Vydání: 2007/11 Církev svatá a hříšná, 12.3.2007

Příloha: Perspektivy

Mezi křesťany se od prvních staletí s větší či menší intenzitou objevovalo přesvědčení – inspirované různými kanonickými i nekanonickými biblickými texty – že dějiny lidstva jednou dospějí ke svému konci. Toto vědomí se stupňovalo zvláště v dobách dramatických dějinných přeryvů. Například v období vrcholného středověku se mezi věřícími těšilo značné oblibě učení kalábrijského mnicha a šiřitele chiliastických myšlenek Jáchyma z Fiore. Avšak zdá se, že ani naše skepsí a racionalismem prolezlé století není podobných rozpoložení mysli ušetřeno.
Paul Virilio (nar. 1932) je významný francouzský postmoderní filozof a urbanista, ale také historik vojenství a architektury. (Před třemi roky vyšla v češtině jeho kniha Informatická bomba.) V bouřlivém roce 1968 si ho tehdejší studenti zvolili za profesora architektury na pařížské École Spéciale d‘Architecture, kde přednášel až do roku 1998. Ve svých článcích a knihách z poslední doby mimo jiné podrobuje ostré kritice současné podoby multimediální komunikace a v souvislosti s tím dokonce hovoří o posledním stadiu globalizace. V roce 2005 vyšla ve francouzském nakladatelství Galilée jeho kniha s názvem L‘accident originel (Prvotní nehoda).
S jistou dávkou postmoderní libovůle v ní vymezuje tři základní diskursy, na jejichž pozadí pak líčí a klasifikuje moderní dějiny lidstva. Ten první označuje jako „diskurs revoluce“, jeho počátek sahá až do 18. století, k revoluci francouzské a americké, a končí rozpadem sovětského impéria na sklonku 20. století. Nelze samozřejmě opomenout ani nihilistickou revoluci nacistickou. Ruku v ruce s nimi kráčela revoluce energetická a průmyslová. Při této příležitosti autor cituje známý Leninův výrok: „Revoluce rovná se socialismus plus elektrifikace země.“
Minulé století pak umožnilo vznik dalšího diskursu, který Paul Virilio nazývá „diskursem války“. Datum jeho zrodu je totožné s výbuchem první světové války v roce 1914. Následovaly další pohromy: druhá světová válka, totální válka namířená proti lidskému druhu v Osvětimi, a současně proti prostředí, v němž člověk žije – v Hirošimě. Potom čtyřicet let rovnováhy strachu mezi Východem a Západem, třetí – studená – válka, nad níž se vznášel přízrak „nukleární katastrofy“, válka, doprovázená militarizací vědy a závody ve zbrojení, jejichž negativní dopady pociťuje lidstvo dodnes.
Podle mínění francouzského myslitele se tyto dva diskursy – typické pro 20. století – vyčerpaly. Naproti tomu dominantní postavení dnes získává diskurs třetí – „eschatologický“, věštící definitivní konec lidských dějin. Vyznačuje se obecným „pocitem ohrožení“, který do značné míry ovládá kolektivní vědomí a už dnes výrazně ovlivňuje politický život ve vyspělých západních zemích. Navzdory hrozbě strukturální nezaměstnanosti, týkající se některých sociálních vrstev, které se stávají obětí vzrůstající automatizace výroby postindustriální éry, nesouvisí stále citelnější strach dnešních lidí ani tak se ztrátou zaměstnání, obecnou kriminalitou nebo domácím násilím, ale má hlubší příčiny. Týká se totiž definitivního debaklu pokroku vědy a poznání, které doposud rozhodovaly o podobě světa éry industriální. – Tolik tedy jen stručně Paul Virilio.
Avšak opatrně s termínem „eschatologie“ (řec. eschata – poslední věci; logos – nauka)! Také mnozí věřící si ji totiž občas pletou s ponurým katastrofismem nebo nějakou křesťanskou obdobou science fiction či posvátnou futurologií. Hans Urs von Balthasar o ní kdysi řekl: „Eschatologie je větrná korouhvička v teologii naší doby. Od ní vystupují ony bouře, které plodně ohrožují velkou oblast teologie: mohou utlouci kroupami nebo občerstvit.“ Ty Balthasarovy občerstvující bouře mají dozajista základ v naší velikonoční víře, že Hospodin je silnější než smrt, že v Kristu nám byla nabídnuta šance, abychom zvítězili nad vším, co náš život jakkoliv ohrožuje.
Maranatha! – Přijď, Pane Ježíši!
jš