Síla křesťanské identity

Vydání: 2009/27 Cyrilometodějské dvojčíslo, 30.6.2009, Autor: Prokop Brož

Příloha: Perspektivy

Co vlastně dělá křesťana křesťanem? Nejnovější překlad Písma? Svátosti? Kvalitní mravní život naplněný dobrem? Je to živý Kristus? Tušíme, že všechno to k identitě křesťana patří. Bude dobré si uvědomit, jaký tvar má živá, účinná a silná křesťanská identita. Zamyšlení bude užitečné už jen proto, že jsme v pastýřském listu o druhé neděli velikonoční slyšeli, že ponecháme-li bez povšimnutí otázky po křesťanské identitě, „naše křesťanské sebe-vědomí i síla a místo ve společnosti vyprchá“.

Chceme-li identifikovat nějaký předmět – například v kriminalistice – musíme mu věnovat patřičnou pozornost, nejednou při jeho zkoumání aplikovat celou řadu postupů. Identita náboženská obecně a křesťanská zvlášť ovšem není pouhým objektem, nýbrž vykazuje charakter objektu i subjektu zároveň. Proto bude mít zásadně složenou povahu, leckdy bude paradoxní, nebude možné ji vyjádřit jen statistickými čísly nebo převést na jeden společný jmenovatel. Chceme-li křesťanství identifikovat, je třeba ho uchopit formou péče. Je to jako s vlohou či talentem: pokud se mu nevěnujete a nerozvíjíte, nemůžete ho identifikovat; možná můžete identifikovat „náběhy“, „přísliby“ očekávané hřivny. Ovšem v případě křesťanství nejde jen o rozvinutí vlohy, ale o jeho předá(vá)ní z generace na generaci. Křesťanskou identitu je tedy možné uchopit v procesu jejího předávání z generace na generaci: tam se nám podaří rozkrýt a současně uchopit její vnitřně složitou a složenou, a současně jednoduchou strukturu. Dějiny lidské civilizace nás poučují, jak se přádává identita duchovní povahy. V obecných rysech lze upozornit na tři základní momenty předávání ucelené duchovní identity:

1. V době velkých myšlenkových syntéz (vrcholný středověk, novověk ve střetu s islámem a vnitřním zráním 16. století, století devatenácté) vystupuje do popředí ucelený světový názor, který se utváří kolem základní ideje (křesťanství, svět, idea pokroku).
2. V době bouřlivých změn (16. století, 19. století v návaznosti na přeměnu starého řádu v řád nový, totality 20. století jako reakce na totální války), kdy světový názor sám o sobě nestačí, se zvýraznil prvek strategie, tj. způsob, jak dynamicky tu kterou identitu uchovat.
3. Dnes víme, že ani samotná strategie nestačí, nejsou-li k dispozici dostatečně silné osobnosti.
K vymezení duchovní identity je tedy zapotřebí celkového světového názoru („velkého obrazu“, big picture), strategie a osobností, jež dohromady vytvářejí jediný identitární proces. Péče o křesťanství se pak projeví tím, že jeho identitární proces bude vědomě uchopen a utvářen.

Základní obraz křesťanství: Bůh spasil svět

Východiskem křesťanství není jen nějaká nauka, praxe, politika či niternost, ale především osoba Ježíše Krista (A. Amato, Gesù. Identità del cristianesimo. Conoscenza ed esperienza, Città del Vaticano 2008). Křesťanství se tudíž nezakládá na pouze reflektovaném či snad konstruovaném životě, ale na životě, který Bůh působí a garantuje: „Já jsem První i Poslední, Živý. Byl jsem mrtev, a hle – jsem živ na věky věků a mám klíče od smrti a podsvětí“ (Zj 1,17–18). Bůh uvedl svět do života stvořením a v životě ho dále uspořádává. Protože je se světem spojena jeho základní narušenost (hřích), Boží přítomnost ve světě je zásadně spojená s vykoupením světa. – Již na úrovni velkého obrazu můžeme vedle křesťanství rozlišovat několik alternativ, jež mají vždy náboženský ráz: náboženství hindu a jeho mysticizující ráz, buddhismus a jeho asketická cesta, legální pojetí spásy v islámu, prvotní náboženství se svými hlubokými, byť jednostrannými přístupy. Křesťanství se pak na pestře diferencované scéně světových náboženství vyznačuje zásadně christologicky – „ve jménu Ježíše Krista Nazaretského“ a univerzálně – „v nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni“ (Sk 4,10–12). Spása se děje v Kristu, přičemž jde o pohyb „v Duchu Svatém“, v němž jsme přiváděni k „Bohu Otci“. Velký obraz křesťanství vychází z Božího zjevení a je podán a podáván evangeliem a nepodléhá jako takový kulturním proměnám: přesahuje jednotlivé kultury, přičemž je v nich vždy pravdivě vysloven a přítomen.

Strategie křesťanství: církev

Obraz živého Boha je v tajemství vtělení nerozlučně spojen s dějinami, konkrétním lidským příběhem. Proto Bůh ve svém obrazu nejen že je a bude přesažný, ale současně je ponořen do dějin, do konkrétních lidských příběhů; napříště nebude možné tuto dimenzi z „velkého obrazu“ vymazat, nýbrž bude třeba o jeho předávání pečovat. Předávání křesťanství se tak stává strategií; nemůže jít jen o několik principů a metodiku, ale samotné předávání musí být Bohem garantovaný živý proces – a tím je církev. Církev je především dějinný útvar, který vychází z Boží iniciativy předat lidem sebe samého. Podle Roberta Bellarmina (1542 – 1621) se to má s církví jako s člověkem: neviditelná lidská duše se projevuje viditelným tělem; v církvi se neviditelné Boží působení Ducha vždy projevuje v jejím viditelném tvaru. Komplexní viditelnou podobu církve popisuje Bellarmin jejími základními prvky: vyznávaná víra, společenství ve svátostech a hierarchicky vystavěná společenská struktura církve. V 19. století zdůrazňoval J. A. Möhler (1796 – 1838), že tyto tři prvky musí být vnitřně sjednoceny. Stává se, že se tato vnitřní sjednocenost vytrácí a církev už nemůže sloužit jako účinný nástroj předávání křesťanství. Nejprve se rozdělí neviditelná a viditelná povaha církve: na jedné straně se horuje jen pro „mystickou“ nebo „duchovní církev“ (Viklef, Hus), ovšem když se tato tendence prokáže jako nevěrohodná, upřednostňuje se čistě společenská podoba církve (arianismus, renesance, humanismus, deismus), která velmi rychle zesvětští a dostane čistě „laickou podobu“. Když se izoluje kultický prvek, můžeme pozorovat napříč celými dějinami „ritualizované křesťanství“ (od farizejství až po liturgické směry zaměřené na rituální formy), jež nachází svého soka v nedbalém kultu (oficiální kult už v Jeruzalémském chrámě, úpadek liturgické formy na přelomu 15. a 16. století) nebo v záměrném odsakralizování (reformace, některé proudy druhé poloviny 20. století). I třetí prvek, hierarchie, podléhá po rozpadu vnitřní soudržnosti církve své jednostrannosti: je totiž náchylná k mocenskému zneužití. Je pak vůbec možné od takové církve ještě očekávat, že uchová a předá křesťanství v autentické podobě? Nepatří právě takto zkreslené a zubožené církvi dopisy ze Zjevení apoštola Jana? „Vím o tvých skutcích – podle jména jsi živ, ale jsi mrtev. Probuď se a posilni to, co ještě zůstává a je na vymření! Rozpomeň se tedy, jak jsi mé slovo přijal a slyšel, zachovávej je a čiň pokání“ (Zj 3,1–3).

Křesťanská osobnost: svoboda v milosti

Třetím prvkem křesťanské identity je vedle „obrazu křesťanství“ a církve coby identitární strategie též osobnost každého jednotlivého křesťana. Křesťanství potřebuje v dobru silné osobnosti, tj. síla osobnosti se projevuje v tom, že je vnitřně dobrá. Dnes obyčejně chápeme osobnost na základě jejího procesuálního utváření, jsme schopni popsat základní úrovně, momenty, struktury lidské osobnosti i její fyzicko-psychicko-sociální identitární proces (E. Erikson). Křesťanské proprium osobnosti nebude spočívat v lidsky jiném osobnostním procesu, ale bude čerpat z nových vědomých pramenů konstituování lidské osobnosti. Zatímco osobnostní proces počítá s ústředním „já“, kolem něhož se utváří komplexní lidská osobnost s jejími různými rozměry (včetně „druhého já“), křesťanské „já“ nepatří jen samo sobě, ale patří Bohu, a proto samo sobě: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus…“ (Gal 2,20). Křesťanskou identitu je pak možné chápat jako živé vnitřní sjednocení: ve společném životě s Bohem se vytváří silná identita křesťanské osobnosti. Křesťanství má tedy svůj koncept silné osobnosti: jde o svobodu, která je očištěna, obnovena a vedena silou Boží milosti, je tudíž dílem Ducha Svatého. Bohužel právě zde nejsou křesťané jednotní, pojetí milosti u katolíků a pravoslavných se liší od protestantského. Síla křesťanské osobnosti spočívá ve sjednoceném životě, v životní syntéze, v níž se spojuje materiální i duchovní složka, lidé ve své rozličnosti, jedinec i společenství, jednotlivé společenské pozice a stavy do jednoho duchovně založeného životního tvaru.

Křesťanství jako síla, která sjednocuje

Křesťanská identita je silná, nikoli násilná či jen úderná. Její síla spočívá ve vnitřní sjednocenosti, umí se ovšem spojit s tím, co je slabé: „Když jsem slabý, právě tehdy jsem silný…“ (2 Kor 12,10). Zakládá se na sjednocení s Bohem, jež je dílem živého Ducha, milostí. Promyslet sílu, nikoli násilnost křesťanství je první výzva, kterou křesťanství svou identitou dnešnímu, i nábožensky pluralitnímu světu klade. Křesťanská identita je komplexní: zakládá se na „velkém obrazu“ Krista, který v církvi uchovává, předává a sdílí, přičemž do sebe zahrnuje i jednoho každého křesťana v síle jeho osobnosti. Řečeno obráceně: křesťanství ztrácí svou totožnost, když se jen ideologizuje a zplošťuje na nauku, když zaštiťuje různé „privátní“ strategie, když poskytuje útočiště různým jednostranným až sektářským skupinkám. V křesťanství se každý egoismus neblaze projeví tím, že komolí jeho vlastní identitu: egoismus naukový (hereze), společenský (schisma), egoismus osobnostní (osobní hřích). Chceme-li tedy uchovat a předat silnou křesťanskou identitu, pečujme o křesťanství uvnitř živého společenství s Bohem: o víru uchovávanou a předávanou v nauce evangelia, o lásku sdílenou a posilovanou v církvi a o naději, kterou máme mít pro všechny lidi tohoto světa.

Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay