Rukopisy z kumránských jeskyní

Vydání: 2008/46 Mladí včera a dnes... ve světle 17. listopadu 1989, 11.11.2008

Příloha: Perspektivy

Za jeden z nejzásadnějších objevů dvacátého století můžeme z hlediska literární historie považovat nález kumránských rukopisů, pergamenové a papyrové svitky datované mezi závěr 3. stol. př. Kr. a 1. stol. po Kr. Rukopisy byly objevené v jeskyních kolem zříceniny Kumrán při severozápadním břehu Mrtvého moře a zahrnují starozákonní biblické texty i literární památky nenáležející do hebrejského kánonu. Jejich unikátnost spočívá především v možnosti komparace hebrejského biblického korpusu, vycházejícího z masoretského textu, s obsahem svitků, což umožňuje nové pohledy na formování starozákonního písemnictví. Vedle parabiblických textů, halachických spisů a parafrází knih Pentateuchu (midraš ke knihám Genesis, Exodus aj.) obsahují svitky exegeze proroků (Izajáš, Micheáš aj.) nebo Žalmů. Literaturu s eschatologickým obsahem reprezentují různé varianty Válečného řádu, Knihy války či Mesiášova apokalypsa, nálezy ovšem doplňují také texty liturgické a poetické (Písně sobotní oběti, Chvalozpěvy aj.).
Z apokryfů byly v Kumránu například nalezeny knihy Tobiáš, Sírachovec i Epištola Jeremjášova, v podobě pseudoepigrafů kniha Henochova, známá jen z etiopských a latinských zlomků, či testament Léviho nebo Neftalí. Mezi rukopisy byla i kniha Kazatel, nejmladší text hebrejského kánonu, jehož vznik byl kladen do 2. až 1. stol. př. Kr., kumránské nálezy však posunuly jeho dataci až do 5. století př. Kr. Badatelé objevili také části knihy Deuteronomium či fragmenty fylaktérií, malých svitků s citáty z tóry, jež si Židé při modlitbě připínali na čelo a ruce. Specifické texty představují svitky Řádu Jednoty, Řád sboru a Damašský spis, jež definují pravidla duchovního a společenského života tzv. Jednoty, komunity identifikované s esejci. Z biblického židovského kánonu byly v Kumránu v zásadě nalezeny všechny knihy, některé i ve více exemplářích. Chybí mezi nimi jen kniha Ester zakládající svátek purim, jehož veselost kontrastovala s esejskou askezí.
Na možný výskyt textů v prostoru Kumránu upozornil již Órigenés připomínkou, že někdy kolem roku 217 po Kr. byly ve džbánech poblíž Jericha nalezeny hebrejské a řecké rukopisy. Teprve však náhodný nález tří svitků roku 1946 vedl k soustavnému vědeckému průzkumu: v průběhu dalších let bylo prozkoumáno více než dvě stě jeskyní v okolí zaniklé kumránské pevnosti a v jedenácti z nich byly nalezeny tisíce rukopisných zlomků. Uloženy byly v hliněných nádobách, ale část se ukrývala přímo v sutinách pod zřícenými klenbami skalních dutin. Svitky proto byly velmi poškozené, rozpadlé často na fragmenty nepřesahující jeden centimetr čtvereční a ty zachovalejší při rozvinutí praskaly, některé navíc nesly stopy vědomého poničení, zřejmě římskými vojáky. Rukopisy, jež se dochovaly relativně celistvé a bez výraznějších prázdných míst, jsou pro čtenáře znalého Starého zákona poměrně dobře srozumitelné a v komparaci s biblickou verzí odhalují zajímavé shody i rozdíly mezi kanonizovanými texty a rukopisy. Jinak je tomu u textů, jež se dochovaly jen fragmentárně: z některých bylo možné přečíst pouze pár vět či slov, jako je tomu u zlomku 4Q485: „1 (...) budeš hledat (...) 2 (...) tvé (...) 3 (...) ...a uslyšíš (...) 4 (...) a vrátí zajetí (...) 5 (...) ...jiný zápis (...) 6 (...) jenž porozumí (...).“

Esejci a společenství Jednoty
Paralelně s analýzou svitků se objevily úvahy o tom, kdo je vytvořil a jaké společenství obývalo Kumrán. Tradiční teorie spojuje kumránské texty s esejci, na jejichž existenci upozorňuje již Filón Alexandrijský. Josephus Flavius ve Válce židovské charakterizuje esejce jako ty, kteří „rozkoše mají v ošklivosti jakožto hříchy, za ctnost pokládají sebeovládání a nepoddávání se vášním.“ Dle jeho autobiografie Můj život předpokládáme, že Flavius mezi esejci pobýval: „Když jsem dosáhl asi šestnácti let, zachtělo se mi poznat sekty u nás; jsou to tři, první farizeů, druhá saduceů a třetí essénů, jak jsme častokrát uvedli. (...) Za cenu velké námahy a úsilí jsem vskutku všemi třemi prošel.“ O esejcích se zmiňuje i překladatel biblických knih do latiny Hieronymus, v 17. stol. byli považováni za zakladatele mnišství a počátkem 19. století se jich dovolávali svobodní zednáři.
Esejci, jejichž vznik se klade do 2. stol. př. Kr., ze specifické interpretace Zákona vyvozovali zvláštní způsob organizace života i spirituality (aramejský základ slova esejci – esséni odpovídá hebrejskému chasid, tedy zbožní). Důraz kladli na asketismus a striktní dodržování Zákona. Očišťovací rituály i průběh všedních dnů, rozvržených mezi modlitby a soustavnou práci, byly v esejské komunitě podřízeny přísným pravidlům, tresty za jejich porušení určoval Řád Jednoty, souhrn pravidel společenství, jenž prozrazuje dualistickou koncepci myšlení a přesvědčení o determinaci bytí každého člověka. Důsledné rozlišení mezi syny světla a syny tmy určuje i podíl esejců na spáse, zatímco ostatním je Boží milosrdenství odepřeno: esejci sami sebe vnímali jako vyvolené, jež na cestu spásy přivedl Učitel spravedlnosti, postava spíše symbolická, jejíž historickou existenci nelze na základě objevených rukopisů určit. Paralelně s komunitou mužů dodržujících celibát existovala ale i volnější společenství, v nichž muži uzavírali manželství, jak napovídá fragment Damašského spisu. Dodejme, že podle Válečného řádu a Válečných svitků lze předpokládat, že příslušníci Jednoty žili v očekávání apokalypsy. Distance od ostatních vrstev židovského i nežidovského obyvatelstva, spiritualizace každodenního života i válečná rétorika eschatologických textů tak odpovídají atmosféře očekávání posledních dnů: „Toto je čas tavírny přicházející.“

Pochyby a otazníky
Některé teorie uvažují o esejství jako směru anticipujícím křesťanství a předpokládají přímé kontakty mezi tímto společenstvím a Janem Křtitelem i Kristem. Přestože esejci mohou připomínat rané křesťanské komunity, nelze přehlédnout velmi výrazné rozdíly v náboženském cítění i organizaci esejců a prvotních křesťanů. Zatímco se křesťanská komunita formovala jako otevřené společenství, pro esejce je příznačné elitářství a uzavřenost. Začleňování se mezi ně připomínalo iniciaci: adept byl vystavován zkouškám, po roce připuštěn do komunity, ale teprve po dalších dvou letech se stal jejím členem. Esejský dualismus zapovídá sebesdílení s hřešícími, zatímco křesťanství svou etiku formovalo právě na soucitu s chybujícími. Podobně Flaviem zdůrazňovaná mírumilovnost esejců kontrastuje s obsahy Válečného řádu i Válečných svitků, třebaže alegorická exegeze těchto textů posouvá význam poslední bitvy proti Belijaálovi do duchovní roviny: „Udeř pronárody nepřátel tvých a meč tvůj bude jíst maso.“ S křesťanskou etikou kontrastuje i důsledné dodržování nečinnosti během soboty v Damašském spisu: „A žádného živého člověka, který spadne na místo vody a na místo jiné, nechť nikdo nezvedá žebříkem či lanem (...).“ Důraz na naplňování Zákona nelze chápat jen jako formalismus víry, ale mnohem spíše dokládá přesvědčení o absolutní platnosti Božího slova, jehož jiná interpretace vede v důsledku k jeho ztrátě.
Individualismus, nalézající svůj výraz v západním okruhu raného křesťanství, v kumránských textech ustupuje esejskému společenství i jednoznačnosti Božího plánu.
Otazníky se objevují i nad kumránskou zříceninou: ta zaujala evropské archeology již na přelomu 19. a 20. století a bývala ztotožňována s pozůstatky biblické Gomory. Od 50. let 20. století proběhly v Kumránu archeologické průzkumy, na jejichž základě identifikoval Roland de Vaux OP kumránskou zříceninu jako sídlo esejců. Nové hypotézy o účelu kumránské ruiny však poukazují na fakt, že v samotné pevnosti nebyly nalezeny žádné texty a ve svitcích, objevených v okolních jeskyních, nejsou zmiňováni esejci, ale právě jen Jednota: její identifikace s esejci se tak ukazuje jako problematická. Kumrán tedy mohl sloužit jako zemědělská usedlost či písařská nebo hrnčířská dílna, bez přímé souvislosti s esejskou sektou.

Rukopisy v Čechách
První podstatnější práci o kumránských rukopisech uveřejnil Stanislav Segert v knize Synové světla a synové tmy (1970), která však nepřináší překlad samotných svitků a nereflektuje nové teorie o účelu kumránské pevnosti a vztahu rukopisů k esejcům. Podstatným přínosem pro českou literární historiografii, navazujícím na průkopnickou práci Segertovu, je tak rozsáhlá publikace Rukopisy od Mrtvého moře (2007) nakladatelství Oikúmené, které vedle přetisku původního Segertova textu, doplněného studií Odkrývání tajemství rukopisů od Mrtvého moře Jana Duška, přináší poprvé českému čtenáři překlad kumránských svitků. V tomto vydání jsou jednotlivé textové fragmenty rozděleny do osmi souborů podle žánrové charakteristiky i svého vztahu k tradici biblických textů. Přetištěná práce Stanislava Segerta spolu s Duškovou studií, reflektující současné teorie o významu kumránské pevnosti a jejího vztahu k rukopisům, poskytují rozsáhlý a fundovaný průvodní materiál k českému vydání svitků, pod jejichž překlad se podepsal především právě Stanislav Segert. Jeho úvodní studie odkrývá nejen okolnosti objevení rukopisů, ale v souvislosti s jejich výkladem přibližuje rovněž genezi masoretského textu a srovnává kanonické knihy Starého zákona se zněním svitků. Závěr více než dvousetstránkové studie se zaměřuje především na esejce a charakteristiku jejich společenství. Segert přejímá de Vauxovu hypotézu a společenství Jednoty ztotožňuje s esejci, revizi této teorie pak předkládá v navazující práci Dušek. Vydání Rukopisů od Mrtvého moře lze právem považovat za doplnění jednoho ze zásadních pilířů do kulturního a duchovního obrazu doby kolem přelomu letopočtu, ale také za významný textový materiál pro další studium Starého zákona a jeho exegezi. Především však tvoří důstojné završení celoživotního díla Stanislava Segerta, který se vydání kumránských rukopisů již bohužel nedočkal.
Tomáš Vučka
V textu byly použity citace z knihy Rukopisy od Mrtvého moře, přel. Stanislav Segert, Robert Řehák, Šárka Bažantová, úvodní studie napsali Stanislav Segert, Jan Dušek. Praha, Oikúmené 2007.
Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay