poezie L. Puršla - Aby slova udržela nit...

Vydání: 2005/45 Poslední věci člověka, 31.10.2005, Autor: Tomáš Vučka

Příloha: Perspektivy

Básnická sbírka Ladislava Puršla (nar. 1976) Paměť vody má blízko ke kontemplativním veršům Bohuslava Reynka, totiž k oné specificky melancholické tónině, na níž tento básník cítil a myslil. Souzvučnost obou autorů je nejvíce patrná, srovnáme-li Puršlovu poezii především s Reynkovou pozdní tvorbou.

Podobně jako autor Odletu vlaštovek buduje i Puršl své básnické obrazy z motivů prostých a drobných: skutečnost se u Puršla rodí z jednotlivostí a detailů. Básníkův svět není rozestřen do širokého horizontu, nýbrž soustředěn do uzavřeného prostoru duše, v němž se v analogiích zjevují celé světy: v drobném detailu, v záhybu ostřice, která zvlněná na žertvách zpívá, zaznívají podoby velkého světa, resp. řada jeho vnitřních souvislostí. Epično, velký lidský příběh musí být odvozen až druhotně, až po prožití jednotlivostí a na základě odhalených korespondencí. Přímo je to řečeno v básni Podoba, v níž naznačené orfické pojetí zrodu všehomíra a platónské teze o duchovních předobrazech poukazují na skutečnost, že každé bytí je vrženo do přediva vztahů k bytí jinému - napříč prostorem i časem. Tento do jisté míry metafyzický rozměr Puršlovy poezie zaznívá latentně i v řadě jeho dalších básní.

Puršlovu poezii obklopuje kruh fatálnosti, atmosféra stáří, melancholie a smrti (Za čekárnou na smrt a po slzách / sedím se svým stínem / v hospodě Říjen). Krajina, která u Puršla hraje významnou roli, je téměř vždy krajinou zbičovanou, krajinou trpící, chudou a sychravou. Pocity úzkosti stupňuje stísněnost prostoru a opakující se motiv zimy, podobně jako neustále přítomné vědomí bytostné samoty (Je rybí den. Polévka je horká. / Kouří se od úst jak z teplých rakví. / Ve studních ticho. A jakoby nic / zima se vkrádá do světnic). Tíseň, která z Puršlových veršů dýchá, je ale současně poetická: bolest je zjemněna krásou, smrt vyvedena z vlastní ohyzdnosti smířlivým odevzdáním se proudu dění (Říkám: ta stará paní asi umře. / A mluvím jako kaštany na podzim. / A víříme spolu vzpomínky a prach). A právě v obrazech smrti a samoty nakonec téměř pokaždé zazní jistá spirituální jistota, tušení Přesahujícího.

Úzkost a významovou naléhavost stupňuje rovněž básníkova záliba v nedořečeném, torzovitém naznačení (Tam, kde začíná Černěves / ta černá ves zakletá v ostružinách. / Kde se kdysi někdo. / Na bažinách), podobně jako několikrát užité významově protikladné zakončení strofy. Pachuť ironie a náhlé zjevení tísně, kterou takový básnický postup navozuje, dokládá poslední verš básně Břevnoc: Čarodějnou vůní noci / snáší se na dosah. / Měsíc. Beránek v tmách. / A hvězdy vlci.

Zajímavá je Puršlova práce s rytmem a rýmem. Jen v několika málo básních je rytmus i rým pravidelný. Mnohem častěji básník rýmovou formu, stanovenou na začátku strofy, opouští: rým je přerývaný či useknutý nebo se zcela vytrácí, a spolu s ním i výchozí rytmus. Báseň se zadrhává, vzpírá a její melodika se co chvíli proměňuje, ustupuje, a vzápětí se vynořuje ve zcela jiné podobě - takový postup obohacuje verše o další rovinu sémantickou i dynamickou. V jiných případech sahá autor k rýmům vnitřním: Nesla do černého lomu odlitý zvon. / A jádro atomu k tomu / znělo jak jádro zvonu, když rozdrtí tón - eufonická dokonalost těchto veršů je zřejmá a dokládá autorovu pečlivou a jemnou práci se slovem a melodií. Bohatá škála formálních postupů, zajímavě kombinovaných a citlivě propojených s významovou kvalitou slov i celých obrazů, pak v celku činí z devětatřiceti Puršlových básní dílo zralé, vyvážené a uchvacující.

Říci tak akorát / a neříci nic / přesto aby slova / udržela nit / a sebe nepopřela / ústa nezapřela – zachování míry slov, prostota a současně intenzita básnických obrazů, celé předivo skrytých souvislostí mezi světy zakleté do dvou, tří veršů, to vše se spolu s propracovanou formou Ladislavu Puršlovi podařilo znamenitě. Autorova sbírka, navazující na linii české kontemplativní poezie, se zcela vymyká současné tvorbě mladých básníků. Stojí osamoceně jako mistrovský monolit a je zřejmé, že osamocená i zůstane, stejně jako poezie Weinerova, Reynkova či Rotreklova. Bude to poezie zvláštních chvil, poezie intimního sblížení světů v lidském nitru.

Puršlovy verše doplňují černobílé fotografické koláže Markéty a Karla Cudlínových a drobnou, velmi prostě vypravenou knížečku je možno zakoupit – jak stojí v tiráži – u pana Jakuba Hlaváčka ve městě Praze.

* * *

Ladislav Puršl: Paměť vody, Malvern, Praha 2004

Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay