesty do pekla, kam byl národ veden liberálně levicovými politiky. Tito bojovně ladění katoličtí umělci, cítící se často ve svém národě jako vyhnaní králové, neustále zdůrazňovali svatováclavskou tradici, velikost karlovského středověku, tvůrčí přínos baroka a lásku k rodné zemi, prostoupené duchem našich národních světců. Čím více vzrůstalo ohrožení ČSR hitlerovským Německem, tím důrazněji na tyto tradiční hodnoty upozorňovali a spojovali katolicitu s nacionalitou v osobitý amalgám opravdového češství.

Mnichovský diktát jako Boží trest
V tragických zářijových dnech 1938, v době vrcholící mezinárodně politické krize, byli katoličtí intelektuálové zásadními stoupenci boje proti hitlerovské agresi. V mnoha polemických vystoupeních ostře protestovali proti jakýmkoli ústupkům, s vypjatým vlasteneckým zápalem zdůrazňovali nutnost oběti, vycházejíc z přesvědčení, že český národ nemůže být poražen, protože na jeho straně stojí nadpřirozená moc svatého Václava, který je základním zdrojem národní brannosti. Jejich víra jako by jim zamlžovala rozhled po aktuálních politických reáliích, proto vystupovali mnohdy tak příkře proti politickému realismu Peroutkovu či Čapkovu, obviňujíce současnou politickou reprezentaci ze zbabělosti a kapitulantství.
Mnichovský diktát a zánik Československa znamenal pro celou společnost nepředstavitelný šok, všechny dosavadní jistoty se rázem zhroutily, nastávalo období druhé republiky a s ním zoufalá sebereflexe okleštěného státu, demoralizovaného zradou nejbližších spojenců. Řada lidí, zejména na levici i v liberálních kruzích, se vinou mnichovského šoku odmlčela, nová realita jako by postrádala řešení; v žádném případě však nemlčeli katoličtí intelektuálové, kteří jako by neunesli fakt, že nebylo dbáno jejich rad a přání. A v rámci oné národní sebereflexe a při hledání východisek nabízeli jednoznačnou odpověď: za všechno může „falešná filozofie realismu“ a T. G. Masaryk, jejich odpor vůči katolictví způsobil mravní úpadek národa a ztrátu jeho bojeschopnosti, což je očividně Boží trest. Mnichovský diktát jako Boží trest – tak píše nejen J. Durych (nejznámější je jeho protimasarykovský článek Očista duší), ale i převážná většina katolických spisovatelů a publicistů (Z. Kalista, J. Deml, J. Čep, J. Zahradníček, F. Lazecký, V. Renč aj.). V zoufalé snaze nalézt řešení napadají nejen jednotlivce (TGM, K. Čapka, představitele levicové avantgardy, židovské emigranty), ale vůbec celou prvorepublikovou realitu, jako by zapomněli na fakt, že právě v její svobodné demokratické atmosféře mohli rozvinout své mnohdy mimořádné tvůrčí schopnosti.
Jejich vnímání mnichovské katastrofy jako Božího trestu je inspirovalo k výzvám k pokání a k nastolení nové křesťanské mravnosti – tyto výzvy však nemohly být vyslyšeny, byly totiž plny gest nenávistného odporu vůči všemu jinak orientovanému, takže v nich bojovný katolicismus zcela překryl ony křesťanské ctnosti, jež mluví o milosrdenství, odpuštění a lásce k nepříteli. Smutno je při čtení poznámky Josefa Čapka, kterou si napsal v pomnichovských dnech do svého deníku: „Kde se, ve jméně Kristově, bere tolik surovosti a krvežíznivosti mezi katolickým literátstvem? Asi určitému typu věřících nestačí jen jeho krev.“

Nikdo nepatřil mezi přisluhovače nacistů
V krátké, toliko půlroční existenci druhé republiky se v důsledku politické konstelace dostali katoličtí spisovatelé a publicisté do středu pozornosti, aniž se cokoli podstatného z jejich bojových výzev a představ mohlo realizovat. Jejich základní chybou a morálním proviněním byl fakt, že pokračovali ve svém kritickém hodnocení prvorepublikové reality, aniž si uvědomovali změnu dobové atmosféry a politického klimatu – to, co bylo před časem součástí přirozeného kritického paradigmatu s možností oponentury, bylo po Mnichovu čteno a vnímáno naprosto odlišně. Kontinuita katolických soudů a názorů – nikdy nebyl anulován jejich vztah ke komunismu a nacismu – nevzala na vědomí diskontinuitu vývoje, měnící hodnotová znaménka. To je nezpochybnitelný fakt, vylučující zároveň jejich kolaboraci – a to podtrhuji – s hitlerovskými okupanty; ani jeden z významných představitelů katolických intelektuálních kruhů nepatřil mezi přisluhovače nacistů. Kriticismus Durychův či Zahradníčkův vůči meziválečnému Československu, tak jak se projevil zejména za druhé republiky, byl ovšem vítaným soustem pro komunistické propagandisty, kteří tak mohli vytvářet a pěstovat legendu o spojení katolíků s nacistickou ideologií.