Protest proti totální tyranii zla

Vydání: 2008/34 Jakub Deml inspirativní i po 130 letech, 20.8.2008

Příloha: Perspektivy

Dne 8. září 1968 byl ve Varšavě nádherný, slunečný den. Na Stadionu desetiletí, jehož výstavba byla oslavou „budovatelského úsilí“ občanů Polské lidové republiky, se konají celostátní dožínky – jedna z největších slavností v „liturgickém roce“ státu „dělníků a rolníků“. Před chvílí promlouval první tajemník komunistické strany a nejmocnější muž v zemi – Władysław Gomułka. Nad stotisícovým davem se ozývají veselé lidové melodie a na ploše stadionu tancují folklorní soubory...
Idylu socialistického svátku přerušuje šokující událost: „V určité chvíli pískot, křik, sloup černého dýmu z diváckého ochozu,“ vypovídal později hasič hlídkující v hledišti. „Co se děje? Podívám se, hoří člověk. Běžím dolů, ale je takový zmatek, že není možné proběhnout, protože lidi utíkají.“ – „Viděl jsem, že se ten člověk měnil jako chameleón. Celý planul barvami, od fialové až po zelenou, rozhazoval rukama,“ popisoval hrůznou scénu jiný ze svědků. Funkcionáři polské státní bezpečnosti, kteří dorazili za pár minut na místo, byli pak ve svých hlášeních méně působiví, ale o to přesnější. Ve zprávě z ohledání místa činu napsali: „U oběti byla nalezena kožená aktovka obsahující mimo jiné dvacet devět protistátních letáků stejného obsahu napsaných na psacím stroji a začínajících slovy: Protestuji proti nevyprovokované agresi proti bratrskému Československu! A končících: Umírám, aby nezahynula svoboda, pravda a lidstvo...“

Mládež začala tancovat
A to mělo být také vše. Státní aparát v dalších dnech vynaloží veškeré úsilí, aby se zpráva o tomto činu nedostala mezi širokou veřejnost. A nebylo to příliš těžké: ani diváci v hledišti totiž absolutně nechápali, čeho byli svědky. Objevily se zkazky, že se jednalo o samovznícení nějakého opilce nasáklého vodkou. Jedna z přítomných žen výmluvně popsala nereálnost celé scény, která se jevila spíše jako hrůzná halucinace: „Za nějakou chvíli byla z tunelu vypuštěna nová mládež, která v jakémsi radostném rytmu, nepamatuji si, snad to byla mazurka, začala tancovat. Nebe bylo dále modré, dále hrála muzika. Pamatuji si na holubice. Všechno se vrátilo do normálního stavu.“
Informace o událostech ve Varšavě se poměrně brzy dostala do redakce polského vysílání Svobodné Evropy v Mnichově. I tam však byla shledána jako příliš nepravděpodobná. O jejím zveřejnění se rozhodlo teprve v lednu 1969, potom, co na Václavském náměstí v Praze vzplála další živá pochodeň – Jan Palach.

Nebyl to emotivní impuls
Hořící muž se jmenoval Ryszard Siwiec, bylo mu padesát devět let, se svou ženou a pěti dětmi žil v Přemyšlu na jihovýchodě Polska. Pracoval ve firmě zpracovávající víno. Celou akci si pečlivě připravil. Jeho dcera našla později poznámky, v nichž své přípravy shrnul následujícím způsobem: „První: vstup na stadion – konečně vyřízený. Druhý: komu protesty? Třetí: jaká hesla? Čtvrtý: oblečení. Pátý: benzín a zápalky. Šestý: místo na stadionu. Sedmý: čas akce. Osmý: druhá zpověď a poslední.“
Nejednalo se tedy o náhlý emotivní impuls. Nešlo také o čin nerozvážného mladíka, ale spíše o téměř logické vyústění příběhu člověka, který vždy nekompromisně trval na vyznávaných hodnotách. Když v roce 1939 nastala německá okupace Polska, Siwiec rezignoval na svoji práci v místním finančním úřadě, poněvadž nechtěl sloužit nacistům. Vzápětí se zapojil do struktur polského „podzemního státu“ a spolupracoval s odbojovou Zemskou armádou. Když německou okupaci vystřídala komunistická, odmítl nabízenou práci ve škole (vystudoval na Lvovské univerzitě ekonomii) s vysvětlením, že „nebude učit nesmysly“. Radiopřijímač naladěn na Svobodnou Evropu, produkce a rozšiřování protirežimních letáků, neustálé přemítání o politické situaci v Polsku a ve světě – tak vedl Ryszard Siwiec svůj dlouholetý soukromý boj proti režimu. Byla to doba, kdy protikomunistický odboj byl už likvidován a kdy organizovaná demokratická opozice ještě neexistovala. A tak občan malého města, jakým byl Přemyšl, nechtěl-li podlehnout vládní propagandě, neměl jinou možnost než čistě soukromou konspiraci.

Malá stabilizace, velká kapitulace...
Začátek roku 1968 se v Polsku nesl ve znamení brutálně potlačených studentských protestů a následné antisemitské kampaně rozpoutané vládními kruhy s cílem zbavit se nepohodlných intelektuálů z „židovského křídla“ komunistické strany. Zdálo se, že společnost ovládla absolutní apatie. „Pořád bojovat, prát se – k čemu? Tady se nikdy nic nezmění,“ zapsal si student Natan Tanenbaum. A známý básník Kazimierz Wierzyński těsně před smrtí komentoval duševní rozpoložení národa následujícími rýmy:
„Malá stabilizace
Velká kapitulace,
Aklimatizace“
Siwiec nesl zprávy o březnových událostech velice těžce: snažil se navázat se stávkujícími studenty kontakt a rozšiřoval protestní letáky. Právě tehdy se také odhodlal k radikálnější formě protestu. Krátce po Velikonocích sepsal svoji závěť, která začíná slovy:
„Já, Ryszard Siwiec, zdráv na těle i na duchu, jsem se po dlouhém boji a úvaze rozhodl vyjádřit protest proti totální tyranii zla, nenávisti a lži, které ovládají svět. Protože nemyslím, že z toho vyjdu živ, nařizuji tímto následující...“
Rozhodujícím impulsem se mu pak stala invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, které se zúčastnila i polská armáda. To, co pro oficiální propagandu mělo představovat další slavnou kapitolu dějin „polské zbraně“, se pro Siwce a pro tisíce dalších stalo největší hanbou polské historie.
„Posíláte dnes tanky do Československa jen proto, že se celý jeho národ domáhá (...) svobody slova pro vlastní vytvořený názor. (...) Čtrnáct milionů Čechů a Slováků bylo přepadeno armádami reprezentujícími téměř tři sta milionů lidí. Vojáci bez špetky studu provedli invazi do malé, mírumilovné a bezbranné země, která nekladla žádný vojenský odpor. Hanba tohoto činu mluví sama za sebe. Na věčné časy zůstane jednou z nejčernějších skvrn ve vašich dějinách,“ prohlásil ve svém posledním poselství, nahraném na magnetofonovou pásku. Krátce potom byl už na cestě do Varšavy.

Úplně obyčejný člověk
Je symbolické, že Siwcův protest vůči okupaci Československa přišel den poté, co v českém Jičíně opilý polský voják Stefan Dorna zastřelil dva lidi a šest z nich těžce zranil. Jako kdyby Siwcův čin měl být vykoupením hanby, kterou si vysloužila komunistická polská armáda. Zločin řadového polského vojáka zapleteného do velmocenské mašinérie našel odpověď v podobě oběti osamoceného „úplně obyčejného člověka“ – jak o sobě Siwiec napsal – jehož křik měl probudit celou společnost. Jak prohlásil historik Łukasz Kamiński: „Siwiec zachránil čest Poláků.“
Ryszard Siwiec zemřel v nemocnici následkem rozsáhlých popálenin 12. září 1968. Dopis na rozloučenou, který ve vlaku cestou do Varšavy napsal své ženě Marii, zabavila polská státní bezpečnost. Do rukou adresátky se dostal až po dlouhých dvaceti letech. Mezi občany Přemyšlu byly rozšiřovány zprávy o Siwcově alkoholismu a duševní chorobě. Jeho rodina se stala objektem trvalého zájmu komunistické tajné policie. Zdálo se, že režim zvítězil, křik Ryszarda Siwce byl úspěšně přehlušen. Teprve po roce 1989 se kauzou začal zabývat režisér Maciej Drygas. Jeho dokument Uslyšte můj křik byl první přesnou rekonstrukcí Siwcova příběhu, objevily se v něm i filmové záběry ze Stadionu desetiletí, celá léta důkladně ukryté v tajných archivech. Ryszard Siwiec byl po listopadu 1989 in memoriam vyznamenán Řádem T. G. Masaryka. Především se ale jeho osud stal součástí řetězce biografií desítek „úplně obyčejných lidí“, dělníků z Poznaně z roku 1956, Gdaňska a Štětína v roce 1970, obětí výjimečného stavu v osmdesátých letech, kteří dokázali v době útlaku vyslovit svůj nesouhlas s totalitou i navzdory tomu, že za něj často museli zaplatit cenu nejvyšší.

Svoboda se draho platí
V prvním zpěvu Dantova Očistce poutníci potkávají strážce této zásvětní krajiny – Catona Mladšího. Do této vznešené role největší básník středověké Christianitas obsazuje římského pohana a navíc – člověka, který umírá vlastní rukou, aby protestoval proti tyranské vládě Julia Caesara. I když křesťanská etika sebevraždu přísně odsuzuje, Dante predestinuje Catona ke spáse nikoli navzdory, nýbrž právě kvůli jeho činu. Básníkův průvodce Vergilius s úctou prohlašuje:
svoboda (...) se draho platí,
jak dobře ví, kdo zřek se pro ni štěstí!
Ty víš to, neboť trpká nebyla ti
smrt pro ni v Utice...
(překlad O. F. Babler)
Severoafrickou Utiku, kde zemřel strážce Očistcové hory, a varšavský Stadion desetiletí dělí mnoho kilometrů a celá dvě tisíciletí. Avšak vážnost a důstojnost těch, kteří zemřeli za pravdu, zůstává neměnná. Stanisław Samborski V článku byly použity dokumenty týkající se Ryszarda Siwce v překladu Petrušky Šustrové. Dne 7. září, v předvečer 40. výročí Siwcova sebeupálení se v Rudolfinu uskuteční vzpomínkový koncert Hudba pro Prahu 1968. In memoriam Ryszard Siwiec. V září by také měla vyjít kniha Živá pochodeň na Stadionu desetiletí od historika Petra Blažka. Mezititulky redakční.
Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay