22. 8. 2005
|Vydání: 2005/35 Co je to štěstí?, 22.8.2005, Autor: Petr Příhoda
Příloha: Perspektivy
Po dlouhých debatách rozhodla letos v červenci generální synoda britské anglikánské církve, že umožní biskupské svěcení i ženám. Rozpory mezi jejím konzervativním a liberálním křídlem, které se zviditelnily už v roce 1994, kdy se začalo s kněžským svěcením žen, se tím ještě více prohloubily. Ještě liberálněji si počíná větev této církve v USA, která udělila první biskupské svěcení ženě už v roce 1985. Nedávno učinila svým nejvyšším představeným biskupa (muže), který otevřeně žije v homosexuálním svazku. Světovému anglikánskému společenství, které tvoří 38 místních církví (většinou v bývalých britských dominiích či koloniích), došla trpělivost a severoamerickou družku ze svých řad vyloučilo.
Britská anglikánská synoda se skládá ze tří komor: biskupů, kleriků a laiků. Platné rozhodnutí se má opírat o nejméně dvoutřetinovou většinu v každé z nich. Idea biskupského svěcení žen získala v prvních dvou pohodlnou většinu, v té laické těsnou (68 procent). Buď jak buď, konzervativní křídlo (které má ke katolické církvi nejblíže) je tam ustupující menšinou. Tvoří je asi osm stovek kněží a několik biskupů. Jeden z nich, Andrew Burnham, biskup z Ebsfleetu, už ohlásil možnost svého přestupu ke katolictví.
Tento proces, z jednoho hlediska okrajový, z jiného významný, trvá ve staré dobré Anglii, kde se před staletími trestalo katolictví popravou, už půldruhého století. Zahájilo ho v předminulém století tzv. Oxfordské hnutí v čele s anglikánským knězem, posléze římskokatolickým kardinálem, jímž byl John Henry Newman. Katolictví ve Velké Británii „posiluje“, byť jen relativně, žeň jeho osobností je však pozoruhodná (namátkou: Chesterton, Belloc, Green, Tolkien...). Vliv anglikanismu současně s tím klesá. Jeho hlavou je královna. Kdo přijde po ní?
Britská říše byla a - a dosud je - i jednou z avantgard modernizace. Křesťanství je tam pod zvýšeným tlakem „ducha doby“. Osudy anglikanismu jsou toho dokladem. Bylo by zbrklé vnímat je stranicky (oni ztrácejí, my získáváme). „Stará křesťanská přesvědčení“ - jak je nazývá dnešní papež - tam nemizí, jak je zřejmé z chování britské veřejnosti za války, po válce i dnes. Svěcení žen, kněžské i biskupské, však svědčí o znejasnění otcovské role, jímž se vyznačuje celá moderní (západní) společnost. Nelze přitom nevidět, že ekumenickému procesu tím vnikla další překážka.