26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Příběh s otevřeným koncem?

7. 8. 2006

|
Tisk
|

Vydání: 2006/32 Koníčky duchovních, 7.8.2006, Autor: Štěpán Plaček

Příloha: Perspektivy

Co s nevyužitými kostely, které jsou zároveň kulturními památkami nebo pietními místy? Tuto otázku si nevynucuje jen akademický zájem, nýbrž i život sám. Patří chrámy k těm statkům, s nimiž se z principu nekšeftuje? Nebo i s nimi lze zacházet pragmaticky a není třeba mít obavy svěřovat je do soukromých rukou a využívat je ke komerčním účelům? Řešení snad spočívá kdesi uprostřed, ale v tuzemsku se stále příliš neví, podle jakých pravidel tuto hru hrát. Názorným precedenčním případem se stala kauza kostela svatého Michaela na Starém Městě pražském, jež je zároveň významnou kulturní památkou v centru městské památkové rezervace zapsané na seznamu UNESCO. Osud tohoto chrámu znázorňuje na mnoha rovinách to, co v Česku znamená úcta k vlastní historii, předkům, památkám a kulturnímu dědictví vůbec. Sekularizace v 18. století proměnila významný chrámový prostor nad podzemním pohřebištěm ve skladiště, současný postkomunistický kapitalismus zdevastoval kostel jako kulturní památku i pohřebiště. Co tento objekt a podobné další památky čeká v budoucnu?

Od gotiky k noční show
Svatý Michael stojí nenápadně pár kroků od Staroměstského náměstí, uprostřed labyrintu uliček, kterými dnes proudí davy zahraničních turistů. V době románské patřil k největším kostelům na Starém Městě, ve 14. století zde vznikla krypta (druhá nejstarší v Praze) a gotický trojlodní prostor, který zde zůstal i po barokní přestavbě v 18. století. Svého času tu kázal mistr Jan Hus, pod kostelem jsou pohřbeni purkmistři, konšelé, bohatí měšťané, členové šlechtických rodů, kanovníci a řeholníci řádu servitů.
Zlom představuje sekularizace kostela v dobách josefinských reforem. Císař Josef II. klášterní kostel řádu servitů roku 1786 zrušil a chrám po dalších dvě stě let sloužil jako skladiště. I když byl prostor přepatrován, zůstala unikátní památka v zásadě nepoškozena, protože konstrukce byla v podstatě samonosná. Podzemní pohřebiště s kryptou zůstalo nedotčeno. V roce 1982 se správcem stala Státní knihovna (předchůdkyně Národní knihovny) s plánem vybudovat zde depozitář. Pro státní instituci se však prostor ukázal být nepoužitelný a stal se tak spíše koulí u nohy, která hrozila jen odčerpávat vlastní prostředky. V první polovině devadesátých let začali zájemci o koupi kostela (který stačil ještě poničit požár) lobovat u státu o jeho odprodeji do soukromých rukou. Na stole ležel návrh zřídit v jeho prostorách banku. V roce 1993 začínají první protesty proti chystané dražbě, o rok později Národní knihovna uzavírá smlouvu o pronájmu chrámu společnosti Kontakt Moravia (ta poté vytvořila dceřiné firmy Kontakt Moravia – Evropa a Michal Praha s.r.o.). Pronájem byl domluven na třicet let za 47,5 milionu korun.
Noví nájemníci se brzy dostávají pod palbu kritiky jednak za tvrdé stavební zásahy do památky, jednak za komerční využívání objektu způsobem, který i lidé nevěřící považují za rouhání. Na povrch vychází i informace o likvidaci kosterních ostatků a zcela nepietním zacházení s nimi během stavebních zásahů v kryptě pod kostelem. Léta se píší otevřené protestní dopisy politikům, které podepisují kulturní, akademické, případně i církevní veličiny, konají se debaty, činí se prohlášení, otiskují se články... Jedno z posledních dějství končí v srpnu minulého roku, kdy Národní knihovna objekt dosavadnímu nájemci prodává. Jerri Nowikovski, jednatel společnosti Michal Praha dnes tvrdí, že jeho cílem bylo od počátku ruinu zachránit. V kostele prý má nyní vzniknout muzeum českého skla. Podle tohoto plánu objekt čeká další přestavba a přepatrování.

Prodej pod cenou
Prodejem do soukromých rukou se stát definitivně zbavil další možnosti mít na stav památky výraznější vliv. Kromě toho je kritizována i cena, za niž Národní knihovna (nedlouho po nástupu Vlastimila Ježka do čela této instituce) kostel bez velkých řečí prodala. I když podle znaleckého posudku byla odhadní cena majetku vyčíslena na 173 milionů korun, kostel se fakticky prodal za 46 milionů. Prodejní cena přitom podle kritiků neodpovídala ani ceně pozemků, na nichž kostel stojí. Podle loňských vyjádření ředitele Ježka bylo výhodnější prodat kostel za několik desítek milionů korun, které lze ihned využít na opravu Klementina, než získávat na základě nevýhodné smlouvy do roku 2024 necelý milion korun ročně na pronájmu. Nájemní smlouva, která vznikla za minulého vedení Národní knihovny a ministra kultury Pavla Dostála, byla pro stát opravdu nevýhodná. Nájemce nebylo možné jen tak vypovědět, knihovna by v tom případě musela nahradit peníze vložené do rekonstrukce kostela - údajně se jednalo o částku ve výši kolem 300 milionů korun. „Vydávat tuto architektonicky i ideově brutální úpravu kostela za rekonstrukci památky je nesmysl. Je to, jako by vás někdo ztloukl a pak vám tvrdil, že jste prošel salonem krásy,“ říká o stavebních úpravách kostela Mojmír Horyna, prorektor UK a ředitel Ústavu pro dějiny umění FF UK v Praze. Ve svém hodnocení není sám. Už před třemi lety vydal Národní památkový ústav posudek, podle něhož se přepatrováním prostoru poškodily původní nosné konstrukce, byla zbořena barokní klenba a zcela znehodnocena byla i krypta. Na vnějším vzhledu památky se neblaze projevilo i její komerční využití. Posudek také říká, že úpravy nemohly být provedeny bez souhlasu památkářů: „Lze tedy konstatovat, že poškození kostela sv. Michaela bylo umožněno rozhodnutími Odboru památkové péče Magistrátu hl. m. Prahy.“ Trestní oznámení na památkáře, které před lety podal Jiří Kotalík, bývalý rektor AVU, bylo nicméně policií odloženo. Kotalík přitom označil i konkrétní viníky, kteří měli „rekonstrukci“ schválit, totiž Pavla Pirkla, bývalého ředitele Pražského památkového ústavu, a Jiřinu Knížkovou, tehdejší vedoucí odboru památkové péče magistrátu. Vedle nich stavební úpravy schválili také úředníci ministerstva kultury. Podobně jako u prodeje kostela je i rekonstrukce právně nenapadnutelná – vše je stvrzeno správnými razítky od těch správných lidí. Proč lidé na klíčových místech jednali tímto způsobem? „Myslím, že za tím bylo jednak podlehnutí tlaku, který na tyto instituce vyvíjeli vlivní bohatí a mocní lidé, zkrátka se přistoupilo na jejich komerční hru. Za druhé šlo o určitý alibismus, nechuť se věcí zabývat, kvůli níž se problém přehazoval jako horký brambor,“ míní dnes Jiří Kotalík, podle něhož se jedná o ohromně nebezpečný precedens do budoucna.

Ostatky v pytlích od cementu
Tvrdé stavební zásahy do interiéru památky si vyžádal podnikatelský záměr nájemce, který do prostoru umístil multimediální historickou show nazvanou St. Michael Mystery. Tato kontroverzní akce přibližovala turistům české dějiny a činila tak například prostřednictvím mluvící busty Franze Kafky, postav Michaela Jacksona či Stalina. Vedle toho se tu pořádaly koncerty a společenské party (údajně též striptýz, což ale provozovatel popírá). Samotná show, označovaná přímými svědky jako „ostudná travestie českých dějin“ (Horyna), zahynula sama na nedostatek zájmu. Turistické kanceláře daly před napodobeninami židovského hřbitova přednost tomu ukazovat návštěvníkům Prahy židovské město samotné - od chrámu je vzdálené necelých dvě stě metrů. Show skončila v roce 2002 a dnes funguje na nádvoří před kostelem pouze restaurace se zahrádkou.
Kapitola sama pro sebe je „rekonstrukce“ krypty pod kostelem. Hospodaření nájemce na významném pohřebišti poodkryly až testy z let 2003 a 2004, které objednala Národní knihovna po dlouhodobém tlaku odborníků. „Sanaci ostatků v kryptě jsme provedli poté, co zde dělal průzkum Státní zdravotní ústav. Našli jsme tu devět kubíků kostí nahrnutých spolu se sutí a pytli od cementu v jámě přikryté dřevotřískovou deskou. Bylo to hrozné, jak se tu s ostatky zacházelo,“ vzpomíná Jiří Klán z Ústavu soudního lékařství a toxikologie, který ostatky vyjmul, setřídil, speciálně ošetřil a vrátil do krypty. Sanaci kostí již rok předtím doporučil zdravotní ústav, který konstatoval porušení hygienických norem (v kryptě byly nalezeny toxické spory plísní, které hrozily dostat se i do dalších částí objektu). Přitom asi dvacet kubíků ostatků zůstává zazděných v pytlích od cementu v chodbě spojující hlavní kryptu se sklepem sousedního domu. To, že neskončily v kontejneru spolu se stavebním odpadem jako část předchozích ostatků, bylo možné jen díky lidem ze sousedství, kteří se přimluvili u dělníků.

Státní sebeobžaloba?
Po třinácti letech, v jejichž průběhu svatý Michael občas zaplní mediální prostor, je řada lidí ohledně šťastného konce této kauzy skeptická. Od letošního jara se ale zájem médií ke kostelu opět obrací a zdá se, že prodejem do soukromých rukou celý příběh neskončil. Zasloužili se o to jednak studenti dějin umění a příbuzných oborů, kteří proti loňskému prodeji kostela třikrát protestovali před úřadem vlády a ministerstvem kultury spolu s některými svými pedagogy. Studentské protesty mají přitom pokračovat i nadále, prakticky až do doby, kdy stát de facto zažaluje sám sebe a některá z jeho institucí se bude soudit o to, že prodej se uskutečnil „proti dobrým mravům a v rozporu s veřejným zájmem“ a že vlastníkem chrámu s kryptou je Česká republika. Podle studentů jde o jediný možný způsob, jak by se stát měl přihlásit k odpovědnosti za svá dosavadní pochybení. Vedle studentů protestovali proti prodeji pomocí petice i mnozí odborníci a v květnu proběhl v této věci i soud. Nevládní protikorupční organizace Růžový panter se snažila zpochybnit platnost kupních smluv a navrhnout, aby vlastníkem kostela byl opět stát. Soud žalobu zamítl – určení vlastnictví se může domáhat jen ten, kdo má k věci právní vztah, například je vlastníkem, a tím protikorupční organizace není.
Kauzu svatého Michaela však studenti a odpůrci prodeje chápou i jako příležitost k prosazení legislativy, která by zajišťovala ochranu a neporušitelnost pietních míst – krypt, hrobů a pohřebišť v sakrálních památkách. Podle Stanislavy Fedrové ze studentské iniciativy ošetřuje zákon o pohřebnictví pouze nakládání s ostatky osob zemřelých v nedávné době. Netýká se však kosterních ostatků osob zemřelých před staletími. Nejen status ostatků v kostele svatého Michaela je díky tomu nevyjasněný a nikdo jednoznačně neví, podle jakých norem se řídit při nakládání s nimi. Studenti proto chtějí prosadit, aby pietní místa s lidskými kosterními ostatky nemohla přecházet do soukromých rukou, ale musela vždy zůstat v majetku státu, města či církve. Při prodeji by tato místa zůstala vyňata a prodej rozdělen na prostor kostela a prostor krypty. „Naším záměrem je, aby se stávající zákony v tomto smyslu novelizovaly, nebo aby vznikl úplně nový zákon, který by věc upravil. Budeme se snažit, aby se návrh na tuto úpravu dostal již do plánu příští vlády,“ říká Stanislava Fedrová. Zákonná úprava by se tak v budoucnu mohla stát pákou na budoucí majitele památek a zavazovat je k zodpovědnějšímu přístupu.

Jednou se zamhouří oko...
Spočívalo by tedy řešení celé kauzy v tom, dostat kostel zpět do rukou státu? „Osobně jsem dost skeptický, od státních institucí už toho příliš nečekám. Reálné mi ale připadá, že opakovaný nesouhlas dovede dnešního vlastníka k zájmu kostel prodat. Pak už se jen modleme za to, aby nový vlastník byl kulturní,“ říká o možnostech řešení Mojmír Horyna, podle něhož je vlastnictví kulturních památek a pietních míst vždy limitované veřejným zájmem. Podle Jiřího Kotalíka může být přístup k památkám tohoto typu i poměrně liberální, včetně jejich využívání přiměřeným komerčním způsobem (např. jako muzea). Musí být ovšem nastaveny mantinely, uživatel by měl ctít základní etická pravidla a respektovat historickou podstatu objektu. Národní knihovně se v tomto ohledu volba nájemce vymkla z rukou. O firmě Michal Praha s.r.o. se hovoří jako o společnosti s velmi neprůhlednou vlastnickou strukturou. V 90. letech, kdy vláda schválila současnému vlastníkovi pronájem kostela, odsouhlasila téže společnosti i prodej zámků v Buštěhradě a Tmani. Oba zámky pak deset let chátraly a firmě sloužily jen jako zástava pro získání bankovního úvěru. Barokní zámek s klasicistními úpravami v Buštěhradě se měl sice stát luxusním hotelem, ale prakticky se z něj stala ruina. V roce 2003 jej koupila v dražbě obec, což zámek zřejmě zachrání.
Kostel svatého Michaela má tu výhodu, že se na něj zaměřila pozornost médií a kauza už vešla v obecnou známost. Ať už bude majitelem kdokoli, bude muset za každý provedený krok čelit dotazům ze strany novinářů a angažované veřejnosti. Snah převést kostely do soukromých rukou ale bude podle Jiřího Kotalíka v budoucnu přibývat: „Tyto stavby se mohou ocitnout v podobných problémech. Zvlášť v případě, kdy se zamhouří oko nad kostelem takového významu a charakteru, jako je svatý Michael. A to může způsobit rychlou devastaci řady kulturních památek.“

Pokušení tlusté čáry
Odpověď na úvodní otázku, co s nevyužitými kostely, přitom radikálním způsobem nedávno naznačil ředitel Národního památkového ústavu Tomáš Hájek, kterého citovaly Lidové noviny: „Ve Velké Británii dochází k cílené demolici kostelů, které už nejsou potřeba, nebo k jejich desakralizaci a následnému předělání na bytové či skladové jednotky.“ V tomto názoru šéf památkářů zřejmě není osamocen. Přitaká mu pravděpodobně leckterý architekt, který cítí v památkové péči překážku tvořivosti, leckterý investor, pro něhož může chrámový prostor znamenat zajímavou podnikatelskou příležitost, a nakonec snad i leckterý církevní správce, pro něhož jsou vylidněné chrámy bez života jen finančně neúnosnou zátěží a překážkou pastorační práce.
Církevních památek a kulturního dědictví se lze zbavit velice rychle. Z řady subjektů by spadlo břemeno finančně náročné péče, mnoho lidí z komerční sféry by naopak slušně vydělalo. Proti tomuto pragmatickému přístupu stojí jednak nevratnost změn (o památky můžeme brzy přijít, což je ztrátou i z hlediska cestovního ruchu) a také to, že mnohé z těchto míst nejsou jen kulturními památkami, ale též pietními místy, kde spočívají ostatky našich předků. Každá slušná společnost ví, že mrtví zasluhují úctu - a ta se týká také míst jejich odpočinku. A není důvod, proč nyní toto pravidlo rušit.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou