Vydání: 2005/10 Svět řízený ženami, 2.3.2005, Autor: Petr Příhoda

Příloha: Perspektivy

„Jak je možné, že jim lidé dávají hlasy! Copak už zapomněli, že (...)?“ Druhou větu lze doplnit na vícerý způsob, a každý nějak zdůvodní pobouření věty první. „S KSČM spolupracovat nebudeme,“ tvrdí druhé politické strany s větší i menší rozhodností (s tou nejmenší tak činí ČSSD). Ovšem spolupráce existuje, i když zatím nikoli v podobě koaliční vlády. Opakujme otázku („Jak je to možné?“), ale ptejme se doopravdy.

Budiž řečeno předem, že rozdíl mezi KSČ a KSČM je v následující úvaze pojat spíše jako formální, protože ideová a mentální kontinuita mezi oběma je příliš zřetelná na to, abychom je pokládali za dvě odlišné strany (za jaké lze pokládat předúnorovou a současnou ČSSD).

Kdyby existoval reálný Soud dějin a možnost předložit mu obžalobu, měla by v případě KSČ(M) dva hlavní body:

1) Rozbití české (československé) společnosti s využitím její válečné tísně a poválečné dezorientace - nadto ve spolupráci s cizí mocí (SSSR) - a zavedení diktatury, jejíž první období mělo ráz nezastřeného teroru.

2) Potlačení nesmělého, leč spontánního pokusu této společnosti vymanit se z onoho sevření (1968) a nastolení – opět ve spolupráci s cizí mocí – diktatury, která sice na rozdíl od té prvé nebyla krvavým terorem, nicméně diktaturou byla.

Oba dva činy i poměry, které následovaly, měly skličující důsledky. Oběti na životech (nezřídka po krutém zacházení), životy zmařené, duchovní zmrzačení národa, ekonomickou a ekologickou devastaci země. – Myslím, že na obžalobu i na odsouzení by to mělo stačit.

Reálný Soud dějin však neexistuje. Jeho představa je jen sekularizovaným odmocněním Posledního soudu. S tím však, jak známo, (post)moderní společnost nepočítá. Nesupluje ho ani odborný cech („Přenechejme to historikům!“), protože na to nemá. Soud provádí společnost sama, její veřejné mínění, její intelektuální elita (pokud existuje), její žurnalistika, školství, v neposlední řadě její politická reprezentace včetně prezidenta republiky. Kompetenci a kvalifikaci těchto aktérů posuď každý sám.

Možnosti fiktivní obžaloby se ztenčují. Pokud jde o bod 1), jsou svědci na vymření. Ti dosud žijící nenacházejí ochotu k slyšení, stačí vzpomenout dnešní situaci tehdejších „muklů“.

Svědků, kteří by měli co sdělit k bodu 2), je zatím dost, ale většině se nechce vypovídat, protože ta druhá diktatura byla podnikem komplikovanějším než ta první. Pokus vymanit se ze sovětského sevření (1968) iniciovali někteří příslušníci žalované strany, mnozí z nich to pak odskákali (někteří hodně).  A fungování té diktatury se pak opíralo o jakýsi „historický kompromis“ (na způsob nepsané společenské smlouvy), jehož podstatou byla nabídka přijatelné životní úrovně (gulášového socialismu) výměnou za „držení huby“. Z toho, kdo na to přistoupil, korunní svědek nebude.

Pak je tu ještě důležitá okolnost, která platí nejen pro naše české prostředí, ale týká se moderní (západní) společnosti vůbec. Tou je všeobecná svůdnost zúžení perspektivy na přítomnou chvíli spolu s vyloučením minulosti (vlastně i budoucnosti). Americký sociolog Neil Postman přesvědčivě ukázal, že jsme účastníky epochální změny, kdy – zjednodušeně řečeno – kniha ustupuje televizoru, myšlenka obrazu. „Dejte nám pokoj s minulostí!“ – to žádá nejen mladá generace (která k tomu měla sklon vždycky), ale celá společnost. Proto papežovy prosby o odpuštění minulých hříchů vyvolávají tolik rozpaků, proto i většina politické reprezentace EU nevnímá, že Evropa je křesťanským výtvorem.

Pokud by měl být Soud dějin soudem řádným, měl by dát slovo nejen obžalobě, ale i obhajobě. Ta má také své argumenty.

Rétorika části novinářské obce i veřejnosti nakládá s KSČM jako s cizím tělesem v národním organismu (zdůrazňuji: rétorika!). Realita je ale jiná. To spíš my katolíci jsme v národě cizím tělesem, nikoli komunisté. V novočeských dějinách má levicová utopie včetně své komunistické varianty pevné místo, počínaje naivním F. M. Klácelem, přes anarchokomunisty, radikální sociální demokraty a strůjce rozkolu (1921), Avantgardu s Devětsilem a intelektuální levici první republiky, až po ty statisíce, ba miliony, které si konec druhé světové války - tj. vystřídání ďábla belzebubem - vyložily jako osvobození.

Za první republiky měla KSČ masový ráz a byla – nikoli poměrně, ale absolutně – třetí nejpočetnější komunistickou stranou světa, hned po ruské a německé. Aniž bych zpochybnil obžalobu předkládanou pomyslnému Soudu dějin, uznávám: toto přece není cizí těleso v národě, to je jeho integrální součást! U příležitosti loňského jubilea 17. listopadu řekl prezident republiky v Poslanecké sněmovně, že komunismus je „součástí naší identity“ a dodal „bohužel“. Nevím, jak s tím poznáním naloží pragmatik Václav Klaus, kolik vlastní sebereflexe do něj vložil, ale jeho výrok pokládám za pravdivý.

Většina evropských komunistických stran prošla procesem střízlivění. Ta „naše“ by se ubírala podobnou cestou, naznačil to rok 1968, ale sovětská okupace tomu zabránila a KSČ – poté, co se v čistkách zbavila reformně naladěné třetiny členstva – s nějakým střízlivěním rázně skoncovala. Že vůbec byla i  nadále schopna provozu (vládnutí), tomu napomohla i tichá rezignace české společnosti v dvacetiletí tzv. normalizace.

Z jistého hlediska to lze nazvat „zradou na národě“, ačkoli národ je v této formulaci pouhou platónskou ideou. Tisíce nitek spojujících KSČ (později KSČM) s reálnou českou společností trvají. Strana zaplatila za své přežití zkameněním, ale zůstala provozuschopnou! – Z toho důvodu se mohly komunistické strany v Polsku či Maďarsku proměnit v tamější sociální demokracie svého druhu, zatímco ta „naše“ zůstala komunistickou. Proto vedle ní vznikla zdejší sociální demokracie, která se navenek snaží předstírat návaznost na předchůdkyni stejného jména, dokonce i na Masaryka, ale šídlo v pytli neutajíš, mnozí její členové prozrazují, že ČSSD je stále ještě odvozeninou kdysi vládnoucí KSČ.

Ani veřejnost není „z obliga“. Její většinové cítění si uchovalo řada „vymožeností“ bývalého režimu: od vztahu k  podnikání, přes vnímání církve, šlechty, Němců, až po rozumění jsoucnu a světu v duchu historického materialismu. Také lpí na pečovatelském pojetí státu; tedy na tom, čím si dosazené „normalizační“ vedení strany a státu po roce 1969 vykoupilo mlčenlivý souhlas národa. – Marná sláva, KSČM je u nás prostě doma.

Jakkoli je minulost KSČ(M) při vší její komplikovanosti hanebná, má perspektivu. O to větší, čím více ubývá pamětníků té minulé hanby. Ve prospěch KSČM svědčí rostoucí řady uražených a ponížených, těch opomíjených obětí neoliberálně pojaté amorální transformace, nezaměstnaných, bezdomovců, lidí bezohledně vykořisťovaných, šikanovaných bez zastání, smolařů života – těm všem se ona předvádí jako jediný obhájce. Jejím dalším trumfem je nabídka snadné protestní volby. Ti, kdo jsou důvodně roztrpčeni současnými zlořády české společnosti, kdo se nesnaží porozumět jejich hlubším příčinám a dle svých skrovných možností jim čelit a raději reagují afektem bezmocného vzteku, mají pohodlnou možnost „odreagovat“ si ho tím, že dají hlas této straně.

Budoucí šanci KSČM nevylučuje ani světová scéna. Tím nemíním nějakou obdobu geopolitických poměrů, které umožnily nástup a vzestup komunismu po druhé světové válce. Mám na mysli onen pohyb světa nazývaný globalizací, jehož představu zatím vytvářejí technokraté a nadšenci komputerizace.

Ti zároveň zamlčují jeho stinné stránky, které už o sobě dávají znát. Primát ekonomické rentability plodí sociální tenze (např. stěhování výroby a služeb za levnější pracovní silou), zvyšování příjmových rozdílů mezi skupinami obyvatel i rozdílů mezi bohatými a chudými zeměmi, omezování politické moci demokraticky zvolených vlád nadnárodními podnikatelskými subjekty, uniformující tlaky na rozmanité tradiční kultury atd. atd. – a to vše bez étosu, zato s nutkavou vidinou zisku, jak ukazují četné případy podvodného jednání i údajně solidních firem.

Od takového vývoje lze očekávat rostoucí sociální konflikty nejen lokální povahy. Vůle k protestu i odporu už existuje, i když jsou její motivy a projevy různé, od relativně přijatelných ekologistů až po všelijaké anarchismy a fundamentalismy (ten islámský je ostatně napájen i z těchto zdrojů). Dosud chaotický antiglobalizační vzdor vytvoří poptávku po nějaké srozumitelné a vnitřně skloubené ideologii. Jedna se už nabízí: marx-leninská ideologie nesmiřitelného třídního boje vrcholícího proletářskou revolucí. – U nás se tyto texty už dávno nečtou, mladší generace o nich dokonce ani neví. Začteme-li se však znovu do Marxových analýz raného kapitalismu či do Leninových úvah o „imperialismu coby nevyšším stadiu kapitalismu“, těžko potlačíme dojem přitažlivosti této nenávistné ideologie v nových časech. Stačí ji oprášit (a zapomenout na její fiasko). Odpůrci pražského zasedání Mezinárodního měnového fondu k nám přitáhli s rudými prapory...

Zdejší nereformovaná komunistická strana, věrná leninské tradici nenávisti a stalinskému lovení v kalných vodách, s takovým vývojem zřejmě počítá. Antagonizuje českou společnost tím, že slovně vyhrocuje konflikty a jitří existující komplexy. Už se legitimovala jako důsledná obhájkyně „národních zájmů“ (proti sudetským Němcům, proti NATO a EU, též proti katolické církvi).

Kormidlo svěřila člověku, který je k tomu disponován i hlubinně osobním postojem. Miroslav Grebeníček spojil v jedno ospravedlnění rodné strany i svého otce, jehož muklové, kteří prošli uherskohradišťským kriminálem, označili za mučitele (a o jejich věrohodnosti není důvod pochybovat). – Tak tomu občas bývá: tzv. charismatickým vůdcem se stane člověk, jehož individuální motivace se shoduje s tíhnutím kolektivu, který ho vynesl. Společným jmenovatelem je zde snaha popřít zlo, přepsat historii a vytvořit zdání jiné skutečnosti. Proto je marné očekávat od KSČM sebezpytování a věrohodnou omluvu.

Nakolik si česká společnost vytvořila protilátky proti jejímu působení? Zapomnění, v němž se ocitla předlistopadová minulost, pětina poslaneckých křesel, zdomácnění majora Zemana a komunistických politiků na televizní obrazovce, koketérie ČSSD i průnik kandidátů KSČM do místních zastupitelstev a do prvního kola senátních voleb – nic z toho nesvědčí o potřebné odolnosti. Proto se komunisté nemění a scénu neopouštějí.