Vydání: 2010/17 Kardinál Tomáš Špidlík, 21.4.2010, Autor: Adolf Rázek

Příloha: Perspektivy

Veškeré pokusy poúnorového komunistického režimu rozložit katolickou církev zevnitř skočily neúspěchem. Soudruzi konstatovali, že: „Katolická akce očekávané poslání nesplnila.“ Bylo tedy nutno přikročit k razantnější formě likvidace. Logistické centrum StB ji pojmenovalo Akce K.

Dne 30. ledna 1950 předsednictvo ÚV KSČ projednávalo církevní otázky, mj. i zprávu ministra Čepičky o číhošťském zázraku – nevysvětlitelném pohybu křížku na svatostánku, k němuž došlo ve farním kostele 11. prosince 1949. V rozpravě Gottwald přikázal: „Rychle vyšetřit, proces a přísně potrestat!“ Proto bylo přijato usnesení: „Informaci o tzv. zázracích vzít na vědomí s tím, aby se vyšetřování urychleně skončilo a provedlo exemplární potrestání.“

Číhošť

V té době byl Josef Toufar, číhošťský farář, už třetí den ve Valdicích. Skupina příslušníků StB připravovala jeho výslech, který měl potvrdit to, co věděl Gottwald na schůzi předsednictva: šlo o podvod. Dne 31. ledna skupina příslušníků StB z Jihlavy doprovázela do Číhoště prokurátory Čížka, Růžičku a Biedermannovou. Ti zjistili, že křížek na svatostánku je ze starého dřeva na čtvercové dřevěné podložce, která leží volně na podstavci. Hýbací mechanismus nenašli. Dne 1. února byl vyslýchán nejen P. Toufar ve věznici ve Valdicích, ale na ONV v Ledči pětadvacet očitých svědků, z toho pět školních dětí z Číhoště a Vlkanova. „V podstatě všichni trvají na svém, že se dne 11. prosince 1949 křížek hýbal…“ – Ani prokurátorům, ani příslušníkům StB, kteří „zkoumali“ oltář, se nepodařilo najít vysvětlení pohybu křížku. Čepička poslal do Valdic písemný rozkaz: „Všemi prostředky zjistit, proč byl zázrak dělán a jak byl dělán.“ Na ten se později odvolával i vedoucí vyšetřovatelů Mácha při jeho trestním stíhání za hrubé násilí a psychické útrapy způsobené Josefu Toufarovi. Výsledkem bití byl podpis výslechového protokolu datovaného 22. února, který však nesplňoval Čepičkův rozkaz. Proto další protokol, datovaný 23. února, jehož autorem byl podle znaleckého posudku někdo jiný než autor předchozích protokolů, byl vypracován podle politického zadání. Mimo jiné obsahoval i popis mechanismu, kterým byl křížek na svatostánku uváděn do pohybu taháním za drát vedoucí z kazatelny. V noci měla být tato legenda StB nafilmována v číhošťském kostele. Patera tam přivezli, ale jeho zdravotní stav po přestálých útrapách mu nedovolil sehrát přidělenou roli. Eskortou se vrátil do Valdic, kde se jeho stav zhoršil. Protože ho potřebovali živého pro inscenaci procesu, byl převezen do vládního sanatoria v Praze, kde krátce po náročné operaci ve večerních hodinách zemřel.

Změna scénáře

Přesto prokurátor Čížek – právě v úmrtní den P. Toufara 25. února – lhal Čepičkovi: „Dne 24. 2. 1950 v nočních hodinách byla provedena částečná rekonstrukce činu v Číhošti. Dne 23. 2. 1950 večer byl ve Staré Vsi (tj. krycí název pro Valdice) navštíven P. Toufar. Byl v celkem zuboženém stavu a stěžoval si zejména, že nemůže chodit… V Číhošti vysvětlil a ukázal, jak celý tzv. zázrak provedl, rekonstrukce byla provedena jen částečně…“ Fungující mechanismus se technikům nepodařilo instalovat. O dva dny později Čížek pokračoval ve lhaní: „Pater Toufar byl pro akutní onemocnění dle sdělení ministerstva vnitra dodán na Bulovku.“ Dne 9. března 1950 Čížek oznámil, že „…proces by se pak dal uspořádati kolem 15. t. m., ovšem bez Toufara, který zdravotně nebude ještě přelíčení schopen“. Hlavním bodem lednové porady ÚV KSČ však nebyla Číhošť, ale připravovaná likvidace klášterů, kterou měl proces s Josefem Toufarem propagandisticky podpořit. Jeho smrt znamenala změnu scénáře. Církevní komise ÚV KSČ (Kopecký, Široký, Clementis, Fierlinger, Nejedlý, Hendrych, Čepička) navrhla na schůzi 27. února „aby věc byla projednána soudně až později v souvislosti s případným procesem proti Tajovskému a Machalkovi, nikoliv nyní samostatně. Nyní bude zahájena pouze velká propagační kampaň…“. Na této schůzi bylo rozhodnuto, aby likvidační akce proti šesti největším mužským řádům byla provedena během jedné noci oproti návrhu SÚC, který předpokládal dvě etapy. První proti jezuitům a Německým rytířům, druhou proti dalším. Jednání církevní komise bylo reakcí na Gottwaldův projev z 24. února na zasedání ÚV KSČ, kde oznámil, že se „katolická církev stává legální hlásnou troubou reakce. (…) Že se okolo ní soustředí a grupuje všechno, co hledá nějakým způsobem dát najevo svůj odpor proti dnešnímu lidově demokratickému režimu…“. Oznámil další postup: „My máme tisíc a jeden důvod, abychom tomu učinili přítrž.“ Na schůzi církevní komise navazovala schůze předsednictva ÚV KSČ, kde bylo rozhodnuto, že po změněné situaci v případu Číhoště bude likvidace mužských klášterů provedena teprve po projednání trestního případu Tajovského a Machalky, zatčených v souvislosti s Číhoští.

Nejprve opati…

Místo procesu s Josefem Toufarem byl urychleně připravován proces s představiteli některých řádů, jejichž zatýkání začalo 15. března. Otázky politické koncepce procesu, jeho režie a propagační využití byly řešeny na poradě náměstka ministra Klose s prokurátory Čížkem, Urválkem, Biedermannovou, Růžičkou a dalšími vedoucími pracovníky justice a StB. Smysl připravovaného procesu Machalka a spol. je popsán takto: „…musí být odhalena nepřátelská politika Vatikánu proti zemím lidové demokracie a Sovětskému svazu a dokumentováno, že řády a kláštery byly přímo zapojeny do této rozvratnické politiky Vatikánu a byly semeništěm protistátních činů. Není možno chápat proces tak, že by v procesu šlo jen o zjištění viny jednotlivých obžalovaných, nýbrž na procesu musí být rozvinuty široce otázky nepřátelské a protilidové politiky Vatikánu, vysoké hierarchie u nás, klášterů a řádů.“ Stále nevysvětlitelná událost v Číhošti byla hlavním důvodem zahájeného trestního stíhání opatů Machalky a Tajovského, kteří rozšiřovali podvod o číhošťském zázraku. Podle nové koncepce procesu bylo stíhání rozšířeno na další představitele řádů. Porada nezapomněla ani na to, že „bude třeba zajistit svědky, přítomné tzv. zázraku, a to ty svědky, kteří by dnes při hlavním přelíčení mohli vylíčit, jak zpočátku zázraku věřili, jak se pak později přesvědčili o podvodu a kteří by veřejně tento podvod odsoudili“. – Vedoucí pracovník StB Košař našel tři takové svědky. Obžaloba skupiny deseti obviněných nazvaná Machalka a spol., kterou podal 27. března 1950 Státnímu soudu prokurátor Ziegler, popisovala jejich vinu: „Jsou věrnými služebníky Vatikánu, v jehož špionážních službách pracují.“ Úloha P. Toufara byla přesunuta na opata kláštera premonstrátů v Želivě, který „věděl o podvodném nastrojení tzv. zázraku v Číhošti a rozhodl se užíti jej k rozvratným cílům hierarchie proti státu. Ukrýval v želivském klášteře zbraně a střelivo určené k převratné akci, na niž se připravoval“. Chybí tam sdělení, že zbraně a střelivo dodala tajně do kláštera StB, aby je tam mohla „najít“.

Proces jako předehra

Senát (dr. Novák, plk. dr. Matoušek, dr. Podčepický, soudci z lidu Součková a Churý) se rychle seznámil s případem a již 31. března bylo zahájeno hlavní přelíčení. Opat Tajovský ke své „vině“ vypověděl: „O číhošťském zázraku jsem se dozvěděl 27. prosince 1949… Později jsem se dozvěděl, že zázrak se udál 11. prosince 1949… Protože tehdy kolovaly o zázraku veliké pověsti, odejel jsem sám 8. ledna letošního roku do Číhoště… Farář říkal, že zázrak se skutečně stal… Zjistil jsem, že křížek jest nakloněn dovnitř kostela…“ – Na otázku prokurátora odpověděl, že se „zjev nedá fyzicky vysvětlit, ale že to ještě nelze považovat za zázrak“. K otázce nalezených zbraní prohlásil: „Nevím, jak se tam dostaly.“ K dotazu o pohybu křížku vypověděl: „…z náboženského zanícení jsem viděl v číhošťském zázraku něco podivuhodného…“ Na další otázku upřesnil: „Za zázrak pokládám věc, která nemůže býti udělána přirozenými silami. Bůh chce zázrakem ukázat pravdu nebo posílit ve víře…“ V dalším průběhu líčení byly promítány „dokumentární snímky o takzvaném zázraku v Číhošti…“. Dnes víme, že se nejednalo o dokument, nýbrž o propagandistický film. Předseda senátu dr. Novák 5. dubna 1950 vyhlásil rozsudek: Augustin Machalka i Vít Bohumil Tajovský spáchali zločin velezrady a vyzvědačství podle zákona 231/48 Sb. a byli odsouzeni, první k 25 rokům a druhý k 20 rokům těžkého žaláře. Dalších osm dostalo tresty od dvou roků po doživotí.

Likvidace řeholí

Monstrproces s řeholníky, inscenovaný urychleně místo původně zamýšleného procesu s Josefem Toufarem, se stal politickým zdůvodněním a vyvrcholením „vysvětlovací kampaně“ pro další proticírkevní akci, Akci K, kterou byla likvidace mužských klášterů provedená v noci ze 13. na 14. dubna 1950. Stalo se tak na základě směrnice R. Slánského. Podle ní „ve večerních hodinách 13. dubna… odevzdá krajský velitel StB písemné informace. Nato se rozjedou oddíly Bezpečnosti do vybraných klášterů, aby je vyklidily“. Směrnice dávala tajemníkům KV KSČ i pokyn pro další dny: „Ve vysvětlovací akci je třeba objasnit věřícím, že zásah byl vynucen protistátní činností některých řádů, která byla jasně prokázána posledním procesem…“ Oné noci bylo z téměř 150 objektů klášterů vyhnáno 2 376 řeholníků. V závěru dopisu Slánský nezakrytě popsal účel „Akce K“ a vyslovil přesvědčení, že „zásahem proti některým reakčním řádům zasazujeme dosud nejtěžší ránu reakční katolické hierarchii a jejím imperialistickým dirigentům, likvidujeme mimořádně aktivní a nebezpečnou agenturu nepřítele v naší zemi…“.