S Bohem u jednoho stolu

Vydání: 2015/29 Papež ukončil nejnáročnější cestu, 14.7.2015, Autor: Aleš Opatrný

Příloha: Perspektivy 29

Být člověkem eucharistickým je víc, než jen „přijímat při mši“
 
Už od prvního svatého přijímání vychovaný katolík ví, že má zkoumat své svědomí, zda není obtíženo závažnými hříchy, aby mohl přijímat hodným způsobem eucharistii. Na tom není třeba nic měnit, spíš je třeba se ptát, jestli zpytování svědomí neustrnulo v jakési neživé šabloně, která neumožňuje skutečný pohled do vlastního života.
 
Ustanovení večeře Páně podle Justuse van Genta z roku 1475.Repro KT
 
Právě tak vychovaný katolík ví, že k zásadním obsahům jeho víry patří víra ve skutečnou přítomnost Ježíše ve svátosti eucharistie. Tedy že se při mši chléb a víno stávají Tělem a Krví Páně. Víra v proměňování chleba a vína v tělo a krev je charakteristickou pro katolickou nauku. Bohužel zde úvahy mnohdy končí. Vědomí, že lze přijímat eucharistii hodným způsobem jen ve stavu posvěcující milosti, tedy bez těžkého hříchu, a že je Kristus v eucharistii skutečně přítomen, jsou jistě podstatné obsahy víry, ale zdaleka neznamenají vše, čím je třeba se ve vztahu k této svátosti zabývat. Je tedy dobré podívat se na přijímání eucharistie i z jiného úhlu pohledu. Ptát se, co může znamenat pro život věřícího, jakou šancí je a jakou změnu v životě člověka chce vyvolat.
 
Pokrmem a lékem
 
V Ježíšově době a mnohde až podnes je společné stolování něčím mnohem významnějším, než jen společným nasycením nebo podílením se na jednom pokrmu. Je výrazem vzájemného přijetí všech, kdo společný stůl sdílejí. A je opakem nepřátelských vztahů. V evangeliu nazývá Ježíš své učedníky přáteli (Jan 15,15) přesto, že se při jeho zatčení rozprchnou a Petr ho zapře. A jako s přáteli, se kterými stoloval při poslední večeři, s nimi jedná i po svém zmrtvýchvstání, když s nimi opět sdílí společné jídlo (Jan 21,12–13).
 
Společníky u stolu nejsou ale jen učedníci. Ježíš, k pohoršení mnohých, zasedá k jednomu stolu s těmi, kterými spravedliví okázale pohrdali. Evangelisté Marek i Lukáš uvádějí tuto scénu velmi výrazně: „Když byl Ježíš u stolu v jeho domě, mnoho celníků a hříšníků zaujalo místo u stolu s ním a jeho učedníky; bylo totiž mnoho těch, kdo ho následovali. Když učitelé zákona z farizejské strany viděli, že jí s hříšníky a celníky, řekli jeho učedníkům: ´Proč jí s celníky a hříšníky?´ Ježíš to zaslechl a řekl jim: ´Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsme povolat spravedlivé, ale hříšníky.´ (Mk 2,15–17). Nebylo to pouhé gesto jakési neformálnosti. Bylo to přijetí a povolání. Pro mnohé z nich tedy počátek jejich pohybu na cestě víry, která měla vyústit v přijetí Božího království a v následování Ježíše.
 
Přijímat druhé
 
Farizeové, respektovaní lidé v Izraeli, ale také prostí rybáři, ze kterých se stanou apoštolové, zasedají s Bohem u jednoho stolu, když přijmou Ježíšovo pozvání k cestě v síle Božího království. A tak tomu je a bude při slavení eucharistie napořád. Je to tedy i dnešní situace věřících. Být s Bohem u jednoho stolu a vnímat jeho slova není po Ježíšově příchodu důvodem k děsu, kteří zažívali Izraelité pod horou Sinai, jak ujišťuje list Židům: „Nepřistoupili jste k hmotné hoře, ze které šlehal oheň a která byla zahalena mračnou temnotou a bouří, a přitom za zvuků trouby byly vyhlášeny předpisy… Vy však jste přistoupili k hoře Sionu a k městu živého Boha, k nebeskému Jeruzalému: ke shromáždění obrovského množství andělů a k obci prvorozenců, kteří jsou zapsáni v nebi.“ (Žid 12, 18– 23) Není to ale ani vyznamenání pro jakousi duchovní elitu. Jak píše papež František: „Eucharistie, byť představuje plnost svátostného života, není odměnou pro dokonalé, nýbrž velkorysým lékem a pokrmem slabých.“ (Evangelii gaudium 47) Je to dar a výzva.
 
Člověk je každým Božím pozváním, ať už k Božímu slovu nebo k eucharistickému stolu, obdarován. A je obdarován také těmi, kteří s ním tento stůl sdílejí – což silně individualistické zbožnosti, která se občas vyskytuje i dnes, uniká. Ovšem být pozván Bohem k jednomu stolu a být u něho s Ním je něco podstatně jiného než milá společenská či kamarádská večeře. Je to pozvednutí na úroveň žitého Božího přátelství, které zavazuje ke snaze o jistou úroveň života. A je to obdarování, které si člověk nemůže zasloužit, ale které může pro spásu, Bohem darovanou a do života integrovanou, přijmout. A při překonání striktního individualismu si také lze všimnout, že Bůh zve ke svému stolu nejen proto, že to křesťan jakožto jednotlivec potřebuje, ale současně také proto, že i druzí lidé takto obdarovávaného křesťana potřebují. Jako při společném jídle hosté sdílejí společně pokrm a také něco ze svých životů, tak podobně křesťané mají sdílet svá obdarování, která u stolu Páně dostávají. Nikdo není v takové situaci, že by nebyl ničím obdarován. Ale nikdo také nedostává celou paletu obdarování – a nedostává je jenom pro sebe. Proto je namístě jejich sdílení s ostatními.
 
Podle Ježíšova vzoru
 
Z toho všeho plyne řada úkolů a výzev, kterým není vždy snadné dostát. Prvním úkolem je přijetí. Stejně tak, jako je každý osobně přijat Bohem nejen ve křtu, ale i při konkrétním společném slavení eucharistie, je vyzýván, aby přijímal druhé podobně, jako je v tu chvíli přijímá Ježíš. To mnohdy naráží na různá nedorozumění, antipatie nebo nemilé vzpomínky. Výzvu k přijetí druhých to ovšem neruší. Dalším úkolem je sdílení. Žádné Boží dary nejsou jen pro člověka samotného. Jak říká apoštol Pavel, když mluví o darech Ducha: dary jsou dávány k tomu, aby jejich příjemce „mohl být užitečný“. (1Kor 12,7) I v obyčejném životě platí za nepříjemné sobectví, když se obdarovaný člověk nechce dělit o nic ze svého obdarování – ať už je hmotné, duševní nebo duchovní.
 
Eucharistický člověk tedy není ten, který se jen klaní a vyznává (což je samozřejmě nutné!), ale ten, jenž se raduje z toho, že je spolu s druhými, které si mnohdy nevybral, pozván k jednomu stolu s Bohem. Jako potřebný i jako obdarovaný.
 
Jakkoliv je pozvání k eucharistickému stolu darem a ne odměnou za zásluhy, je tak vzácné, že nemůže být přijímáno nezodpovědně a lehkomyslně. Varovná slova apoštola Pavla jsou známá: „Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně. Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije. Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení“ (1Kor 11, 27–29). Jsou-li tato slova proklamována izolovaně bez ohledu na velikost spásy, která plyne z Ježíšovy oběti života, mohou být pro úzkostné lidi až děsivá. Proto je třeba zdůraznit, že bez daru spásy, bez daru smíření s Bohem, který člověk dostává, by neměl u eucharistického stolu nikdo co pohledávat.
 
Je tedy třeba se ptát, zda ten, kdo chce přijímat eucharistii, stojí tam, kde má stát. Tedy ve víře a ve smíru s Bohem i bližními – pokud je smír s bližními v jeho možnostech. Ale otázky by neměly směřovat jen do minulosti, ale také do nejbližší budoucnosti. Je-li křesťan Kristem obdarován, uzná-li, že je mu vtělený, umučený a zmrtvýchvstalý Ježíš darem, potom je tázán, zda se sám chce také darem stávat. Jestli je ochoten přistoupit na to, že se bude snažit podle Ježíšova vzoru sám dávat. Zda bude, podle apoštolových slov, ochoten takto vlastně pokračovat ve svém životě v bohoslužbě: „Pro Boží milosrdenství vás, bratři, vybízím: přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou! To ať je vaše duchovní bohoslužba“ (Řím 12,1). A nemusí jít o žádné velké dary a nápadné činy. Mnohdy půjde spíš o to, co je denně v obyčejném běhu života žádáno. Ochota snášet jinakost druhého. Dělat práce potřebné, které člověka nebaví. Dát něco svého času bližnímu, který se chce sdělit o svou starost či radost. Darovat druhému zájem o jeho radosti a starosti a darovat mu svou modlitbu. Ale také zabývat se tím, co člověka baví a těší s vděčností vůči Bohu, dárci všech dober.
 
Služba lásky
 
Přijímání eucharistie není jen posilou či útěchou. Je to něžná síla, která chce proměňovat člověka. Tomuto proměňování je třeba věnovat podobnou pozornost, jako proměňování chleba a vína při slavení eucharistie. Pokud křesťana eucharistie neotevírá Božím požadavkům, které obvykle souvisí se službou bližním, je v nebezpečí, že si jí a pije odsouzení. Neboť, jak říká Matoušovo evangelium, co Ježíšův učedník neudělal pro jednoho z nejposlednějších, neudělal pro Ježíše a směřuje k odsouzení (srov. Mt 25,45–46).
 
Výzva papeže Benedikta k činné lásce by měla být vpojena do široce chápané eucharistické úcty: „Lásky – caritas – bude vždy potřeba, a to i v té nejspravedlivější společnosti. Neexistuje žádné spravedlivé státní uspořádání, jemuž by se podařilo to, aby služba lásky byla zbytečná. Ten, kdo se chce zbavit lásky, směřuje k tomu, že se zbaví člověka jakožto člověka. Vždy bude existovat utrpení, které volá po útěše a pomoci. Vždy bude existovat osamocenost. Vždy se budou vyskytovat také situace materiálního nedostatku, v nichž je nezbytná pomoc jako výraz konkrétní lásky k bližnímu.“ (Benedikt XVI., Deus caritas est, odst. 28b)
 
Děkovat a chválit
 
Při slavení eucharistie vyzývá předsedající na začátku eucharistické modlitby v dialogu uvozujícím prefaci: „Vzdávejme díky Bohu, našemu Otci!“ Je to výzva k děkování, určená celému shromáždění. A následující slova modlitby mluví o tom, proč a za co Bohu děkujeme. Jestliže křesťan věří, že ho Bůh připočetl mezi své přátele, s nimiž zasedá k jednomu stolu, potom na to lze sotva reagovat lépe než díkem a chválou. A to nejen v tu chvíli, kdy se slaví eucharistie. Vždyť toto vzácné přátelství trvá i nadále. Obdarovávání z Boží strany není také omezeno jen na chvíle, kdy se slaví svátosti. Jakkoliv jsme tedy na Boha odkázáni a právem o mnohé věci prosíme, nemůžeme zůstat jen u proseb.
 
Dík a chvála nejsou jen projevem zdvořilosti či slušnosti. Mají-li být opravdové, musí vyrůstat z hlubokého přesvědčení o Božím příklonu k člověku, z radosti nad přátelstvím s Bohem a nad obdarováními, kterých se křesťanu dostává. Jinak řečeno: schopnost díků a chvály je jakýmsi zrcadlem plnosti křesťanské víry a zdravého vztahu k Bohu i k sobě samému. A také činností, která nitro člověka naplňuje radostí a pokojem. Eucharistie má ve svých účincích pronikat myšlením, vztahy a postoji, tedy celým životem křesťana, aby byl v tomto smyslu „člověkem eucharistickým“. Což je mnohem víc, než jen být „člověkem při mši přijímajícím“.
 
Autor je učitelem pastorální teologie na KTF UK
 
Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy



Aktuální číslo 27 28. června – 4. července 2016

Velehrad se dva dny v roce změní k nepoznání

Je všední den. Úplně obyčejný parný červnový, jak malovaný. Takhle klidný Velehrad návštěvníci Dnů lidí dobré vůle i poutníci při cyrilometodějské národní pouti neznají.

celý článek


Svěcení přijalo devatenáct kněží

Devatenáct jáhnů přijalo o víkendu z rukou svých biskupů kněžská svěcení. Těchto slavnostních okamžiků i následných primičních mší svatých se po celé ČR účastnily…

celý článek


Otmar Oliva: Zalykám se vděčností

Jeho dílo obdivují poutníci na Svatém Kopečku, na Petrově nebo na Svaté Hoře, zdobí kostely v Mariboru, Košicích či San Miniatu. Nádhera vatikánské kaple Redemptoris…

celý článek


Kdo je čtenář KT?

Zapojte se do čtenářského průzkumu a napište nám, jak můžeme noviny zlepšit.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay