První slovo křesťanského Kréda

Vydání: 2012/20 Kardinál Schönborn exkluzivně pro KT, 18.5.2012

Příloha: Perspektivy

NAŠE VÍRA NEMŮŽE BÝT JEN NEDĚLNÍM ROZPOLOŽENÍM MYSLI

Tento rok (počínaje říjnem 2012) vyhlásil Benedikt XVI. Rokem víry. Odložme zvykovou nechuť k obdobným, leč bezduchým akcím bývalého režimu („Březen – měsíc knihy“). Papežova doporučení dominantního tématu jsou prozíravá (minulý rok byl „Rokem křtu“) a sledují jednotlivé kroky jakéhosi procesu obnovy, usebrání, rekolekce, jaký je nám zapotřebí. Rok víry má být příležitostí k „inventuře“ faktu, že se považujeme za věřící. Žijeme totiž ve světě, jehož provoz se bez víry obejde, a přesto nějak funguje. Do svého fungování nás vtahuje, čímž nám sugeruje, že i my se bez víry obejdeme. My se sice bráníme, alespoň jednou týdně se účastníme bohoslužeb, ale naše víra nemá být jen nedělním rozpoložením mysli, nýbrž součástí každodennosti. Německý teolog Norbert Scholl nám v následujícím článku 
připomíná, co znamená, když říkáme „věřím“.

Křesťanské vyznání víry začíná slovy: „Věřím v Boha…“ Jsem to já, kdo věří, jde o mě, o „myslící bytost, která pochybuje, chápe a přitakává“. Slova „věřím v Boha“ ohlašují osobní vztah, vztah Já – Ty. A také to, že u vyznávajícího předcházelo osobní rozhodnutí, neboť učinil důležitou a významnou zkušenost. Dosáhl jistého náhledu, který ho osobně pronikavě zasahuje. Tato událost mu odkryla vztah k Ty, které se mu jeví jako nepodmíněné a nezvratné. Jako hodné víry. Zkušenost víry pohnula člověka – jeho myslící, chápající, pochybující Já – k rozhodnutí, které poznamenává jeho veškerý osobní život. Ta víra není výrazem nedostávajícího se vědění nebo nedostatečně zdůvodněných předpokladů. Je výrazem hluboké vnitřní jistoty na základě osobně pojaté důvěry vyrůstající z nepodmíněného „ano“ vůči tomu, na koho se mohu zcela spolehnout.

Protože jde o něco velmi důležitého, co postihuje a určuje samo jádro osobnosti, nesmí být víra slepá a nerozumná. „Nechceme-li patřit k fantastům, musí se víra srovnat s úsudkem, s rozumem,“ napsal teolog John Henry Newman. Tak jako nesmí zaslepovat láska, nesmí ani víra. I vztah k druhé osobě – jakkoli se jeví na pohled věrohodná a důvěryhodná – si žádá kritického ověření a uvážlivé reflexe.

JSEM OSOBOU, KTERÁ SE STÁVÁ

Kdo nebo co je tím Já, které hovoří o své víře, o své nepodmíněné důvěře? Je to duše, která užívá lidských mluvidel jako nástroje? Je to duch, který se domohl slyšitelného výrazu? V průběhu duchovních dějin se vyskytly různé pokusy o odpověď na otázku po povaze lidského Já.

Pro některé je Já výrazem vědomí sebe sama: já pochybuji, já myslím, já se rozhoduji, já jednám – a jsem si toho vědom. Jiní poukázali na to, že lidské Já se tu neobjevilo náhle v určitém okamžiku. Spíše se vyvinulo velmi pozvolným přechodem od stadia nevědomého existování (embryo, plod, novorozeně) k Já vědomému si sebe sama. Člověk je bytostí ve vývoji, osobou, která se stává.

Já vědomé sebe sama se poznává jakožto vztahující se k jinému, především lidskému, ale i transcendentnímu Ty. Člověk se ve vztahu k Ty stává Já, pravil židovský filozof Martin Buber. Člověk je „otevřenou osobou“, dialogickou bytostí.

Podle Sigmunda Freuda Já bohužel není „pánem ve svém domě“. Je vystaveno nárokům a požadavkům ze svého nitra, z nevědomí (Ono neboli Id) a zvenčí (Nadjá neboli Superego). Musí tyto instance vzájemně usmířit, uvést v soulad: „Kde bylo Ono, má být Já.“

V mém vyznání víry znějí všechny ty aspekty společně. Vyznávám svou víru Bohu. V odpovědi projevuji svou vděčnost za Boží slovo, o němž věřím, že se v lidských dějinách ozvalo a dalo se poznat mnoha způsoby. Vyjadřuji svůj údiv a úžas nad podivuhodnými Božími skutky ve vesmíru, v univerzu, nad Boží náklonností k lidem – především v osobě Ježíše Nazaretského – a nad mocným působením Božího ducha v čase a ve světě. Tomu všemu říkám své vědomé a přesvědčené „ano“, neboť můj rozum to přijal a kriticky prověřil. Za své vyznání, vyslovené s plným vědomím, jsem odpovědný já sám.

PODMÍNĚNOST VÝRAZU MÉ VÍRY

Žiji však také v dlouhé tradici pozvolného probouzení náboženství. Cítím se spojen s prvopočátky, kdy lidé, osahávajíce svůj svět a hledajíce, mlhavě tušili a pohřebními rituály vyjadřovali naději, že jejich pozemský život kamsi přesahuje. Skrze evoluci, která vyvedla člověka z živočišné říše, ba z materiálního světa vůbec, se cítím spojen se všemi tvory tohoto světa. Proto se nemohu a nesmím vypínat, jako bych byl pánem nad živými tvory a rostlinstvem, nad surovinami a zdroji, nad vodami a půdou, a podle své libosti je mohl vykořisťovat a ničit. Vyznávám-li před Bohem a lidmi svou víru v Boha, který je „stvořitelem nebe a země“, nemohu si přece osobovat panství nad nebem a zemí.

Přitom vyznávám svou víru nejen sám pro sebe v tichu své komůrky. Vydávám svědectví i před druhými lidmi a pro ně. Oni slyší má slova, která je vyzývají k zaujetí postoje. Mohou se výzvě a nároku mého vyznání otevřít, ale i uzavřít. Mohou je přeslechnout, ignorovat, slyšet, ale vrtět přitom hlavou, rázně je odmítnout, přemýšlet o nich nebo je přátelsky přijmout.

I při své vnitřní svobodě a možnostech sebeurčení jsem však omezený a neustále ohrožený. Vím tedy, že víra i náboženská zkušenost mají nevědomé předpoklady. Proto mohou do projevů víry vstupovat různé neurotické poruchy, úzkosti, iracionální přání a tíhnutí, závislosti na rodičích a fixace z dětství, psychodynamické mechanismy a návyky, jejichž povaha a původ nejsou pokaždé ihned jasné.

Protože je lidské Já takto mnohovrstevnatým útvarem, lze očekávat, že vzájemné vztahy jeho součástí nejsou vždy správně vyváženy. Stává se, že ten či onen jeho aspekt buď trvale převáží, nebo přinejmenším v jistých situacích, v určitých dobách nebo příležitostech nabude vrchu. Stává se tak nejen na základě individuální konstituce jednotlivého člověka, ale i na základě příslušnosti k určité společenské vrstvě, profesi či v závislosti na nějakém módním trendu. Ať chci nebo nechci, do mého vědomého vypořádávání se s vírou vstupují mé zážitky, zkušenosti i charakteristiky mé osobnosti. Vyznání víry, jak je předkládá církev, je proto vždycky a všude mým nanejvýš individuálním, nejvlastnějším vyznáním, které je poznamenáno a omezeno mým Já.

UŽITEK Z POCHYBNOSTI

Jsem-li si toho všeho vědom, připustím o svém vyznání pochybnost, ba i pochybnost v něm samotném a nebudu ji násilím potlačovat. Neboť ta má pro život i pro vyznání víry funkci léčebnou. Může zklamat můj nekritický entuziasmus (zklamání – vyvedení z klamu; pozn. překl.). Může způsobit deziluzi, ozřejmit omyl.

Pochybnost není nepřítelkyní víry, nýbrž její ochránkyní. Chrání nás před lehkověrností, před ukvapeným podlehnutím různým nárokům na platnost či příslibům. Před přejímáním neověřených tvrzení, před záměnou špatných argumentů za dobré. A před příliš rázným vystupováním a přehnanou sebejistotou, neboť mě učí, že se za tím nezřídka skrývá nejistota, ne-li dokonce prázdno.

Pochybnost musí mít možnost dožadovat se domovského práva v naší víře, v našich obcích, v církvi. Je-li víra spojena s nedostatečným duchovním úsilím nebo s myšlenkovou nepoctivostí, pak je pochybnost ve svém živlu. Nesmíme ji zahánět, i když je nepohodlná, protože se kříží s naším sebevědomím nebo zpochybňuje naše zdánlivé jistoty. Musím zajisté stále pochybovat i o své pochybnosti, neboť i ona je „pouhým věřením“.

Mnozí věřící lidé dnes zápasí s masivními pochybnostmi o víře, ale to by nás nemělo znepokojovat. Naopak: „Snad by se právě pochybování, které jednomu i druhému brání, aby se uzavřeli do sebe, mohlo stát prostorem jejich komunikace. Pochybování oběma zabraňuje v tom, aby se zcela uzavřeli sami v sobě: otevírá věřícího pochybujícímu a pochybujícího věřícímu. Pro jednoho je pochybování účastí na osudu nevěřícího, pro druhého je formou, jak pro něho víra navzdory všemu zůstává výzvou.“ Napsal kdysi Joseph Ratzinger.

CO KDYŽ JE TO PRAVDA?

Dilema lidské existence mezi pochybností a vírou znázorňuje židovský příběh, který zaznamenal Martin Buber: „Jeden velmi vzdělaný osvícenec se doslechl o Berdičevském a vyhledal jej, aby s ním dle svého zvyku podiskutoval a vyvrátil mu zaostalé názory a pravdy víry. Když vstoupil do cadikovy světnice, spatřil jej, jak s knihou v ruce chodí sem a tam a horečně přemýšlí. Příchozího si rabi vůbec nevšiml. Najednou se zastavil, letmo na něj pohlédl a řekl: ‚Možná je to však pravda.‘ Učenec marně sbíral všechnu svou sílu, ale kolena se mu podlamovala hrůzou – tak strašný byl cadik na pohled, tak strašně zněla jediná věta, kterou vyřkl. Nyní se na něj ale rabi Lévi Jicchak obrátil úplně a řekl mu mírně: ‚Můj synu, velcí mužové Tóry, se kterými ses pohádal, plýtvali pro tebe slovy nadarmo. Šel jsi a smál ses jim. Nemohli Boha a jeho říši položit před tebe na stůl a ani já to nemohu. Ale můj synu, zamysli se: možná je to pravda.‘ Osvícenec se chtěl ještě jednou vzepnout k útoku; ale to strašné ‚možná‘, které mu podruhé zaznělo vstříc z cadikových úst, zlomilo jeho odpor.“

To možná je protivenstvím, jemuž nelze uniknout. A to ani z jedné, ani z druhé strany. Joseph Ratzinger to před lety vyjádřil takto: „Jako se věřící neustále cítí ohrožen nevírou a nutně ji vnímá jako ustavičné pokušení, tak pro zdánlivě uzavřený svět nevěřícího je hrozbou a pokušením naopak víra. Tomuto dilematu lidského bytí se nelze vyhnout. Kdo hodlá uniknout nejistotě víry, nutně zakusí nejistotu nevíry, vždyť ta mu nikdy nedokáže poskytnout úplnou jistotu, zda pravdu přece jen nemá víra.“

Norbert Scholl

Autor je emeritním profesorem katolické teologie a náboženské pedagogiky na Vysoké škole pedagogické v Heidelbergu. Převzato z týdeníku Christ in der Gegenwart 12/2012. Přeložil pp s použitím překladu Ratzingerova Úvodu do křesťanství od V. J. Slezáka a překladu Buberových Chasidských vyprávění od A. Bláhové. Podtitul i mezititulky jsou redakční.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay