Rodina 21. století ohrožená krizí kultury

Vydání: 2011/13 Koncentrační tábory, 24.3.2011, Autor: Lubomír Mlčoch

Příloha: Perspektivy

Mám nad psacím stolem sto let starou fotografii: dědeček s babičkou z Chocně, pětiletá maminka a pět jejích sourozenců. Otce znám z fotky ještě starší, je v zavinovačce a jako druhý nejstarší tam má ze svých pěti sourozenců zatím jen starší sestru…

V roce 1924 vydává křesťanský sociolog Bedřich Vašek monografii Rodina 20. století. Kniha je to úžasná: zahrnuje úvahy a data povahy demografické, sociální, hospodářské, politické, národnostní a náboženské, s odkazy na literaturu ve všech světových jazycích. Ještě celostní společenská věda nerozvedená s vírou a zjevenou pravdou. V dubnu 2006, kdy by se maminka dožila sta let, jsem měl na konferenci Papežské akademie sociálních věd Mizející mládí? referovat o situaci rodiny v evropských postkomunistických zemích. Vzdal jsem při této příležitosti dík svým rodičům, jimž jsem se narodil ještě za války jako sedmé dítě (z osmi). Dítě bylo přijímáno jako dar Boží. Až na výjimky, jež jako deviace spadaly pod sankce nejen žité morálky, ale i trestního práva. Po válce se měkké i tvrdé instituce chránící rodinu začaly rychle měnit. Nejen u nás a nejen pod vlivem bezbožeckého komunismu.

Schumpeterova chmurná vize

Zdrojem sociální dynamiky se stalo napětí mezi organizacemi maximalizujícími vlastní bohatství a formálními i neformálními institucemi, jimiž se ony organizace cítí být ve své touze po bohatství omezovány. Ještě dříve než tato teorie vznikla, Joseph Schumpeter ve své knize Kapitalismus, socialismus a demokracie zformuloval hypotézu, podle níž kapitalistická ekonomika „prostřednictvím psychických postojů, jež vytváří, bude postupně zatemňovat (to dim) hodnotu rodinného života“. Schumpeter tak ještě uprostřed války – již v USA – geniálně předpověděl institucionální změny, jež nastaly v celém západním světě v druhé polovině 20. století. Úpadek či rozklad (decay) buržoazní rodiny měl být tou nejhlubší příčinou sebezániku naší civilizace. „Tvořivá destrukce“ je jeho invencí, která vysvětluje cyklický vývoj kapitalismu, a dnešní student v seminární práci dojde k mému úžasu až k otázce, zda i „zánik rodiny“ by nakonec nemohl být vyústěním oné „tvořivé destrukce“. Tak daleko ale Schumpeter nezašel: se zármutkem vnímal sebezničení systému počínající invazí racionálního kalkulu do bilance těch osobních obětí, které „v sobě nese rodinné pouto a zvláště rodičovství“, a do „radostí rodičovství“ v porovnání „s příležitostí užívat stále atraktivnější a rozmanitější alternativní příjemnosti“. Je pozoruhodné, že tzv. sexuální či demografická revoluce 60. let bývá námi křesťany vykládána převážně jako projev ducha vzpoury „zleva“. Institucionální ekonomové však dobře rozumějí tomu, že tento „pokrok“ byl důsledkem agresivní kultury byznysu ve svádění a v rozvíjení „nových chutí“ a současně „kapitalistické vynalézavosti“ v metodách bránění početí. Schumpeter, vizionář narozený v moravské Třešti a jeden z největších světových ekonomů, předpověděl bezdětnost a změny životního stylu vyvolané kapitalistickou evolucí, jež „zmenšuje přitažlivost buržoazní rodinné domácnosti a nabízí k ní alternativy“. K těm alternativám, k nimž už ani varující vizionář nedohlédl, patřila potratová legislativa. Padla někdejší tabu a legalizace usmrcování plodů v lůně matky se ve druhé polovině 20. století rychle rozšířila. Schumpeter rovněž nemohl předvídat ani pokroky biologie a medicíny, jež stále rozšiřují alternativy hodnoty rodiny. Jeho chmurnou hypotézu však dnes potvrzují psychologové a sociologové zabývající se zkušeností s kapitalistickým trhem a také škola ekonomie štěstí.

Humanae vitae odvržená „sexuální revolucí“

Církev vnímala tyto změny patrně jako první, ale v pojmenování problému si jako vždy dávala na čas. Varovný hlas encykliky Humanae vitae už neměl sílu čelit „revoluci“, jež chtěla člověka osvobodit, aby ho přitom spoutala dosud nepoznaným otroctvím. Formující vliv církve na kulturu západní společnosti (v podmínkách oficiální náboženské svobody) už byl příliš slabý na to, aby mohl zabránit zrodu konzumní společnosti s hypertrofií sexuality a s oslabenou ochotou přijímat ty maličké, jichž je nebeské království. Jednou z nejvážnějších obětí tohoto pomýleného hledání ráje na zemi tady a teď se tedy stala rodina, a to i v zemích katolických. Manfred Spieker označil rodinu za „Achillovu patu“ německého sociálně- -tržního hospodářství, přestože sám poukázal na jinak pozitivní vliv katolické sociální nauky na tuto doktrínu. „Ekonomický blahobyt pro všechny“ Ludwiga Erhardta se podařilo skutečně zajistit – s výjimkou těch, jimž nebylo dopřáno se narodit. Itálie a Španělsko mají dlouhodobě porodnost hluboko pod prostou reprodukcí. S demografickým deficitem jsou na tom hůř snad jen východoevropské země, jimž ekonomická transformace nabídla pokušení „nových chutí“ a nové alternativy rodiny. Ani katolické Polsko není výjimkou; jeho demografické parametry se už nijak neliší od sekularizovaných zemí českých. A v Polsku uctívaný Jan Pavel II. nedokázal postavit hráz proti duchu doby, ale pojmenoval alespoň „kulturu smrti“. V roce 1983 vyhlásil Chartu práv rodiny a o deset let později napsal Dopis rodinám při příležitosti Mezinárodního roku rodiny. Rodina, jeho veliká láska, je něčím víc než sumou jejích jednotlivých členů, manipulovaných pokračujícím procesem individualizace a všudypřítomného utilitarismu. Společné dobro začíná u dobra této elementární buňky společenství a církve – a právě zde je smrtelně ohroženo civilizační krizí.

„Family economics“ a dítě jako „produkt“

Součástí civilizační krize je i vývoj samotné ekonomie jako vědy. Dva roky před Chartou práv rodiny publikoval Gary Becker Pojednání o rodině, od něhož se počítá zrod nové školy „ekonomie rodiny“. Kalkul vpuštěný i do bilanční rozvahy, neúplné a snad i od základu mylné (jak psal čtyřicet let předtím Schumpeter), nabyl najednou konkrétní podoby. Dítě je bráno jako „normální produkt“, u něhož lze měřit „mezní míru substituce“ vůči autu, domu, chatě či myčce na nádobí (cituji z knihy To nejlepší z Garyho Beckera poctěného Nobelovou cenou za ekonomii!). Ekonomie je „věda pozitivní“ a lidské chování popisuje a analyzuje i tam, kde je už překročen mravní Rubikon. Je-li dítě „produkt“, pak je na místě „výrobní a výstupní kontrola kvality“. Tu mezitím nabídla prenatální diagnostika, která dává podklady pro vytřiďování „zmetků“. Technologickým „odpadem“ se staly vzápětí i statisíce lidských embryí, jakýchsi „vedlejších produktů“ při „výrobě dětí ze zkumavky“. „By-product“ má své náklady (udržování ve zmraženém stavu) a snad i naději na „výnosy“ v podobě experimentů s kmenovými buňkami. Od těch si někteří vědci už nevázaní náboženskými a etickými omezeními slibují další pokroky při léčení chorob, snad i výrobu „náhradních dílů“ lidských orgánů. A zde se prozatím kruh vědy a kultury smrti uzavírá: Faustovské pokušení stát se pánem nad životem a smrtí a zajistit si nesmrtelnost vlastními silami – bez Boha. Ale i lékař-vědec hovořící v termínech otcovského a mateřského genomu a informačního kódu se nechá přistihnout při úvaze nad dilematickou situací, do níž ho poznání nevázané žádnými imperativy dovedlo, když v rozpacích „co s tím“ řekne: „Je třeba to důstojně pohřbít.“ Když „to“ je jen „biologický materiál“, ale když „důstojně pohřbít“ svědčí o obrazu Božím v člověku, který má před Bohem své jméno, i když na něj matka a otec zapomněli. Vida, věda na vrcholu, ale připomínají se i Svůdce a Adam s Evou z prvních stránek Geneze. Kardinál Martino při prezentaci Kompendia sociální nauky církve (2006) hovořil o hrozbě nové technologické totality, jež má svůj původ ve snaze vyloučit z vědy jakékoli morální úvahy o dobru a zlu a je rozhodnuta zakázat si jakékoli zákazy. Schumpeterovo „dim“ znamená nejen „méně jasný, zatemněný“, ale také „špatně definovaný“. A skutečně, rodina v pozdním kapitalismu je stále hůře definovatelná, je nejednoznačná, „fuzzy“, čili rozmazaná. V tradiční širší rodině se znali nejen bratranci a sestřenice, ale i jejich děti. Dnešní širší rodina znamená už spíše vztahy mezi nevlastními sourozenci nevlastních sourozenců z druhých (a třetích) manželství. Ještě temnější, či spíše zcela temné jsou ovšem vztahy k nezrozeným či k čekajícím na verdikt v mrazicích boxech. „Pater incertus“ nabyl nového významu na neregulovaném trhu se spermaty v USA, kde potomek ze zkumavky ani nemá právo se dovědět, kdo je jeho biologický otec. Ale i „matka“ může mít jaksi rozdvojenou podobu v donošení cizího plodu.

Rodina a nová evangelizace

Někdejší vymezení rodiny v kanonickém právu se týká stále menší části populace. Legislativa sekularizované společnosti se už řídí jinou logikou. Nesezdaná a opakovaná manželství činí problémy už i se jmény dětí. A v pravidlech sociálních politik přestává být jasné, komu se vlastně pomáhá. Pronikání ekonomické racionality a kalkulu do nitra vztahů i mezi nejbližšími se projevuje už i v právních formách, jež napodobují instituty obchodního či pracovního práva. Manželský kontrakt usiluje o vybudování smluvních záruk a obě strany předem formulují právní sankce při jeho předčasném ukončení. A tak se už předem řeší dělení majetku při rozvodu, analogie jakýchsi „zlatých padáků“ známých z byznysu, tentokrát pro manželky. Formulují se smlouvy o budoucí smlouvě, komu připadnou děti. V Německu se objevil návrh na „manželství na dobu určitou“. Sem by patřilo i žití pospolu „na zkoušku“ jako analogie zkušební doby známé ze zákoníku práce. Obě strany mohou vztah ukončit „bez udání důvodu“. Rodinou (prázdnou množinou) jsou singles: ženy volící celoživotní strategii vědecké či manažerské kariéry bez rodiny a bez dětí. Povolání k řeholi zde ovšem už nezahrnuje sliby celibátu. A konečně se objevují i radikální návrhy na opuštění instituce monogamní rodiny, protože se neosvědčila, je nepřirozená. Ale světe, div se: Francie, Bedřichem Vaškem kdysi pranýřovaná, se v době našeho předsednictví EU po desetiletích hledání politik a kultury na podporu rodiny dopracovala (jako jediná) k vyrovnané demografické bilanci (2,1 dítěte na ženu). Co radit křesťanským rodinám v sekularizované společnosti? Benedikt XVI. ještě jako kardinál se ve své přednášce Evropa Benedikta z Nursie v krizi kultur vrací k receptu až z antického křesťanství, totiž k listu Diognétovi, a mluví o nenahraditelném poslání křesťanů v dosud (již opět) pohanském světě: svým životem podle evangelia převyšovat světské zákony. Tento list dal do vínku naší „komise pro laiky“ Plenárního sněmu katolické církve Václav Frei a odkaz na něj lze nalézt i v Závěrečném dokumentu (čl. 343). Jak prosté: jen upřímně, poctivě, a proto přesvědčivě usilovat o rodinný život podle evangelia. A potom všechno ostatní můžeme „hodit na Pána“.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay