Poděkování panu Cervantesovi

Vydání: 2005/24 Výuka náboženství, 8.6.2005, Autor: Ctirad Václav Pospíšil

Příloha: Perspektivy

„Výhradně pro mne se narodil don Quijote a já pro něho; on uměl jednat a já psát; jen my dva jsme jednotou...“ Výrok Miguela de Cervantes ze závěru jeho proslulého díla, od jehož prvního vydání letos v lednu uplynulo už 400 let, rozhodně nepřekvapí toho, kdo zná autorovy životní osudy. On sám byl v mládí hledačem dobrodružství a vojenské slávy, za což draze zaplatil ve velké bitvě u Lepanta trvalým znehybněním levé paže a posléze pěti lety otroctví v Alžíru. Neúspěšný autor dramat a básní, nákupčí zemědělských produktů pro španělskou královskou flotilu, který se kvůli vpravdě cestovatelsko-bohémskému pořádku v účtech nakonec dostal do vězení, se právě v temnotě kobky musel podívat na vlastní život novýma očima. Z tohoto hlubokého prožitku se zřejmě zrodily první epizody Důmyslného rytíře dona Quijota de la Mancha.

Proč tato parodie na rytířské romány a zároveň ten nejdokonalejší rytířský román všech dob dodnes fascinuje miliony čtenářů? Proč vzdoruje všem proměnám vkusu a je stále svěží, když vlastní kontext parodie - nabubřelé rytířské romány - už dávno ztratil na aktualitě? Pokud by dílo neobsahovalo nějaké jiné, velmi hluboké duchovní poselství, byla by zmíněná skutečnost zhola nesrozumitelná. Podstata celého tajemství podle mého skromného soudu tkví v tom, že Cervantesovi se podařilo geniálně vyjádřit spásonosnou moc Božího laskavého pousmání nad našimi dětinskostmi a babráctvími, v nichž se však zároveň projevuje čistota nejvznešenějších tužeb nezkornatělého srdce člověka. Právě tato vznešená směšnost (nikoli směšná vznešenost), toto vpravdě duchovní pábitelství činí dona Quijota a v jistém slova smyslu také Cervantese samotného tolik milým Bohu i nám; tedy zvláště těm, kdo se v Quijotovi více či méně rozpoznávají.

Kdo se chce dozvědět na relativně malém prostoru o slavném románu více, ať si přečte skvělou předmluvu Václava Černého, kterou napsal ke svému vlastnímu překladu v roce 1931. Jedna důležitá věc mu však unikla. Ze spolehlivých zdrojů víme, že Miguel de Cervantes se na stará kolena stal františkánským terciářem a že byl nakonec pochován ve františkánském hábitu. Vida, kam ho nakonec dovedlo jeho vlastní donkichotství! Jenomže vše se vyjasňuje v okamžiku, kdy si uvědomíme, že františkánství samo má kořeny hluboko zapuštěny v rytířském ideálu. Je to ale rytířství odlehčeného úsměvu nad sebou, rytířství chudoby od sebe a od chval ze strany tohoto tak neúprosně kupecky rozumného světa, jemuž uniká to, co je ve skutečnosti nejdůležitější. Nechme se tedy osvobozovat od vlastní neunesitelné vážnosti a učme se být šťastní, když můžeme konat věci, které jsou v očích tohoto světa pošetilé a zhola zbytečné, před Hospodinem však nesmrtelné.

Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 3 15. – 21. ledna 2019

Panamské Jezulátko přivítalo Čechy

Panama přivítá na Světovém dni mládeže 22.–27. ledna více než 200 tisíc mladých lidí ze 155 zemí světa. Na místě jsou už čeští poutníci se dvěma biskupy.

celý článek


Tři králové v bance i v Senátu

Do Tříkrálové sbírky se stále častěji zapojují i firmy. Většina z nich zve koledníky, které vyšle Charita. V České spořitelně uspořádali sbírku sami zaměstnanci.…

celý článek


Jan Palach: Jak reagovala církev?

Palachův čin otřásl celou tehdejší společností. Reagovali na něj i představitelé církve – a to jak domácí, tak i světové.

celý článek


Karmelitky si staví klášter

Sestra karmelitka se zednickým kladívkem, kolečkem či za volantem traktoru. Takové obrázky lze spatřit v Drastech, osadě nedaleko Prahy. V prostorách bývalého statku tu roste…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay