Duchovní cvičení chápu už léta jako příběh, do kterého musíme vstoupit celou svou bytostí. Jestliže ho neprožijeme, jestli se neztotožníme s vypravěčem a jeho příběhem (jímž je samozřejmě Kristus), pokud použijeme exercicie jen jako dovolenou nebo vítané vypadnutí z města do lesa (zažil jsem exercicie, kde exercitanti po celou dobu cvičení hlavně sbírali houby!), nejezděme na ně a zajeďme si raději na odlehlou chalupu, kde nabízejí třeba wellness pobyt s masážemi.

Před exerciciemi dostaneme obvykle časový rozvrh duchovních cvičení a podrobný program na každý den. Už zde se skrývá několik „čertových kopýtek“. Exercitátor je buď velmi benevolentní, nerozhodný, nebo naopak přísný. Hned na úvod exercicií vysvětlí, co znamená pojem silentium, o čem exercicie budou (téma) a jaká budou pravidla. Moudrý cvičitel zajde i do podrobností a ohlásí, jak bude vypadat modlitba před jídlem a po jídle (snídaně nejlépe s individuální modlitbou, společná modlitba při obědě a večeři jen před jídlem a po jídle zase individuální), jak budou vypadat jiné modlitby, tedy mše svatá (kdo bude zpívat, kdo bude dělat kostelníka), modlitby breviáře (kdo začíná a končí, případně kdo zpívá), kdy a jak bude probíhat adorace před Nejsvětější svátostí, jak to bude se zpovídáním a s „výběhem“, tedy kam se dá kolem exercičního domu chodit, co je vhodné a co méně. Mnohé už může být samozřejmě připraveno před cvičeními, dá se to popsat a poslat předem, neboť na začátku cvičení je dobré ponořit se co nejrychleji do modlitby a ticha. Každopádně jsou transparentní pravidla velmi důležitá a z velké části se od nich odvíjí úspěch našeho konání.

Před cestou na exercicie je užitečné si sepsat seznam věcí, které je dobré vzít s sebou, protože by nám pak mohly chybět. Stejně užitečné je rozmyslet si, co by mohlo nebo mělo zůstat doma. Základní výbavou je Bible a breviář, obojí je dnes sice k dispozici v elektronické podobě, ale papír je papír. Navíc mobil má svá úskalí vzhledem k nezbytné míře usebrání během exercicií. Jedním z nich je například připojení k internetu (první otázkou dnešního člověka, ať přijede kamkoli, je, jaké je heslo na WiFi, případně kde lze být okamžitě on-line), hlasité zvonění (elektronické zvuky během modlitby znamenají pro citlivější duše konec jakéhokoliv usebrání) a pokušení neustále přijímat esemesky nebo volat někam, kde nás za každou cenu potřebují. Tak se stává, že těsně po zahájení cvičení a po dohodě, že se záměrně odřízneme od světa a budeme se věnovat naslouchání Božímu slovu, začnou exercitanti řešit naprosto neodkladné záležitosti: nejbližší rodinný příslušník volá a ptá se, jak se na chalupě pouští voda, nějaký člověk prosí neodkladně o modlitbu, další si spletl číslo a ještě kdosi, koho vůbec neznáme, si chce popovídat.

Dalším nešvarem je brát si s sebou práci s výmluvou, že „jindy to nejsem schopen dodělat“. Každému z nás někde „hoří termín“, něco už měl dávno odevzdat, něco založil do „vyhnívacího sloupce“. A tak si to vezmeme s sebou na exercicie, abychom to mohli dotáhnout – vždyť je před námi skoro týden neužitečného času! Totéž platí o četbě – je přece tolik knih, které jsem si chtěl už dávno přečíst, a teď na to mám konečně několik odpolední a celé večery!

Takových „dobrých kamarádů“ je opravdu řada: walkman, notebook, fotoaparát, knihy, šití nebo pletení. To vše nás může rozptylovat, byť by ty knihy byly zbožné a vedly k modlitbě. Každé exercicie mají totiž své téma, které se postupně krok za krokem rozvíjí, a každý den je vzácný právě proto, že se do tématu teprve postupně noříme a jen pomalu odhazujeme závoje a nánosy, které nám brání zakoušet Boží slovo a vychutnávat modlitbu.

Bible je nezbytná, protože klasické exercicie vycházejí z Božího slova a k němu se vracejí. Všechny ostatní knihy jsou jen podpůrným materiálem k přemýšlení o tom, co právě mně chce dnes říci Pán. A je fascinující pozorovat, že když se oprostíme od vnějškovosti a ponoříme do ticha, skoro jistě zaslechneme jeho hlas.

Exercicie mohou být rozmanité. Duchovní cvičení na moři (na jachtě), na poutnické cestě, cvičení přísně biblická v Izraeli, kde se putuje po stopách Pána Ježíše, anebo speciální exercicie pro specifické cílové skupiny, při nichž jsou průvodcem texty některých světců. Jsou exercicie pro maminky a tatínky s dětmi, pro seniory, cvičení o samotě bez exercitátora – a mohl bych jmenovat ještě mnoho dalších. Zde budu mluvit spíš o těch „klasických“ v tom smyslu, že se konají na jednom místě, vede je kněz nebo laik, který má jednou nebo dvakrát denně přednášku s body k rozjímání, každý den je mše svatá a večer adorace – a celkově netrvají déle než týden. Po celý čas exercicií se nemluví, v průběhu jednotlivých jídel hraje duchovní hudba a každý účastník se po svém snaží co nejhlouběji ponořit do nabízeného slova a doporučených textů Písma.

Rozjímat lze všelijak, ale ne každé rozjímání je opravdu tím, co si pod rozjímáním představují duchovní učitelé. Potřebujeme k němu podnět nebo několik podnětů – a privilegovaným podnětem při klasických exerciciích je úryvek z Písma (v jiném kontextu to mohou být obrazy, ikony, film nebo příroda). Příslušný úryvek většinou nabídne exercitátor a také k němu poskytne klíč. Postupně by asi stačilo, kdyby nabízel už jen holé úryvky a moc je nerozebíral, aby duši exercitanta neodváděl svým příliš konkrétním směrem. Je ideální, když je to úryvek pouze jeden, nikoli několik alternativních textů.

Tento úryvek si bereme na opuštěné místo – a je dobré mít s sebou také tužku a papír (zápisník) s poznámkami a chodit stále na stejné místo. Při rozjímání, tedy duchovním přemýšlení o textu Písma, nás napadají myšlenky, které si můžeme zapisovat. Brzy ale zjistíme, že to nejsou jen myšlenky, ale že při tom prožívám také emoce. Jak je rozlišit? A nevede takové počínání k jakési duchovní hře, k předvádění se před sebou a před Bohem? Po čase zjistíme, že nás úryvek z Písma někam vede, že nám vyskakují určitá slova, slovní spojení, že se nás dotýkají, že s námi něco dělají. Musíme se bránit pouze intelektuálnímu přemýšlení nad textem, aby „přemýšlení“ mohlo samovolně přeskočit v modlitbu.

Na začátku rozjímání je typické, že nejsme schopni se usebrat. Vracejí se nám události předchozích dní, emoce, které si odnášíme „z terénu“, máme tendenci polemizovat s někým, kritizovat něco, hádat se s imaginárním partnerem, odbíhat myšlenkami od rozjímaného textu, nejsme s to uklidnit fantazii. Proto je důležité cvičit se v „návratech“, tedy říkat si pořád dokola slovní spojení, která nám v textu Písma utkvěla a která na nás „tlačí“.

Také je důležité se příliš nerozmazlovat. Při rozjímání bychom měli spíš klečet nebo sedět, ale nikoli tak pohodlně, že bychom za chvíli začali blaženě podřimovat. Jak milé je hlasité chrápání spolubratra při rozjímání! Většinou mám pak několik minut dilema, jestli zasáhnout a jít bratra vzbudit, nebo ho ponechat ve stavu, o němž se v kněžském prostředí říká: „Kdo spí, nehřeší.“

Osvědčila se mi také modlitba vestoje; přemýšlím, medituji, nechám plynout emoce, ale pak se zhruba po dvaceti minutách postavím a stojím – čekám. Ruce mohu rozpažit do podoby kříže, nebo mohu jen tak stát a občas popojít. Nejlépe se to dělá v prázdném kostele, kde se člověk pomalu přibližuje ke svatostánku, a komunikuje tak s Pánem a zároveň přemýšlí o jeho slově.

Toto „stání před Hospodinem“ může trvat stejnou dobu jako klečení nebo sezení, možná i déle. Při poloze vestoje člověk zažívá zcela jiné emoce a proudění než vkleče nebo vsedě, natož vleže. Celé to přeříkávání si textu, „mnutí“ a ochutnávání slov by mělo přejít v modlitbu – nejlépe Otčenáše. Ale nikoli rychlou odrhovačku, nýbrž pomalé odříkávání slov modlitby Páně, která nás sama vede ke správnému modlitebnímu postoji. Jak to krásně napsal Romano Guardini v knize O posvátných znameních: „Také pro jednotlivce to může někdy být silným vyjádřením jeho nitra, když se modlí stoje. První křesťané tak rádi činívali. (…) Někdy člověk nemůže klečet; cítí se přitom stísněn. Tu působí dobře stání; uvolňuje. Ale řádné stání! Na obou nohou, bez opírání. Kolena rovně, žádné nedbale ohnuto. Stání vzpřímené a ovládnuté. V něm se modlitba pevně vzpřimuje a zároveň uvolňuje, v úctě a v pohotovosti k činu.“

Vytrvat první den v tichu není tak těžké, exercitant je přece motivován; je odhodlán k tvrdé práci na sobě a většinou podlehne síle okamžiku a všeobecné atmosféře, při níž se i ostatní exercitanti snaží o totéž: dodržovat pravidla stanovená exercitátorem. Druhý a třetí den jsou kritické. Při jídle se s vámi někdo začne potichu bavit, protože už to nevydrží. U kostela potkáte spolubratra, který vám vypráví o tom, jak je těžké vytopit faru a jak je důležité pokácet vysoké stromy těsně u kostela, protože větve už prorůstají do střechy a vytěsňují také pohled na krásný chrám. V refektáři narazíte na někdejšího spolunovice, který si vzpomene na jeden bezvadný vtip z noviciátu a má potřebu vám ho připomenout. Nevíte, jak na to reagovat. Buď můžete zdánlivě empaticky „přistoupit na hru“ a trochu porušit pravidla, protože přece, jak říkají řidiči, „bílá čára není zeď“. Nebo dáte kolegovi najevo, že mlčíte a že mlčet chcete. To je v tomto případě asi namístě, protože při exerciciích je klíčové udržet mysl při tématu a v rozhovoru s Pánem.

Sv. Ignác píše v knize o duchovních cvičeních o „útěchách“ a „neútěchách“. Když se dlouhou dobu léčil ze zranění, četl knihy a zjistil, že některé (rytířské romány) mu přinášejí radost, ale ta radost rychle mizí, zatímco jiné (životopisy svatých) mu také dávají radost, ale tato radost zůstává. Postupně tak objevil, že existují různá vnitřní hnutí. Když si to dobře promyslel, vše sepsal a systematizoval. A k rozlišení, odkud tato hnutí pocházejí, nabídl nástroj: duchovní cvičení. Když to zjednodušíme – ve chvílích, kdy prožíváme útěchu, se vše daří, dobře se rozjímá, slova Písma nás oslovují, modlitba nám „chutná“ (sv. Terezie z Avily mluví ve svých spisech o „sladkostech“, které jí posílá její Milovaný), jsme ochotni si dávat předsevzetí, máme velkou touhu po obrácení. Dobře prožité exercicie vedou k trvalé touze po obrácení, kdy se nejen zapálí naše povrchní emoce, ale také rozum a vůle se v plné jednotě shodují v předsevzetí po dobrém životě, jemuž tradičně říkáme život ve svatosti.